V neděli získal svůj jedenáctý titul na pařížském klání, na němž se smí honosit bilancí 86-2. Čtrnáctkrát startoval. Jedenáctkrát postoupil do finále. Jedenáctkrát triumfoval - a ani jednou nenechal partii doplynout do páté sady. Pokaždé vyhrál 3:0 nebo 3:1.
Někdejší brazilský mistr Gustavo Kuerten už loni věštil, že španělský démon může Pohár mušketýrů klidně získat patnáctkrát.
  |
Že se zdá nepravděpodobné, aby konkurenci ve francouzské metropoli drtil ještě v šestatřiceti? Sám říká, že už nyní je jeho kariéra neuvěřitelná. Leč v případě tak výjimečných borců by se nemělo plýtvat slovem „nemožné“.
Nadal, podobně jako jeho věčný sok Roger Federer, posunul tenisové hranice, jež kdysi vypadaly bytelně a nepřekonatelně jako Velká čínská zeď. Příběh jeho despotické nadvlády nad oranžovými jevišti ve městě nad Seinou by odborníci i neználci před začátkem úžasné éry leváka z Mallorky považovali za pouhou fantazii. Jenže legenda pokračuje.
Nejsilnější z galejníků
Trenér Zdeněk Žofka tvrdí, že utkat se s Nadalem na antuce je asi tak nepříjemné a beznadějné jako čelit stěně, která se na vás valí.
„Když se po roce vrátí na pařížský centrkurt a vidí ty široké výběhy dozadu a do stran, připadá si neporazitelný,“ říká ještě.
Dvojnásobný tamější šampion Jan Kodeš označuje Roland Garros za galeje. Nadal je v dlouhých výměnách nejsilnějším a nejvytrvalejším ze všech a střetnout se s ním je za trest.
Přitom sám je veskrze kladným hrdinou. Pokorným a vstřícným. Postupně jej přestalo pronásledovat podezření z dopingu. Stále poněkud legračně působí jeho angličtina a podivné jsou jeho rituály, včetně popotahování kraťasů na zadku před podáním. Nefér je porušování pravidel o pauze mezi výměnami. Občas je ignoruje, což mu rozhodčí odpouštějí.
Nadalova antuková dominance se ale opírá hlavně o kumšt, duševní i tělesnou odolnost a nastřádané zkušenosti. Málokterá osobnost sportovních dějin může trumfnout jeho pařížskou krasojízdu.
Ne ne ne. Žádná posedlost!
Švýcar Federer osmkrát dobyl Wimbledon, Martina Navrátilová mezi ženami dokonce devětkrát.
Basketbalista Bill Russell s Boston Celtics jedenáctkrát vyhrál NBA. Hokejista Henri Richard s Montreal Canadiens jedenáctkrát jásal se Stanley Cupem.
Dalším rekordmanem ledových arén je ruský brankář Vladislav Treťjak s deseti zlatými medailemi z mistrovství světa a s dalšími třemi z olympiád.
Američan Jack Nicklaus šestkrát opanoval golfové Masters.
Jamajský sprinter Bolt byl v podstatě neporazitelný na velkých akcích mezi roky 2008 a 2016.
Americký plavec Phelps vlastní 23 zlatých z OH a 26 z MS.
Portugalský fotbalista Cristiano Ronaldo třikrát za sebou dovedl Real Madrid k vítězství v Lize mistrů.
Nadal se při vší své skromnosti může bez uzardění srovnávat s každým z nich.
„Co dokázal v Paříži, patří mezi největší počiny ve sportovní historii,“ řekl Rakušan Dominic Thiem, pokořený z nedělního finále. Jen on (loni v Římě a letos v Madridu) v posledních dvou letech přemohl Nadala na antuce, takže na ní má Španěl (včetně Davis Cupu) brutální skóre 50-2.
Jedenáct titulů nakupil fenomén prašných kurtů též na podnicích v Monte Carlu a Barceloně. Znamenitě si vede i na trávě a betonu, takže s celkovými 17 grandslamovými triumfy ztrácí jen tři na Federera.
A jak naznačil Kuerten, s přebíráním pohárů zdaleka nemusí končit.
„Ne ne ne ne!“ bránil se Nadal v Paříži. „Nejsem posedlý sbíráním titulů. Nezávidím, nevadí mi, když má někdo víc peněz nebo větší dům. Žene mě moje vášeň. Rád bych třeba dohnal Rogera, ale mozek si tím nezatěžuju. Teď mě nechte užít si mé vítězství. Jsem šťastný člověk. Ale bojovat nepřestanu.“
