Na covid se nevymlouváme, vzkázal Jandač. Rozhovořil se o Spartě, Pešánově výtce a výchově

Sparta v novém roce válí a nedávno na čele extraligy vystřídala Třinec.

Pro pražský klub rozhodně příjemná změna oproti předchozím sezonám, kdy slavná značka rezivěla.

„Samozřejmě by pomohlo, kdyby se udělal nějaký úspěch a byl by klid,“ uvědomuje si Jandač. Už to bude rok, co se někdejší reprezentační trenér společně s kolegou Miloslavem Hořavou ze střídačky podílí na sparťanské obrodě.

Teď o ní vypráví.

A debata se s energií sršícím Jandačem stočí i na koronavirovou dobu, výtce reprezentačního (šéf)trenéra Pešána a výchovu mladých hokejistů.

Ale nejprve začněme Spartou.

Zamlouvá se vám pohled na tabulku?
Tolik na ni nekoukám, není v ní úplně vyrovnaný počet odehraných zápasů. Čas od času spíš koukneme statistiky jako využití přesilovek, oslabení nebo počty vstřelených a obdržených branek. To je pro nás trochu lepší měřítko. Neválíme se na vlnách úspěchu, ale je veselejší a klidnější, když se pohybujeme v první čtyřce.

V čem je síla Sparty?
Máme kvalitní hráče, to je základ. Bez nich výsledky jen tak nevyčarujeme. Kvalitu se snažíme dávat do nějakého herního systému, který vymýšlíme s Milošem Hořavou, aby pro mužstvo a jeho charakter seděl co nejvíc.

A to je?
Snažíme se hrát aktivně. Sparta historicky i v letech, kdy už jsem tu byl, vždycky někoho dobývala. V dnešní době je navíc jedno, jestli hrajeme doma, nebo venku. Snažíme se pořád hrát aktivním stylem, který je náročný. Snažíme se i dobře trénovat, abychom na to byli dobře připravení a zvládali ho.

Předchozí sezony bylo mužstvo pod německým trenérem Kruppem zvyklé hrát trochu odlišně. Překopával se styl těžce?
Nevím, na co bylo zvyklé a s Milošem jsme se po tom ani nepídili. Řekli jsme si, co by nám vyhovovalo, a na to jsme se začali od léta připravovat. A pořád to brousíme. Nejsme ve stavu, abychom si řekli: Jo, takhle to má být! Tohle není otázka jednoho roku, ale budování týmu na delší časový úsek. K dokonalosti nám spoustu chybí.

Nebál jste se, že s týmem zacloumají vánoční výpadky?
Ani ne. Nebyla to věc, která by nás rozhodila, ale spíš zdravě naštvala. Nikomu to nebylo jedno a nikdo to ani neudělal schválně. Zvláštní jen bylo, že se to nestalo jednou, ale dohromady třikrát – ve Vítkovicích, ve Varech a v Pardubicích. Všechno venkovní zápasy, dobře rozehrané, jenže dobrá hra se během chvilky zbortila.

V extralize není Sparta jediná, kterou potkávají výpadky. Z čeho to pramení?
Nevím. Nebudu hodnotit soupeře, ale třeba poslední nezvládnutý zápas v Pardubicích jsme vyloženě dominovali. Soupeře jsme přehrávali a nikdo si nepřipouštěl, že bychom mohli zápas ztratit. Jenže přijde první hloupý gól, druhý v oslabení, při třetím vznikne panika v obranném pásmu. My jsme si dál nic nepřipouštěli, ale soupeř dostane energii. Probírali jsme to s klukama a oni si i za stavu 3:4 věřili a pořád mysleli ofenzivně, čímž vzadu vznikala okénka. Beru to jako dílo ztráty koncentrace a jistého uspokojení. Podvědomí a ostražitost najednou vypadla. Napadá mě i zápas proti Plzni.

Povídejte.
Plzeň byla prvním týmem, se kterým jsme doma prohráli. Pak jsme jeli do Plzně, kde jsme byli úplně jinak mentálně nachystaní. Podvědomí a - nechci říct úplně podcenění - tam najednou nebylo.

Není tohle specifická česká vlastnost?
Může, ale nemyslím si, že je to jen česká vlastnost. Potká to i jiné národy. Nechci kategorizovat, ale dobře rozjetý zápas ztratí i Kanaďani, Švédové nebo Rusové. Nejsou to jen Češi. Jsme umělci v tom, že si na sebe pleteme bič. Tohle řeší třeba i v Rusku, kde jsem byl. Taky mají svoje problémy a myslí si, že se jedná o jejich speciální problémy dané jejich mentalitou, ale vesměs je to všude podobné.

Zpět k extraligovým výpadkům. Čekal jsem, zda nějak v odpovědích nezohledníte covid.
A proč? Nerozumím. Covid tady bohužel je. Je to věc, se kterou se musíme naučit žít a která už každého nesmírně otravuje. Ale na to se nesmíme vymlouvat my ani jiné týmy. Většina extraligy byla promořená. Na podzim to hrálo roli, kvůli covidu teď nechybí tolik hráčů. Maximálně byl na podzim rozdíl v tréninkových podmínkách, každý klub měl jiné možnosti nebo lokalitu. Vytvořily se rozdíly, ale srovnalo se to. V žádném případě bych si nedovolil svádět na covid to, že vedeme 3:0 a prohrajeme.

Jak koronavirus změnil leden? Týmy v něm už pozvolna ladí formu na závěr sezony, uzavírají se soupisky a narychlo se hledají posily.
Na každém trhu platí, že před uzávěrkou všichni snaží řešit problémy jako marodku nebo ztrátu formu. Zohledňují se i finanční možnosti a ambice. Letos je ale covidová situace brzda, ekonomika každého klubu je špatná, přežívá se, různě se to lepí. Je pak otázka, jestli majitel z vlastních zdrojů bude chtít posílit pozici, která vypadla.

Proto Spartu posílil brankář Salák?
Před sezonou jsme měli dvojici Machovský – Neuvirth, který s námi absolvoval celou letní přípravu a vypadal velmi dobře. Bohužel zdravotní potíže se s tím táhly, až to vyústilo v to, že jsme museli reagovat a přivést zkušeného Sašu Saláka. Kuba Neužil v pár zápasech, v nichž nastoupil, chytal výborně, ale nemá jedinou zkušenost s play off. Vzhledem k našim ambicím jsme si nemohli nechat takhle důležitý post, řekněme, nedoplněný. Saša má zkušenost, ale i kvalitu, která nám může pomoct. Navíc v době covidu se může stát cokoliv.

Dovedl byste si jako trenér představit, že byste Spartu ještě na nějakém postu posílil?
Mužstvo je pospolu a soudržné, ale trápí nás zranění hráči. Jsme z toho trochu rozladění. Mužstvo bylo rozbité i loni, když jsme s Milošem k němu nastupovali. Od jara jsme se veškerou péčí a různými procedurami snažili zraněním předcházet. Ale stejně to neovlivníte, když máte čtyři otřesy mozku. Vezměte si zranění obránce Pavelky. Nevím, jestli se stihne uzdravit a v jaké bude formě. Pokud budeme ještě něco na přestupním trhu řešit, nebude to z výkonnostních, ale ze zdravotních důvodů.

Naposledy v Brně schytal pecku do hlavy Lukáš Rousek. Jak na tom je?
Má zlomený nos, ale popere se s tím. Dohrál s tím i zápas a příště nastoupí s celoobličejovým krytem. Není to věc, která by ho přibrzdila. Je to odolný chlapík.

V 21 letech se také stává tahounem týmu. Co říkáte na jeho progres?Líbil se mi už loni po našem příchodu. Je to bezvadný kluk, který poslouchá a chce pracovat pro mužstvo. Má kariéru velmi slušně našlápnutou a baví mě s ním dělat. Je to jeden z našich klíčových hráčů a vůbec nekoukám na věk. Je to hráč na úrovni národního týmu s velkým potenciálem se zlepšovat. Taky ví, na čem musí zapracovat. Musí přidat ve střelbě, kterou s ním řeším denně.

Přitom se v sezoně trefil už jedenáctkrát. Střelců s deseti a více trefami máte hned pět. Pro trenéra asi značka ideál., že?
Samozřejmě! Kádr máme velice kvalitní a hráči to potvrzují. Nespoléháme na jednoho dva hráče nebo na jednu pětku. Máme to rozložené do více lidí a když to nepadne jednomu, padne to někomu dalšímu. Proto možná máme nejvíc vstřelených branek. Jsem ale přesvědčený, že zrovna Lukáš Rousek mohl mít daleko víc branek, kdyby střílel.

Zdá se mi to, nebo ve Spartě kromě postavení v tabulce víc než dřív dbáte i rozvoj mladíků?
Ve Spartě je to složitější v tom, že se očekávají výsledky. A když nepřichází, byť kádr nemusel být nejsilnější, každý se ptá, co se děje a proč se Sparta zadrhla. Když ale máte hráče jako Lukáš Rousek, je to jednoduché. Pak ale máte hráče, kteří potřebují určitý čas, musíte je zabudovat postupně. Jedná se o dlouhodobější proces. Vzpomínám si na Míru Formana. Pamatuju si, když končil v juniorech Sparty, měl přechod do chlapů postupný. Bylo potřebu mít trpělivost i ze strany toho kluka.

Co současnost?
Napadá mě mladý Vitouch, který byl na dvacítkách. Je poctivý, sám chce, posouvá se a postupně zapadne. Hraje stabilně, ale minutově není tolik vytížený, takže jeho vývoj dotahujeme v tréninku nebo první lize. Celkově s kluky, kteří potřebují čas na vývoj, vzniká problém. Je to i o spolupráci s agenty a jejich trpělivosti. Musí věřit, že s hráči pracujeme dobře. S tím se třeba potýkáme, ale neřekl bych, že to je extrémně odlišné než jinde.

Takže ve Spartě jste neklečeli v koutě a nezpytovali svědomí, když minulý týden reprezentační šéftrenér Pešán vytýkal klubům mizernou práci s mladými?
Celou diskuzi vnímám a nechci se do ní tolik zapojovat. Snažíme se pracovat s hráči, které máme v naší organizaci a chceme je posunout. Máme představu, že bychom některé kluky rádi viděli dál, než jsou. Jedná se o hráče juniorského věku, kteří atakují mužskou kategorii. Neměli bychom s nimi třeba dělat na věcech, které by už měli umět. Jiná cesta ale není, musíme být trpělivější. Není to ani chyba kluků, ale nemusí to být ani problém systému. Je to diskuze na úplně jiném tématu.

Zkuste aspoň naznačit, kam směřujete.
Podívejte se třeba na tělocvik na základních školách. A nebavím se o covidové době. Za normálního stavu se v tělocviku hodí doprostřed míč, hraje se vybíjená, děcka se kolikrát ani nepřevlečou do cvičebního úboru. Stal se z toho předmět vyloženě na oddech. Spousta škol v dětech nic pořádně nerozvijí a jejich připravenost se nedá srovnávat s tím, co jsme zažili my. Vezměte si, kolik děcka našlapala kroků, než se dostala do školy a ze školy. Nebo kolik kilometrů naběhala přirozeným pohybem. A dnes?

Pokračujte, poslouchám.
Dneska venku děcka nejsou, rodiče se o ně bojí, do školy se vozí. Všude je plno lidí, doprava je nebezpečnější. Sám mám tři děti a bojuju s tím. Snažím se je vyhnat ven i na úkor školy: Vypadni, běž ven, holt doneseš pětku. Jenže dítě si raději udělá úkol, než aby šlo ven. Nevím, jestli je to výmluva, ale peru se s tím. Asi to nezměníme jen tak. Možná už nikdy.

Trochu jsme zamluvili hokej.
Stejné problémy v něm neřešíme jen my. I v Rusku je mají.

Jenže tam i jinde mají problémy, ale i výsledky.
Problematika není jednoduchá. Je dobře, že se rozpoutala diskuze a věřím, že se někam budeme posouvat. Jen mi vadí házení klacků pod nohy, v tom jsme taky umělci. Nechci srovnávat naši výchovu a styl práce s Ruskem, Kanadou nebo USA, kde je úplně jiná základna. Srovnám to ale s Finy a Švédy, kde je největší rozdíl v tréninku.

V čem přesně?
Mentalita je tam taková, že makáte, držíte hubu a na nic se neptáte. Trenér má manuál, jakým způsobem kluka budete učit v devíti letech a co by měl umět. Bavil jsem se o tom s Milošem Hořavou, který byl ve Švédsku u mladých a říkal, že 70 procent tréninku bylo daných a nikdo se nevyptával. U nás každý vychovává po svém a vznikají problémy. Jsme navíc vychytrálci, každý to chce dělat podle sebe stylem „já to vím nejlíp“ a kolikrát kluk v deseti neumí, co by měl už dávno zvládat. Nebavím se o taktice, týká se to herních činností jednotlivce. Myslím, že to jsou lehce pojmenovatelné věci, které nejsme schopní sjednotit a dělat. A to je opravdu o práci v jednotlivých klubech.

Vezmete tedy Pešána za slovo a pokusíte se v extralize zapojovat větší počet juniorů?
Když mladé zapojíme, chceme, aby už na to měli. Když na to kluk nebude mít, ale bude hrát, mužstvo ho nepřijme. Musí mužstvu pomoct, není to o tom ho tam uměle držet jen proto, že má talent. Snažíme se na tom pracovat. Je taky důležité mít vlastní farmu nebo klub, o kterém víme, že se v něm dobře pracuje a dostane v něm adekvátní prostor na ledě. Tímhle se vývoj kluka směřuje. Ono je ale důležité, jestli tu chce ten kluk působit. Řeknu jeden příklad za všechny.

Povídejte.
Martin Hugo Haš, náš kmenový hráč a obránce reprezentační dvacítky, který byl v zahraničí. Před sezonou dostal nabídku, aby u nás působil. S Milošem jsme říkali, že budeme jen rádi. Chtěli jsme ale mít jistotu, aby u nás byl delší dobu. Aspoň rok s ním chtěli dělat, ale on se rozhodl pro Ameriku. Ve vývoji a cestě do lepší ligy jsme mu nechtěli bránit. Vybral si jinou cestu a nakonec před mistrovstvím světa do 20 let pořádně nehrál (Haš odehrál jen několik zápasů za prvoligové Benátky).

Není právě dlouhodobou chybou extraligy, že v mladých hokejistech a jejich rádcích nevypěstovala důvěru, že je v ní správné setrvávat?
Tohle si úplně nemyslím. Nemyslím, že manažer, potažmo trenér by nedal šanci vlastnímu mladýmu klukovi. Soutěž je uzavřená, proč by to někdo nedělal? Když je hráč kvalitní a poctivě se maká, šanci dostane. Je ale pravda, že úplně neumím odpovědět, jestli vznikla u mladých nedůvěra a proč je případně tak veliká.

Někteří kritici můžou namítnout nízkou úroveň extraligy.
Extraliga je ale dost kvalitní soutěž, aby i v ní kluci rostli. Nemyslím si, že by byla o několik stupňů níž než finská nebo švédská liga. Jako trenér nároďáku jsem soutěže objezdil, v Rusku jsem i trénoval a vážně si nemyslím, že by extraliga byla tak špatná. Je už ale každého věc, jestli se sbalí a odejde. V tomhle se mi líbí Švédové.

V čem přesně?
Mají to nastaveno tak, že když jdou někam ven, musí už být sakra hráč. Nedělá jim problém při přechodu v juniorsko-seniorském věku zůstat delší čas doma a vyhrát se. U nás jdou mladí rychleji ven, ale často se pak vrací v různém stavu.