19. září 2007 9:33 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Nenazlobme atletického pánaboha

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse
Gratulace. Při setkání dvou šampionek přispěl k dobré náladě i zlatý oštěp z olympijských her v Helsinkách v roce 1952, z něhož je už řadu let smeták.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gratulace. Při setkání dvou šampionek přispěl k dobré náladě i zlatý oštěp z olympijských her v Helsinkách v roce 1952, z něhož je už řadu let smeták. | foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

PRAHA Vypadá svěže a setkání s ní je, jako vždy, plné radosti. Úžasná žena, jejíž věk prozrazují jen vrásky v obličeji, zato jiskry, elánu a chuti do života má na rozdávání. To všechno Barbora Špotáková věděla, a přece mířila na setkání v domě v pražské Troji plná očekávání. Na setkání atletek, z nichž každá uměla či umí vládnout světu, a je jedno, že jejich závodní éry dělí celá desetiletí. Rodačka z Jablonce se těšila na povídání s legendou, na které dosud nikdy nebyl čas, ale k němuž nyní byly hned dva důvody.

Nedávno se stala světovou šampionkou a zároveň přišla popřát Daně Zátopkové k dnešním pětaosmdesátinám. „Pětaosmdesát? To nic není,“ jako by se omlouvala vdova po čtyřnásobném olympijském vítězi Emilu Zátopkovi, sama olympijská vítězka z Helsinek 1952 a majitelka stříbra z OH v Římě 1960. „Možná maličko hůř slyším, ale to nevadí, ne?“ smála se rozpustile. Jak jinak, když společnou láskou je atletika, ale především - hod oštěpem, za který by obě vložily ruku do ohně.

LN Vsadily byste si před šampionátem v Ósace na vítězství Barbory Špotákové? Atletický trenér Michal Pogány to udělal a vyhrál prý velmi slušný obnos...

Dana ZÁTOPKOVÁ: Tak to ne, mám vyzkoušené, že kromě medailí jsem nikdy nic nevyhrála. Radši nesázím, protože mám pocit, že jsem pechvogel, že v tomto směru bych úspěšná nebyla. Taky jsem byla vždycky opatrná, abych náhodou nepřivolala nezdar. Abych neurazila atletického pánaboha, který bezesporu existuje...
Barbora ŠPOTÁKOVÁ: Přemýšlela jsem o tom, že bych si na sebe vsadila, ještě hodinu před finálovým závodem to šlo. Cítila jsem, že určitě hodím přes šedesát pět metrů, takže stačilo někomu ze známých zavolat, aby na mě doma vsadil. Opravdu jsem se cítila dobře, ale nakonec jsem to neudělala.

LN Ani vy jste nechtěla pokoušet štěstí?

 ŠPOTÁKOVÁ: Přesně tak, nemuselo by se to vyplatit.
ZÁTOPKOVÁ: Já byla strašně zvědavá, jak holky ve finále dopadnou. Dosud náš největší oštěpařský úspěch byl na olympiádě v Římě, kde jsem byla druhá a Vlasta Pešková, později Hrbková, ještě později Hornychová a nyní Šrámková, skončila čtvrtá. Tak jsem si říkala, že děvčata by nás teď mohla převálcovat. A povedlo se! Jen je škoda, že Nikola Brejchová neskončila třetí, chyběl kousíček. Jinak to ale vypadá, že zakládáme takovou oštěpařskou tradici, že? (úsměv) Gratulace. Při setkání dvou šampionek přispěl k dobré náladě i zlatý oštěp z olympijských her v Helsinkách v roce 1952, z něhož je už řadu let smeták.

LN Za čerstvou mistryní světa hned seskočili z tribuny přítel Lukáš s trenérem Rudolfem Černým. O podobný rozruch se kdysi postaral Emil Zátopek - lze to přiblížit?

 ZÁTOPKOVÁ: Bylo to na olympiádě v Londýně v roce 1948, kde jsme my ženy za tehdejších ortodoxních pravidel bydlely v koleji asi čtyřicet kilometrů od mužské vesnice. Emil vyhrál desítku a druhý den už v šest ráno za mnou přijel a dostal se do areálu, kam byl podle velkých cedulí mužům vstup přísně zakázaný. Zapískal naši melodii, zašli jsme dozadu k plaveckému bazénu, a když otvíral krabičku, aby mi ukázal zlatou medaili, spadla nám do vody. Svlékl se do trenýrek, vylovil ji, ale v tu chvíli přispěchala ředitelka koleje a ostře se do nás pustila. Styděli jsme se, provinile šli k východu a Emil, jak se znovu a znovu omlouval a otáčel na paní ředitelku, zakopl a v kotrmelcích se vykutálel z brány na chodník. To by nikdo nevymyslel, ale v tu chvíli, před přísnou ředitelkou, jsme se smát nemohli... (smích)

LN Barboro, skočil by Lukáš kvůli vaší medaili do bazénu?

 ŠPOTÁKOVÁ: To si pište. Když jsme jednou zapomněli klíče v pražském bytě, neváhal a slaňoval ze střechy do okna v pátém poschodí. I ten jeho veleskok z tribuny ósackého stadionu na plochu, navíc přes vodní příkop, byl velkolepý a ochranka Lukáše obdivovala.

LN Jak jste, paní Dano, úspěch vaší nástupkyně u televize prožívala?

ZÁTOPKOVÁ: Měla jsem ohromnou radost, ale abych řekla pravdu, čekala jsem to. Němce Obergföllové jsem nějak nevěřila, i když zkraje sezony hodila přes 71 metrů, a jaksi jsem počítala, že si Bára vyřídí s další Němkou Neriusovou dluh za loňské mistrovství Evropy. Mám svědky, všem známým jsem to říkala. Protože když ses, Báro, dostala z jarních potíží s rozběhem, tvoje výkonnost se stabilizovala a už nebylo vyhnutí.
ŠPOTÁKOVÁ: Těší mě, když to řekne odborník, který oštěpu rozumí. Já se už nějaký čas před závodem cítila v dobré pohodě.

LN Například Roman Šebrle se před odletem také cítil v pohodě, ale pak zápolil s aklimatizací...

 ZÁTOPKOVÁ: Nesmí se to přehánět. Mám v tomto směru až mystické názory, dobrá forma se nemá ohlašovat dopředu. To je ten můj atletický pánbůh, který by se mohl nazlobit... (úsměv)
ŠPOTÁKOVÁ: Já jsem se i při té formě spíš bála, abych něco nepokazila a nevypráskala se dopředu. Uhlídala jsem to, ale po návratu do Prahy, kdy jsem vedle několika besed a rozhovorů stihla i extraligu v Sušici, jsem se cítila vyždímaná jako citron. Ono to soustředění na nejdůležitější závod sezony bylo dost vyčerpávající. ZÁTOPKOVÁ: To se může stát lehce, že člověk vybublá předem, tak jsem prohrála medaili na olympiádě v Melbourne v roce 1956. Říkala jsem si, jak mi to jde, ještě večer před závodem to byla nádhera. Lítalo mi to, dávala jsem si další hody, a druhý den jsem měla prázdný zásobník. Jako obhájkyně zlata jsem skončila čtvrtá... Ale k Romanovi Šebrlemu - líbilo se mi, že i přes nepřízeň osudu bojoval jako lev. A jeho osobní rekord v oštěpu byl přímo famózní!

LN Paní Dano, z oštěpu, s nímž jste vyhrála olympiádu v Helsinkách, máte násadu ke smetáku. Připomenete, jak k tomu došlo?

 ZÁTOPKOVÁ: Ten oštěp mi v Helsinkách daroval rozhodčí, který měřil vzdálenosti. Doma jsem měla hodně oštěpů, ale časem je Ťopek (Emil Zátopek - pozn. red.) začal používat jako různá věšadla k proschnutí dresů a ručníků. Ovšem ten zlatý, a dodnes si myslím, že na něj Ťopek trochu žárlil, použil ke koštěti. Trapas nastal, když tady byl v roce 1988 ten někdejší rozhodčí v lázních a ozval se, že nás navštíví! Jak mu vysvětlím, že z jeho oštěpu máme koště? Naštěstí byl v garáži ještě jeden dřevěný oštěp stejné značky Karhu, tak jsem pak toho pána trochu ošidila. Cožpak jsem na něj mohla vyrukovat se smetákem? Na Fina, v jehož zemi je hod oštěpem posvátná disciplína? (smích)
ŠPOTÁKOVÁ: Taky mám doma několik oštěpů. Nejcennější je jeden karbonový - v roce 2002 jsem ho dostala od Honzy Železného, který mě k oštěpu nasměroval. Opatruju ho, asi je v tom kousek oštěpařské víry, jak říkáte... (úsměv)
ZÁTOPKOVÁ: Přesně tak. Já začínala s oštěpem relativně pozdě, ve čtyřiadvaceti, a první nářadí jsem taky měla dlouho. Ve Zlíně mi ho dal můj první trenér, pan Brouček, osmirkoval ho a natřel na stříbrno. A řekl - Dano, to není oštěp, to je tryskáč! Taky jsem s ním hodila první čtyřicítku, svůj první český rekord, večer jsem ho měla u postele. Ale pak jsme jeli na mezistátní utkání s Itálií, a když jsem lezla do autobusu, zaklaply za mnou dveře a ulouply oštěpu špičku. Pan Brouček ho později slepil, ale už nikdy nelétal tak daleko. A to utkání s Itálií jsem vyhrála s jiným oštěpem...

LN Barboro, zmínila jste Jana Železného, který vás k oštěpu popostrčil od víceboje. Šlo to hladce?

ŠPOTÁKOVÁ: Jeho hlas byl asi rozhodující, ale jednoduché to neměl. Taky vy, paní Dano, jste mi kdysi často říkávala, že bych se měla věnovat pouze oštěpu, který se ale musím ještě hodně učit. Vzpomínáte? ZÁTOPKOVÁ: Jistě, ale tobě se nějak nechtělo, že?
ŠPOTÁKOVÁ: Jo, bránila jsem se...
ZÁTOPKOVÁ: Myslím ale, že víceboje ti prospěly, protože oštěpaři byli vždycky takoví všestranní. Taky jsem dělala překážky, výšku, někdy i dálku nebo kouli. Jen tu rychlost jsem neměla.

LN Barbora se nechala slyšet, že přidělení olympiády Číně nebylo správným krokem. Jak se na to díváte vy?

ZÁTOPKOVÁ: To je těžké. V Číně jsme s Ťopkem byli, už tehdy šlo o uzavřený svět. Je potřeba, aby se tam udělaly nějaké ventily, aby začal proudit čerstvý vzduch, a sportovní styky pro to bývají nejlepší. Gratulace. Při setkání dvou šampionek přispěl k dobré náladě i zlatý oštěp z olympijských her v Helsinkách v roce 1952, z něhož je už řadu let smeták.

LN Myslíte, že po olympiádě v Moskvě v roce 1980 začal do SSSR proudit čerstvý vzduch?

ZÁTOPKOVÁ: Těžko říct. V Moskvě jsme tehdy s Ťopkem nebyli. Sice nás pozvali, ale potom nějak nebyly letenky, pak něco jiného... Šlo o takové asiatské pravdy, což znamená faleš. Výsledek byl totiž stejný, jako kdyby řekli rovnou ne. Chtěli jsme jet, v klatbě jsme už nebyli, v roce 1978 nás poprvé od roku 1968 pustili společně do zahraničí, do Finska. Pozvání jsme přitom dávno předtím měli fůru...
ŠPOTÁKOVÁ: To si nedovedu představit, že někdo nemůže vycestovat. Muselo to být hrozné!
ZÁTOPKOVÁ: Blbé to bylo, ale tolik ne. Říkali jsme si, že už jsme sjezdili málem celý svět, že v tom šuplíku prostě ještě nějaký čas vydržíme. A taky, že taková faleš přece nemůže trvat věčně.

LN Německé soupeřky na stupních v Ósace nepodaly Barboře ruku. Zažila jste něco podobného?

ZÁTOPKOVÁ:
Tak to ne. Za mnou sice v Helsinkách skončily tři favorizované Rusky, ale zachovaly se pěkně. Čudinová dokonce přišla a řekla mi takovým mužským hlasem - ty geroj! (úsměv) Proto mě, Báro, těší, že ty jsi teď v Berlíně Obergföllové ruku podala.
ŠPOTÁKOVÁ: V Ósace nezvládla situaci. Letos čtyřikrát hodila přes 67 metrů, myslela, že to má v kapse. Proto ji to tolik vzalo.
ZÁTOPKOVÁ: Víš co, Báro? (zatváří se tajuplně) Ona totiž zapomněla, že existuje atletický pánbůh...!

  • 12Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz