Nepadal, nenechal se odstrčit, neuhnul, nezalekl se. Ideální nátura pro sport – to jistě.
A co takhle pro politiku?
Zatímco v Česku se řeší, s kým Andrej Babiš sestaví vládu, ve Weahově rodné Libérii v listopadu vyvrcholí prezidentské volby. Do prvního kola, které se odehrálo v říjnu, se přihlásilo hned dvacet kandidátů a vítězem se s 38,4 procenta hlasů stal... George Weah!
Zní vám bláznivě, že problémy země, která dodnes trpí pozůstatky občanských válek, čelila epidemii smrtícího viru ebola a kde průměrná délka života nepřesahuje šedesát let, má vyřešit fotbalista? Nejste sami. I doma má Weah odpůrce.
„Je mimo. Když mluví o tom, že potřebujeme změnu, měl by vědět, že tady neřešíme sport, ale řízení země,“ hřímal nedávno opoziční lídr Charles Brumskine.
Jenže zatímco v předchozích volbách hlasy kritiků převážily, teď je reálně ve hře varianta, že si budou muset zvykat na prezidenta-sportovce. Ještě není hotovo: gratulace ke zvolení, které k Weahovi vyslali jeho bývalý trenér Arséne Wenger nebo spoluhráč z AC Milán Paolo Maldini, byly předčasné.
Ale fotbal ještě nikdy nebyl tak blízko tomu, aby měl hvězdného představitele přímo v čele státu.
Weah přitom nepřišel s kdovíjak originálním programem. V podstatě hlásá totéž, co soupeři, a dokonce totéž, co současná vládnoucí garnitura: chce zajistit vyšší úroveň vzdělávání, vytvořit nová pracovní místa a zapracovat na infrastruktuře.
„Jsme jedna z nejstarších zemí v Africe, a přitom nemáme pořádné silnice. To se musí změnit,“ zlobil se v nedávném rozhovoru pro web dw.com. Když mu redaktor připomněl, že nynější vláda to samé slibuje už roky, reagoval suše: „Oni to jen slibují, já to dokážu!“
Na taková slova značná část obyvatelstva slyší, protože v jeho životním příběhu hledá naději.
Weah vyrůstal s babičkou v jednom z nejhorších slumů v Monrovii, na břehu bažiny. Přesto se vypracoval ve hvězdu: milovali ho fanoušci v Monaku, Paříži či Miláně a dokonce získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy – jako dosud jediný Afričan.
George Weah coby politik.
Teď k němu vzhlíží nejchudší obyvatelé země i mladá generace, vidí v něm hrdinu a spasitele. Ale není to krátkozraký pohled?
Weah si až po kariéře doplnil středoškolské a následně i vysokoškolské vzdělání a občas má problémy s výslovností v angličtině, která je přitom v zemi úředním jazykem. Možná i proto odmítl účast v televizních debatách.
Ale když novináři nebo oponenti o jeho schopnostech a politických zkušenostech zapochybují, ohradí se.
„Copak se někdo ptá, proč na prezidenta kandiduje právník nebo podnikatel? Já jsem přece taky v životě něco dokázal, nastřílel jsem krásné góly. Zanechal jsem stopu,“ argumentuje.
V prezidentských volbách to zkoušel už v roce 2005, o devět let později se stal senátorem. Teď má šanci posunout se do čela země: stačí, když na výsledek z prvního kola naváže ve druhém, kde proti němu stane současný viceprezident Joseph Boakai.
Ale pozor, Weah není jediným fotbalistou, kterého v posledních letech zlákala vrcholná politika.
George Weah coby fotbalista na hřišti válel.
Třeba bývalý slavný gruzínský obránce Kacha Kaladze do ní naskočil přímo ze hřiště: jen co v roce 2012 ukončil kariéru, stal se ministrem pro energetiku a místopředsedou vlády. V sobotu se dočkal dalšího úspěchu, 51 procent voličů v hlavním městě Tbilisi si ho zvolilo za starostu!
Na Faerských ostrovech byl do roku 2015 premiérem Kaj Leo Johannesen, bývalý reprezentační brankář. Brazilský fenomén Pelé to dotáhl na ministra sportu, jeho krajan Romário (zatím) na senátora. Podpisy v prezidentské kampani zkoušel kdysi sbírat i francouzský rebel Eric Cantona.
„Pro mě je fotbal a politika jeden svět. Nejde to odtrhávat, vše má souvislosti a spojitosti,“ myslí si bývalý liberecký trenér Ladislav Škorpil, který přes dvacet let působí v komunální politice v Hradci Králové. „K fotbalu přece patří i dění v zákulisí. A to má s politikou dost společného.“
Snad proto se do českých voleb střemhlav vrhlo narychlo slepené hnutí Sportovci pro společnost. Bez úspěchu – nejasnostmi kolem sestavování kandidátek vzbudilo spíš úsměv.
Ale umíte si představit, co by se dělo, kdyby časem politika zlákala třeba Petra Čecha?
Pak by možná i Česko našlo svého Weaha.
