Byl jste vůbec nervózní?
Nervy jsem měl spíš před semifinále. Ve finále jsem si slíbil, že pojedu hranu, že to odjistím a odpálím, jak to umím. V půlce trati jsem tušil, že je to dobré, tak jsem to ještě víc odjistil. To prostě jinak nešlo. Šel jsem do toho naplno. Ale musím se přiznat, že jsem dneska od začátku byl přesvědčený, že to dopadne dobře.
Co vás k tomu vedlo?
Táta před dvaceti lety tady v Anglii vybojoval svoji jedinou medaili z mistrovství světa. Kvůli tomu i proto, že jsem tady jezdil dobře a že jsem tu měl početnou rodinu, jsem si opravdu věřil. A jsem strašně rád, že to takhle vyšlo.
  |
Mnozí lidé žasli, s jakým rizikem jste se vrhal do branek a jak vám to vycházelo.
Já jsem mistr světa a oni ne, takže je to riziko, které za to stojí. Je to jízda na hraně, samozřejmě, ale vždy se snažím jet i tak, abych o tom průjezdu věděl, že to je ještě lidsky možné.
Jaký byl váš nejtěsnější moment na trati?
Trochu rozhozenej jsem byl po brance číslo pět, nemohl jsem to přetočit před bránou jako v semifinále, kde jsem na tom dost vydělal. Pak jsem věděl, že musím zrychlit, a v osmičce jsem to napálil. Pak bylo ještě těžké pohlídat si obtížné výjezdy z poslední protivody a z dvacítky, kde člověk musí udržet nervy a jet trochu delší dráhu, protože kdyby to nevyšlo, nechal bych tam závod. Tohle byly jediné dvě branky, které jsem si musel pohlídat.
Dojel jste a vedl jste, jaký to byl pocit?
Táta přiběhl a křičel na mě z jednoho břehu, další část rodiny z druhého, všichni byli nadšení. To bylo prostě úžasné.
Ale ještě jste musel čekat, zda budete mistrem světa, na startu byl ještě Ondřej Tunka, vítěz kvalifikace.
Byl bych jindy naštvanej, kdyby mě porazil poslední startující závodník, ale Tuňákovi jsem to přál, je to můj tréninkovej parťák a já mu přál, aby jel co nejlíp. Jsme kámoši, učil jsem ho kdysi na Paraplíčku pádlovat. Tady jsem mu na startu podal ruku a řekl mu: Hodně štěstí. On mě popřál taky - a potom jsme jeli. Když se mu finále nepovedlo, bylo mi ho i líto.
Kajakář Prskavec se stal poprvé v kariéře mistrem světa, Hošková stříbrná |
Český kajak je teď každopádně pojmem, má dva mistry světa. Co tomu říkáte?
Že jsme největší střelci, nebojíme se toho a možná i kvůli tomu pak dokážeme útočit na největší medaile. A také máme doma větší konkurenci. Je to paráda - i když tím obtížnější je pak pro nás dostat se z Česka na největší závody.
Jaký podíl měla na titulu vaše nová loď?
Velký. S tou lodí jsem si sedli, na ní dokážu jízdu ještě víc napálit, víc zariskovat, průjezdy můžou být ještě těsnější.
Zatímco Kateřina Kudějová dokáže být na trati flegmatikem, vy jste pravý opak, nemyslíte?
Ale tu nervozitu ze sebe dokážu shodit, když najíždím do trati. Spadlo to ze mě i tady. Já věděl, že nechci jet jistotu, ale že to tam chci poslat a ukázat tu nejlepší jízdu, kterou dokážu. A to byla tahle.
S Kudějovou jste i ze stejné tréninkové skupiny, kterou vede váš otec. Jak jemu asi teď je?
Nedokážu si představit, že by byl táta spokojenější. Snad ještě, kdyby byl Tuňák (Ondřej Tunka) druhej nebo třetí. Tak by to bylo ještě o trošku lepší. Ale věřím, že tentokrát i táta půjde do hospody a pořádně si to užije.
