Pozorovat návyky dnešní mládeže může ostatně hodně zblízka. Coby otec čtyř chlapců se Lukáš Pech doma nezastaví, zároveň se snaží zachytávat nešvary, kterým jeho synci ve věku tří až dvanácti let čelí. „Snažím se je co nejvíc brát ven, aby nebyli líní a nevysedávali u televize. Někdy musím na kluky i přitlačit, protože bez disciplíny to nejde,“ vypráví táta Pech.
Jste rázný otec?
Jsem občas přísnější. Nějaký řád v tom musí být, protože na dnešních dětech vidím, že nemají žádnou autoritu ani disciplínu. To je podle mě chyba ve výchově.
Váš nejstarší syn hraje také hokej. Jeho si asi berete do parády nejvíc, že?
Snažím se mu hlavně poradit, aby se naučil trochu starat o tělo, udržovat se. Je v sedmé třídě, v dorostu to pro něj bude skok, měl by na něj být připravený. Ale do ničeho ho nenutím, musí ho to bavit samotného. Já mu můžu akorát pomoct svými radami, obzvlášť když poslední dobou vidím, že začal být líný, v ruce neustále telefon.
  |
Baví vás předávat zkušenosti synovi?
Samozřejmě, i když on pořád odmlouvá. Ale snažím se mu vysvětlit, že jenom s talentem si nevystačí. Nejdůležitější je práce okolo. Nezůstat spokojený, ale chtít se dál zlepšovat. Já to znám, byl jsem úplně stejný jako on, ale v dospělém hokeji jsem poznal, co znamená dřina. Přišel jsem v osmnácti z Jihlavy do Varů, kde kluci zvedali na bench osmdesát kilo, kdežto já měl problém dát padesát. Tréninky dvakrát denně, něco strašného, zažít už bych to nechtěl. Celé to ale bylo o vůli vydržet, z čehož těžím doteď. Kdybych tehdy tak tvrdě netrénoval, dneska už nehraju. A proto chci synovi předat, aby se už v tomhle věku začal o sebe starat, protože pak mu to strašně pomůže.
Jsou právě vůle a odhodlání tím, co dnes u mladých hokejistů schází?
Je to výchovou dětí. Zábava je samozřejmě důležitá, ale musí to mít nějakou štábní kulturu. Děti musí vědět, kde jsou hranice. Při hře ať si samozřejmě hrajou a zkoušejí věci, ale štve mě, že na střídačce se ti kluci ani nekoukají na zápas, dělají kraviny a neví, kolik to je. Nechci to nostalgicky srovnávat s námi, ale jako děti jsme chtěli všechno vyhrávat. A bylo jedno, jestli šlo o hokej, basket, tenis nebo kuličky. Když se prohrálo, každý byl naštvaný.
Jak vrátit dětem zápal pro sport?
Začíná to už u prvních tříd, kde děti musíte naučit bojovnosti a chuti vítězit. Nechat je si hrát, ale taky je naučit touze být nejlepšími. Potom se všichni budou zlepšovat, protože budou chtít vyčnívat nad ostatními.
Často se mluví o nápadu, že by do 15 let věku neměli mladí hokejisté hrát vůbec na výsledky, ale jen pro zábavu. S tím asi nesouhlasíte, že?
Nesouhlasím. Ke sportu patří vítězství i porážky. Děti se musí naučit i prohrávat. Já nesnášel porážky a nesnáším je doteď. Když jsem byl malý, kolikrát jsme prohrané finále turnaje obrečeli. Chtěli jsme být nejlepší jako tým, ale i individuálně jako střelci nebo nahrávači.
Také sportovní všestrannost bývá u dnešní mládeže spíše výjimkou. Jednou z takových je David Pastrňák, u něhož se často připomíná, že hrál v mládí několik sportů a teď z toho těží v NHL.
Kdežto tady kluci dostanou basketbalový balon a když to přeženu, tak pomalu ani netrefí desku. Jasně, jsou to hlavně hokejisti, ale všestrannost jim chybí. Třeba Petr Nedvěd v dětství pořád střílel na obyčejnou zeď paneláku, kde byla nakreslená brána. A jak se to naučil. Měl ránu, jako když kopne kůň, navíc se trefoval přímo pod víko. Řeknete si, že pro hokejistu to může být prkotina, jenže pak vám ve finále půjde přihrávka na nohu a vy to buď poděláte, nebo si automatickým pohybem dokážete puk přikopnout.
Když vás poslouchám, nejde se nezeptat: budete jednou trenérem?
Asi by mě to bavilo, chtěl bych to jednou dělat. Ale je to každodenní práce, vyžaduje pečlivou přípravu, musel bych se to všechno naučit. Teď se ještě soustředím na svoji kariéru. Ještě pár let bych chtěl hrát.
Dobrou průpravu k trenéřině máte z ukočírování čtyř synů. Nezbláznili jste se s nimi doma během karantény?
Kolikrát to bylo na hlavu, ale s manželkou jsme si poradili. Naučil jsem se vypínat. Když přijde návštěva, ptá se, jak to vydržíme, ale celé je to o zvyku. Prostě vypnete a soustředíte se na něco jiného. I když občas to nejde, když po mně starší kluci řvou, že něco potřebují, do toho naše dvojčata, kterým budou čtyři, pořád něco melou... Ale náš klubový doktor Dušan Singer má dětí devět, takže jsem proti němu slaboch.
Měl jste při dlouhé pauze od hokeje víc času na vaření? (Pech je vyučeným kuchařem, pozn. red.)
To jsem vařil skoro každý den. Nebo jsem nachystal kotel guláše nebo kuřete na paprice, svíčkovou, prostě co děti rády. Já to teda nejedl, protože knedlíky a obecně přílohy se teď snažím vynechávat. Pro děti už jsem ale pomalu nevěděl, co dalšího vařit. Dělali jsme i ryby, snažíme se do nich dostat zeleninu. Nejhorší ale je, když se s tím crcáte dvě a půl hodiny a pak vám děti řeknou, že to nechtějí a jíst nebudou. Přitom je to tak dobrý!
Uděláte si někdy radost i nějakou vyšší gastronomií?
Takové věci mě baví, ale upřímně na to nemám čas ani energii. V osm zkoušíme dát děti spát, a abych v půl deváté ještě začal něco vařit? Hodím tak akorát maso na pánev.
Teď už se můžete nějakou dobu odreagovávat na trénincích. Na začátku přípravy se Spartou se vám ale přihodilo jedno nečekané zranění...
Jo, to byla moje chyba, při tréninku jsem blbě skočil a zlomil si kůstku v noze. Nějakou dobu jsem nemohl běhat, ale na kole jsem šlapal. Což bylo pod panem Hořavou (trenérem Miroslavem Hořavou) strašné, pak jsem si vyčítal, že jsem si vůbec vymýšlel nějaký skok... Utrpení na kole mě vrátilo o nějakých patnáct let zpět. I další kluci, co zažili kolo pod panem Hořavou, pak raději šli běhat. (směje se)
Musíme to zaklepat, ale vám se jinak zranění v kariéře vždycky vyhýbala. Je to tou zmíněnou připraveností z dávného drilu?
Určitě. Fyziologie taky hraje roli, ale vliv má i to, že jsme kdysi dřeli jak koně. Co vidím, tak mladí kluci jsou dnes častěji zranění, třeba když jsou pod extrémní zátěží. Stane se, že vás soupeř zavře na ledě dvě minuty a snáz si něco uděláte.
Kromě fyzické odolnosti ale předčíte mladší hráče také výkonností a nasbíranými body. Může za vaše poslední čtyři triumfy v týmovém bodování také záhul z mládí?
Je to i ročníková záležitost. My jsme měli generaci zlatých hochů, Jarda Jágr, Alby (Robert Reichel)... tady Jarda Hlinka (sportovní manažer Sparty prochází kolem Pecha: „Tak jsi to odskákal, jo?“). To byli kluci, kteří měli silné ročníky. A taky neskutečně dřeli. Nepochybuju o tom, že i dneska talenty máme, ale rozprostřelo se to i do dalších sportů, kterých je teď mnohem víc. Důležitá je také práce s talenty, aby se dál rozvíjely.
Jeden z příkladů promarněného talentu ostatně v posledních letech prožila i Sparta.
Martin Réway. Lepšího mladého hráče jsem neviděl, byl daleko před ostatními. Ale neměl v sobě vůli, zarputilost. Jinak to byl skvělý hokejista, který to mohl dotáhnout do dvacítky bodování NHL, úplně v klidu. Ale když se talent nerozvíjí, nic z něj nebude. Měli jsme štěstí, že v naší generaci bylo talentů spousta a díky tvrdé práci a soutěživosti jsme prožili úspěšné období.
Zmínili jsme trenéra Hořavu, kterého ke konci základní části doplnil na střídačce Josef Jandač, jehož dobře znáte – vedl vás první tři roky ve Spartě (2013-2016).
Pepu znám samozřejmě dobře. Má autoritu mezi hráči, umí udržet mužstvo na uzdě. Je přísný, ale když se s ním bavíte mimo kabinu, je to skvělý chlap. Jakmile jde ale na ledě do tuhého, nebere si servítky s nikým. Pan Hořava s Pepou tvoří skvělou dvojku. Doufám, že nás dostanou tam, kam všichni chceme.
Hořava s Jandačem vystřídali Uweho Kruppa, který vedl Spartu druhým rokem. Vy jste sám přiznal, že vaše angličtina není zdaleka ideální – nedělalo to v komunikaci s německým trenérem obtíže?
Bál jsem se toho, ale postupem času to přešlo. Klíčem bylo, že jsem neměl strach mluvit, i když jsem třeba věděl, že jsem tu větu neposkládal úplně správně. Uwe pochopil, co chci říct. Nebo tady byl Méďa (bývalý asistent trenéra Jaroslav Nedvěd), který mi něco přeložil. Líbily se mi některé Uweho názory, i třeba to, jak k nám promlouval. Hlavně jsem ocenil, že neplival na hráče do novin. Neslyšel jsem, že by někoho natřel. Mohl mít samozřejmě na hráče nějaký názor, ale spíš se snažil vyzdvihnout naše kvality.
Co po hokejové stránce?
Chtěl razit určitý systém, ale podle mě hráči tady k němu nebyli úplně stvoření. Neříkal nám, že bychom měli jen nahazovat, to ne, ale hlavně nechtěl ztráty na modrých čarách, to už radši nahodit. Pro mě ale byla zklamáním podpora beků. Za sebe řeknu, že podpora obránců je v hokeji strašně důležitá. Jakmile vám bek nepomůže, jedete pořád tři do pěti nebo do čtyř. Když s vámi ale jede i bek, tak to soupeře trochu rozhodí, navíc má obránce prostor i sám dát gól. Jenže Uwe moc nechtěl, aby beci chodili dopředu, chtěl po nich hlavně bránit. To byl asi ten hlavní důvod toho, že jsme ztráceli kontrolu nad hrou.
Ke konci základní části se ale Sparta zase rozehrála, do toho se chystalo čtvrtfinále proti Kometě... a přišel konec.
Co k tomu říct? Všichni jsme cítili, že jsme se ubírali správným směrem, obraz hry se zlepšil. Bohužel to takhle dopadlo. Věřili jsme, že bychom postoupili, měli jsme Kometě co vracet. Je to škoda, ale už se to nevrátí. Snad se to celé uklidní, nikdo netuší, jak co bude probíhat. Jen doufám, že v září nebo nejpozději v říjnu se začne i s fanoušky na ochozech.
