„Proto jsem se soužil víc než ostatní,“ pokyvuje hlavou Jiří Vyčichlo (68), bývalý reprezentant v trojskoku a dlouholetý přítel slavné atletky.
LN Nezní hloupě otázka, jak vám v té době bylo?
Nezní, i když to atletičtí kamarádi dobře vědí. Bylo mi blbě, probouzel jsem se s tím každé ráno, ale nikomu jsem to nemohl říct. S Milenou jsme byli obrovští přátelé sedmatřicet let. Od roku 1975, kdy se jí narodila dcera Linda a její vztah s trenérem a manželem Rudlou Hübnerem se zhroutil. Dlouho je spojovala atletika, ale, jak Milena říkala, pro normální život si nebyli souzeni. Nikdy jsme spolu nežili, nicméně narodil se nám syn Jirka, kterému je dnes dvaatřicet. Což je takové tajemství, ale mezi atlety jde o tajemství veřejné. Velmi si přála, aby Linda nebyla jedináček.
Milena Rezková-Hübnerová* 22. července 1950 v Praze Největší úspěchy:
|
LN Tajemstvím bylo i ono beznadějné onemocnění. Bylo těžké být jeho jediným nositelem?
Bylo, protože to nevěděla ani Milena. Ale i když už musela cítit, že to asi k lepšímu nespěje, tak byla strašně statečná. Nikdo z nás, kdo jsme ji v závěru v nemocnici pod Petřínem navštěvovali, a byl jsem tam obden, střídal jsem se s Lindou, Jirkou a dalšími, ji neslyšel zanaříkat. Já bych vám to řekl hned – hele, vole, kamaráde, asi umřu. Jenže Milena se tvářila, jako že brzy vstane a půjde domů. Nedala najevo nic, ale já se trápil. A potom jsme se trápili všichni.
LN Kdy jste se vlastně poznali?
V roce 1968. Já se dostal do národního družstva v roce 1967, ona o rok později, když na mistrákách v Jablonci skočila československý rekord 182 centimetrů a kvalifikovala se na olympiádu v Mexiku. Takže jsme byli takoví atletičtí souputníci, i když Milena byla o čtyři roky mladší. A to, že pak v Mexiku vyhrála zlatou medaili, byla naprostá bomba, možná dodnes trochu nedoceněná. Bylo ji osmnáct a šlo o její první mezinárodní závody!
LN Na této olympiádě jste ještě nezávodil – jak jste v Praze přijali její vítězství?
To je pravda, já byl až v Montrealu 1976, skončil jsem devátý. Přijali jsme to s obrovským nadšením, pro nás atlety byla Milena malou Věrou Čáslavskou. Taky pro nás znamenala něco jako hokejisté, kteří se rvali se Sověty. Jak se to asi dalo prožívat dva měsíce po okupaci nenáviděnými Rusáky? Ona porazila obě jejich výškařky! Všichni jsme si sedli na zadek, bylo to velmi emotivní.
Šampionka z Mexika 1968 podlehla těžké nemoci.
LN Navíc její vítězství přineslo Československu v Mexiku první zlato...
No právě. A ženské zářily dál, protože vyhrála i skokanka do vody Milena Duchková, které bylo šestnáct, a čtyři zlata přidala Věra Čáslavská. Z chlapů to dokázal jen střelec Honza Kůrka.
LN S Milenou Rezkovou-Hübnerovou jste mnohem později absolvovali množství besed. O co se lidé v souvislosti s Mexikem 1968 zajímali nejvíc?
Hodně je bralo, jak na stupních při dekorování nepodala ruku poraženým Ruskám, vlastně Sovětkám Okorokové a Kozyrové. Pak to chtěl v Praze řešit nějaký politruk, přidali se další, jenže Milenina odpověď byla vždycky stejná: Jako vítězka jsem čekala gratulaci od nich. Na jejích osmnáct to byla úžasná odpověď.
LN Šlo o velký nátlak komunistických pohlavárů?
Ne, to ne, nějaká šikana to nebyla, Husákova pookupační normalizace ještě nenabrala sílu. Horší to bylo později – třeba když koulaři Remkovi Machurovi po prvním mistrovství světa v Helsinkách 1983 jistí politruci blahopřáli k bronzu, ale taky ho upozornili, že by příštěměl vynechat to křižování. Takový blbý kecy.
ČTĚTE VÍCE: |
LN Jaká vlastně byla Milena Rezková-Hübnerová?
Úžasná. Děti vychovávala v podstatě sama, já přispíval vědomostmi, finančně, ale jinak moc ne, pomáhala jí maminka. Milena byla oblíbená, společenská, milá a upřímná, na nic si nehrála a ani náznakem nedávala najevo, že je olympijská vítězka. A netoužila po kariéře za každou cenu, jasně řekla, že rodina je pro ni přednější. Jarda Priščák, vedle Čada a Mařince můj trojskokanský následovník, mi to při kondolenci řekl: nezná člověka, který by Mílu neměl rád. O tom se po dlouhá léta, kdy pracovala ve Stromovce na Olympu, bývalé Rudé hvězdě, mohl přesvědčit každý.
LN Jak tedy na svou kamarádku a přítelkyni vzpomínáte?
S hezkými pocity. Odešla brzy, v 64 letech, ale pak mi to došlo. Jako by to atletický pánbíček věděl, tak se jí ve sportu zadařilo velmi záhy. V osmnácti vyhrála olympiádu, v devatenácti mistrovství Evropy v Aténách... Zemřela v pondělí 20. října krátce po půlnoci a o pár dní dřív jsme jí tam, pod Petřínem, udělali malou oslavu, protože 17. října vyhrála v Mexiku. Neměla už sílu na sklenku šampaňského, ale zvedla palec na znak vítězství a lehce se usmívala. Určitě si vzpomněla, jak tenkrát, po okupaci, pomohla pozvednout hrdost malého českého národa tím, že natrhla ruským soupeřkám prdel. Sorry, ale jinak to říct neumím.
