Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Nebuď blázen, Tome! Slez z toho kola! Od Simpsonovy smrti na Tour uplynulo 50 let

Sport

  13:15
PAŘÍŽ - Dnes je tomu na den přesně padesát let. Půl století uplynulo ode dne, který byl v historii cyklistické Tour de France jedním z nejsmutnějších. Na svazích mýtického stoupání na Mont Ventoux zahynul Tom Simpson. Toto je jeho příběh.

Tom Simpson během Tour de France 1960. foto: Profimedia.cz

Kreuziger musel měnit ve středeční etapě kolo. Přetrhly se mi kabely k přehazovačce, říká

„Mont Ventoux je velkým horským klínem uprostřed ničeho, sluncemodbarveným doběla. Tam nahoře je jiný svět, nacházející se mezi holými skalami a oslňujícím sluncem. Bílé skály odrážejí vedro, zvedá se tu prach a přiléhá k vašim pažím, nohám i obličeji.“

Tak popisuje britský cyklista Tom Simpson v roce 1965 osamělou provensálskou horu.

O dva roky později ho tatáž hora zabije.

Tom Simpson.
Tom Simpson

Třináctého července 1967 stojí peloton Tour na startu třinácté etapy. Je před nimi 211 kilometrů z Marseille do Carpentrasu, před cílem etapy se však jako varovný prst tyčí Mont Ventoux.

Teplota šplhá na jihu Francie k 45 stupňům. Šéflékař závodu Pierre Dumas o půl sedmé ráno lékařům a masérům týmů říká: „Jestli si dneska něco vezmou, budeme mít na svých rukou smrt.“

Simpson si „něco“ bere.

Belgickému reportérovi připadá na startu vyčerpaný. „To je tím vedrem, Tome?“ ptá se ho.

„Ne, to není vedrem. To je prostě Tour.“

Na jaře zaplatil Brit zálohu na luxusní mercedes a věřil: Až vyhraju Tour, z prémií doplatím zbytek. Nejen proto opět jednou závodí na hraně. „Má neuvěřitelnou odolnost proti bolesti,“ ujišťuje jeho mechanik Harry Hall.

V roce 1964 dokončil Tour i s tasemnicí v těle. Při ročníku 1965 tu šlapal s hnisající rukou, kterou mu pak málem amputovali. A na Tour 1966 skončil v slzách po těžkém pádu při útoku všechno, nebo nic.

Tentokrát se musel už dříve na Galibieru vypořádat se střevními potížemi. Je průběžně osmý, 8:20 minuty za lídrem závodu Pingeonem. Na pokoji ho před etapou na Ventoux navštěvuje jeho agent a údajně mu dává ultimátum: Musíš skončit na Tour do 5. místa, nebo je s tvými penězi amen.

Simpson je přesvědčen, že stále může bojovat minimálně o stupně vítězů. I přesto, že o ně pojede takřka bez týmové podpory.

Tour se toho roku vrátila k systému národních týmů. Ví, že v britském týmu pro něj šlape jen parta nepříliš zkušených profesionálů. V důležitých chvílích se musí o sebe postarat sám.

Nejmladší ze šesti dětí z hornické rodiny se roku 1962 stal prvním Britem, který na Tour dočasně vlastnil žlutý dres. Na mistrovství světa 1965 v San Sebastianu přespurtoval Němce Altiga a oblékl si i dres duhový.

Je sympatický, vtipný, mezi kolegy oblíbený a cyklistikou posedlý, po sebemenší šanci chňapne jako chrt. Doping? Samozřejmě, bere ho. Tehdy je to v pelotonu běžné. Traduje se jeho hláška:

„Když budu vědět, že mě deset pilulek zabije, vezmu si jich devět a vyhraju.“ V přípravě podstupuje i speciální strychninovou kůru, aby vydržel větší námahu.

Je rozhodnut na Mont Ventoux útočit. Pod horou se na to posilní i hltem brandy!

Už je tady. Ventoux. Hora, zrozená pro drama. Horká a zároveň chladná. Krásná a hrozivá. Výstřední, vyžadující všechno.

Zvedá se nad pláněmi Provence, obrovská bílá skála, dvacet kilometrů dlouhá a osm kilometrů široká. Snad všichni cyklisté k ní mají úctu. Je to strašák, dvacetikilometrová řehole.

Po pozvolném začátku v největším cedrovém lese Evropy, vysázeném za Napoleona III., se probíjejí k Chalet Reynard, kde začíná úsek nejtvrdší. Už žádný les, žádné křoví. Nic. Jen měsíční krajina. Vedro k zalknutí, sluneční žár spaluje těla cyklistů.

Pravidla jim tehdy povolují jen čtyři bidony za den, kolem dvou litrů vody. Plní si proto bidony i z fontán u cesty, nebo žádají o vodu v barech a kavárnách. Jenže každá taková zastávka zdržuje.

Počáteční rampy roztřiďují pole. Simpson je v čelní skupince, ale po 11 kilometrech trápení se začíná propadat do skupiny pronásledovatelů, kde šlape i vítěz minulé Tour, francouzský jezdec Lucien Aimar. Odmítá se s tím smířit, snaží se tahat tempo, zmenšit odstup od mužů v čele.

Tři kilometry před vrcholem, kde stín je jen zbožným snem a slunce se odráží od bílých kamenů, začíná Brit kolabovat. S kolem se potácí napříč silnicí, blízko nebezpečnému srázu. Obličej bílý, hlava malátná. A silnice, připomínající mnohonásobné W, jako by nikdy neměla skončit.

Aimar vidí: Toma ničí dehydratace. Nabízí mu pití, ale Simpson jako by ho neslyšel. Pohled má prázdný. „Tome, nebuď blázen,“ říká Aimar. Brit mlčí, neodpovídá.

Marně se ho šéf britského týmu Alec Taylor pokouší zadržet. Marně mu mechanik Hall říká: „Tome, to je konec, slez.“ Simpson padá z kola, znovu nasedá, tvrdošíjně chce jet dál. „Go on, go on,“ jsou údajně jeho poslední slova.

Dany Pingeonová, manželka lídra celé Tour, je u trati jedním z posledních lidí, kteří ho vidí naživu. „Jeho obličej byl bílý jako papír, měl bílou pěnu kolem rtů. Vypadal hrozně. Být to můj manžel, skočím na silnici a zastavím ho.“

Před nimi ční červená věž observatoře. Vrchol stoupání.

Jenže k ní nedojede.

Po dalších pěti stech metrech, dva kilometry pod vrcholem, padá znovu. Do bezvědomí. Hall a druhý mechanik Ken Ryall jej poodnesou vedle silnice.

Prsty stále pevně svírá řidítka, nemohou je odtrhnout. Zuby má zaťaté. Když dorazí na policejním motocyklu šéflékař Dumas, dva muži Simpsonovi násilím otevírají ústa, aby mohl provést dýchání z úst do úst.

Polibek života přichází pozdě. Tom Simpson v 29 letech umírá.

V kapse jeho trikotu nacházejí tři ampulky amfetaminu: jednu prázdnou, dvě plné. Dumas nařizuje prohledat Simpsonův pokoj i zavazadla britského týmu. Nalézají další doping. Dva jeho belgičtí opatrovníci a maséři se zamykají ve svém pokoji, opijí se a odmítají vyjít.

„Pilulky ho nezabily. On zabil sám sebe. Nepoznal, kdy už hazarduje se smrtí,“ tvrdí mechanik Hall.

Šokovaní cyklisté nechtějí k další etapě nastoupit. Potom francouzský mistr světa Jean Stablinski navrhne: „Pojedeme ji jako procesí a na Tomovu památku necháme vyhrát jiného britského cyklistu.“ Tím je vyvolen Barry Hoban.

O dva roky později se tentýž Hoban ožení s vdovou po Simpsonovi.

Pět dní po tragédii se koná pitva. Příčina smrti? Lékaři z nemocnice v Avignonu za ni označují zástavu srdce, způsobenou vedrem, dehydratací, užitím amfetaminu a alkoholem.

Aimar vypráví, že Simpson si většinou bral 30 miligramů amfetaminu na etapu. „Kdyby nebyl chudokrevný, nezemřel by. Nezabil ho doping, nezabil ho ani Ventoux. Zabily ho nedostatečné lékařské znalosti těch, kteří mu doping aplikovali.“

Spisovatel David Saunders ve své knize o padlém hrdinovi přemýšlí: „Když Tom na Ventoux poprvé padl z kola, tak udělal, co by od něj každý očekával: žádal, aby ho posadili na kolo zpět. Stál ve dveřích k smrti, ale stále se nechtěl vzdát. Proč šlapal až k sebezničení? Co ho k tomu dohnalo? Ambice? Peníze? Domýšlivost? Ne, domýšlivost ne. Snad peníze. Toužil, aby jich vydělal cyklistikou tolik, aby mohl co nejdřív skončit a v poklidu žít se ženou a dvěma dcerami.“

Tom Simpson proto hrál vabank. Vložil do osudí i vlastní život. A prohrál vše.

Na místě, kde dodýchal, mu na Mont Ventoux vybudují pomník. Když se sem Tour po třech letech vrací, její šampion Eddy Merckx sejme při průjezdu čapku a zasalutuje.

Také dnes, padesát let po temném dni, tu na něj budou vzpomínat. Tisíce amatérských cyklistů, ale i slavní profesionálové v čele s Bradley Wigginsem se vydají na vzpomínkovou jízdu na Mont Ventoux, aby při ní uctili památku velkého průkopníka britské cyklistiky.

Chris Froome mezi nimi nebude.

Má jistou práci. V Pyrenejích.

Na Peyragudes míní obhájit svůj žlutý dres, přiblížit se k celkovému triumfu na Tour. K tomu triumfu, o němž Simpson mohl jen snít.

„Tom však byl mužem, který položil základy k úspěchům britských cyklistů,“ připomíná Froome. „Na nich teď my všichni další stavíme.“

Autor: