26. dubna 2007 20:09 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Možná je to poslední mistrovství

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse

PRAHA Počítal s tím, že jeho reprezentační dny jsou sečtené. Po třech letech se ale Roman Čechmánek (36) znovu chystá na mistrovství světa. Na jeho reflexech bude záviset osud českého týmu.

Vytáhlý gólman dobře ví, do čeho jde. Před sedmi lety na šampionátu v Petrohradu vychytal titul mistrů světa, ve sbírce má razantní muž z brankoviště mimo jiné i zlatou medaili z olympijských her v Naganu. „Už aby se začalo hrát v rychlejším sledu. Začne to být zajímavější,“ říká svérázný brankář v rozhovoru pro LN.

LN Nemůžete se dočkat, až na vás poletí první ostrý puk?
Ani ne tak na první zápas, ale už aby to začalo, protože to čekání je opravdu dlouhé. Není to to nejlepší, co má člověk rád.

V květnu už bývá venku krásně. Netěšil jste se spíš na dovolenou? Nepřemlouvala vás rodina, abyste radši zůstal doma?
Ani ne. Spíš naopak. Říkali, může to být tvoje poslední mistrovství, běž si ještě zahrát, taťko. (spiklenecky mrká)

A berete to tak, že to je naposledy?
Před třemi roky jsem si myslel, že to bylo poslední mistrovství. Teď jsem zpátky a zase to může být poslední. Nezaobírám se tím. Co bude, bude. Připravuju se na mistrovství, jak nejlépe umím.

Kdo je Roman Čechmánek

Jedna z nejvýraznějších gólmanských osobností zlaté éry českého hokeje. Sběratel domácích titulů se Vsetínem se prosadil i v reprezentaci, je mistrem světa z let 1996, 1999 a 2000. Bronzovou medaili pomohl vybojovat v letech 1997 a 1998. Na olympiádě v Naganu kryl záda Dominiku Haškovi. Celkem nasbíral 72 reprezentačních startů, na mistrovství světa nastoupil ve 24 utkáních. Účast na velkých akcích: 7x MS (1995–2000, 2004), 2x OH (1998, 2002), 2x SP (1996, 2004)

Spolu s kolegou Milanem Hniličkou jste tvořili páteř úspěchů na přelomu tisíciletí. Váš současný návrat do kabiny národního týmu překvapil řadu fanoušků. Vnímáte to jako velký comeback?
To určitě ne. Tak to nějak vyšlo ze situace, která byla. Comeback ne, tak bych to nenazval.

Trenér národního týmu Alois Hadamczik s předstihem určil, že budete plnit úlohu prvního brankáře. Je pro gólmana příjemné poznání, že má místo jedničky jisté, že nemusí nic dokazovat?
Brankář je vždycky důležitá postava a člověk je rád, že má důvěru. Ale také to nemusí platit, nevyjde mi úvod, budu vystřídaný a chytne se druhý gólman. Je to o tom, abych se na to připravil a byl v co nejlepší formě.

Vztahy mezi gólmany bývají citlivým tématem. Podle nálady na tréninku se zdá, že si s Pincem a Svobodou rozumíte. Žádné intriky asi tedy neočekáváte?
Jsme si povahově poměrně blízcí a pohoda mezi námi je. Nemáme jeden k druhému zášť, fandíme si a povzbuzujeme se i na tréninku, což je jenom dobře a dělá to dobře v celém týmu.

Před sedmi lety jste v Rusku slavili zlato. Můžete to letos zopakovat?
To nikdo neví. Nejdůležitější je, aby se utvořila dobrá parta. Protože týmy jsou vesměs vyrovnané, rozhodují maličkosti, a pokud si hráči vyhoví navzájem, tak můžou udělat úspěch.

V předchozích letech jste už přestával strašit útočníky, ale letos je z vás opět fantom. Zářil jste při angažmá ve Švédsku i v Třinci. Kde se to ve vás najednou vzalo?
Člověk musí mít chuť do hokeje, to především, Protože když přijdou roky a člověk toho má hodně za sebou, přijde sezona dvě, kdy člověk nemá chuť a je hokejem přehranej. Myslím, že to mám za sebou a hokej mě teď zase baví. Mám do něj chuť, a možná i proto jsem zpátky v nároďáku.

Je ta chuť taková, že vydržíte třeba do čtyřiceti?
Nevím, tak daleko se nedívám. Rád bych chytal co nejdéle. Člověk musí být zdravý a musí mít chuť, protože zkušenosti mám.

Když se ráno zvedáte z postele, poznáte, že jste večer předtím hrál zápas?
Samozřejmě. Je to něco jiného než dřív. Roky nikdo nezastaví a člověk to cítí víc než dřív.

Ale od hokeje vás to ještě neodradilo?
Pokud se člověk probudí a žije, tak je to dobré. (usmívá se)

Zažil jste spoustu šampionátů. Těšíte se stejně jako při své premiéře v roce 1995, nebo už to tolik neprožíváte?
Já už ani nevím, jaké to bylo naposledy. (usmívá se) Těžko říct, je to krásné, když si člověk může prodloužit sezonu. Budu nejstarší hráč, ale neznamená to, že bych se netěšil, spíš naopak. Chtěl bych, aby sezona skončila a já byl spokojený.

Plynou z data vašeho narození nějaké úlevy?
Spíš naopak. Člověk musí po třicítce trénovat víc.

Jak vypadá příprava na zápas?
Já už jsem něco naučený a většinou je to automatické. Mám to v sobě, jak se připravit. To už nejsou ani rituály, to je automatický pohyb.

A vaši spoluhráči vědí, že vás nesmí rušit?
Každý brankář je jiný, každý se jinak soustředí. Někdo potřebuje klid, někdo se normálně baví, je to individuální.

Hraje roli fakt, kdo proti vám bude stát? Studujete, jak zakončují hvězdy soupeřova výběru?
Samozřejmě, pokud toho hráče znám a vím, čeho je schopný, tak si na něj dám pozor. Ale dneska je těch kvalitních hokejistů spousty a nejde ohlídat všechny.

V národním týmu jste zažil velké úspěchy a bujaré oslavy, stejně jako trpká zklamání. Na které mistrovství máte nejkrásnější vzpomínky?
My jsme měli od roku 1996 takové dobré jádro a to bylo vesměs podobné. Scházeli jsme se stejní hráči a nedá se říct, které to mistrovství bylo nejlepší. Na každém se hrálo jinak, postupovalo se jinak, byl trošku jiný tým.

Nemrzí vás, že jste ze starší gardy zbyl v reprezentaci už jen vy? Nesnažil jste přemluvit Procházku, Pateru, Reichela nebo Dopitu, aby se také vydali do Moskvy?
Jak jsem říkal, před třemi lety jsem myslel, že v nároďáku už nikdy nebudu. Čekal jsem, že přijdou mladší brankáři. Jenže jak je vidět, tak je teďka mezi gólmany mezera. Mladí nejsou, a když chytají, tak vyletí jednu sezonu nahoru a pak je zase není vidět. U gólmanů je to těžké. A co se týká hráčů, tak to vyšlo, jak to vyšlo. Někdo má ještě chuť hrát za národní tým a někdo už nemá tu vnitřní sílu, aby se porval. Samozřejmě, hokej na mezinárodním poli je jinačí než v lize.

Vy jste hodně zvažoval pozvání trenéra Hadamczika do národního týmu?
Samozřejmě, že jsem přemýšlel. Po dlouhých úvahách jsem udělal nějaké rozhodnutí. To nebylo ze dne na den. Řekl jsem si, že půjdu do kempu a že se uvidí, jak to bude vypadat.

Výsledky týmu budou hodně záležet na vaší spolupráci s obránci. Je pro brankáře důležité, jestli si s beky rozumí i mimo led?
Myslím, že je to úplně jedno. Důležité je, jak si rozumí na ledě. A co se týče těch věcí mimo led – většina hráčů soukromí do hokeje netahá a je to dobře.

V české reprezentaci dochází ke generační výměně. Na druhém šampionátu po sobě se objevuje řada nováčků. Radíte mladým obráncům, co mají dělat, aby vám vyhověli?
Před zápasy spolu musíme komunikovat, abychom se znali a věděli o sobě. Aby oni věděli, co mají dělat v kritické chvíli, aby věděli, jak se zachová brankář. Každý tým má jakýsi systém, ale podle toho se nedá hrát pořád. Prostě se musí improvizovat a pak je důležité, aby se hráči znali a věděli, co ten druhý udělá.

Patříte k impulzivním hráčům, kteří někdy neudrží nervy na uzdě. Když udělají obránci chybu a nechají vás v tom „vykoupat“, seřvete je?
Hokej je hra chyb. Bez nich by nepadaly góly a to by se nebylo na co dívat. Takže to určitě ne. Ale samozřejmě každý chce vyhrát, každý chce v zápase uspět.

K soupeřovým zbraním patří snažit se provokovat gólmana. Máte proti zuřivcům nějaký recept?
Myslím, že to není tak horké. Možná u nás v lize, ale všude venku jsou gólmani chránění a nikdo si nedovolí do nich jít. Sem tam se to může stát, ale je to ojedinělé.

Váš styl zrovna neladí s moderním pojetím. Existuje něco, co vám opravdu chybí?
Moje kloubní schopnosti na to nejsou, takže butterfly bych chytat nemohl, ale to je tak asi všechno. Nic nemůžu měnit, musím těžit z toho, co umím.

Vyhrál jste řadu titulů a medailí. Kvůli čemu se ještě ženete za kotoučem?
Úspěchy jsou pryč. Každému hokejistovi něco chybí, ale je to spíš o tom, aby člověk byl spokojený. Aby to, co dělá, bylo za ním vidět a mohl si říct, že udělal maximum.

  • 4Diskuse


Martin Prachař

Autor

Martin Prachařmartin.prachar@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz