Světové hry jsou vrcholnou akcí pro sportovce, jimž byl transplantován některý z orgánů (nejčastěji ledviny, dále játra, srdce, plíce, slinivka či kostní dřeň). Zimní edice se koná již podesáté, letní Světové hry pak v srpnu 2017 ve španělské Malaze byly dokonce už jednadvacáté.
Musel na transplantaci ledvin. Mikolanda přišel o sen, ale mohl žít |
V Anzère se utká kolem 200 sportovců z 22 zemí světa, letních her se ale účastní až 1500 sportovců z 50 zemí světa. „Vznikají tam zvláštní sociální vazby,“ popisuje v rozhovoru pro Lidovky.cz předseda ČTT Roman Dunda.
Kolik českých reprezentantů je na Světových hrách a v jakých disciplínách?
Ty zimní hry jsou oproti letním trochu slabší na účast, protože po těch letních, které byly vloni, jsou týmy oslabené finančně, a lidi mají i vyplýtvané dovolené a podobně. Teď z Česka jedeme jen tři a to hlavně z finančních důvodů. Soutěží se ve sjezdových disciplínách na lyžích i snowboardu a pak v běžeckých - 3km a hodinová časovka a štafeta. Ve sjezdu je to slalom, obřák, super G a paralelní slalom.
Vy nastoupíte v čem?
Já se účastním ve všech sjezdových disciplínách na lyžích, to samé Tomáš Burda a Petr Žitný jede běžky a rychlé disciplíny na sjezdovkách. Chtěl bych k tomu říct, že u Zimních her se vždycky koná ještě takový zajímavý závod dětí, které nikdy nelyžovaly. Jmenuje se to Nicholas Cup po chlapečkovi, který zemřel při dopravní nehodě a jeho otec souhlasil s transplantací jeho orgánů. Zachránil tak asi sedm dětí. Je to dotované světovou federací a děti se tam sjíždí z celého světa. Organizátoři se jim tam týden věnují, všechno mají půjčené a zadarmo a na konci jim udělají závody. Je to tedy takové spíš sociální, ale skutečně to doprovází slzy štěstí a sentimentu. Je to něco neuvěřitelného, přijede třeba z Jižní Afriky borec, který nikdy neviděl sníh, a za týden jede závod v brankách, všichni mu tleskají... je to hodně emocionální. Je přítomen i tatínek toho Nicholase. Je to pecka, těžký zážitek.
To mne zaujalo na stránkách ČTT. V Kanadě na světových hrách se prý sešli transplantovaní sportovci s dárci nebo s pozůstalými po dárcích a společně oslavovali. U nás to nejde kvůli anonymitě dárcovství?
Existují dva přístupy. U nás je tzv. předpokládaný souhlas - když se najde vhodný zemřelý dárce, lékaři se nemusí ptát pozůstalých a mohou z jeho těla transplantovat orgány. Kdyby ale ten člověk byl už za života veden v registru, že nechce být případným dárcem, jeho orgány by využity být nemohly. Transplantační koordinátoři ale stejně pozůstalým neregistrovaných dárců volají a mají díky psychologickým schopnostem a smysluplné argumentaci vysokou úspěšnost souhlas pozůstalých získat. Dělat by to ale nemuseli. Díky tomuto předpokládanému souhlasu máme úžasně krátkou průměrnou čekací dobu na orgány, třeba na ledvinu je to jen cca 10 měsíců. Ale je tady anonymita dárců.
Český tým transplantovaných na Světových hrách v Málaze v roce 2017.
A jak je to jinde?
Třeba v Německu platí předpokládaný nesouhlas, takže ten člověk se musí za života naopak registrovat, že chce být případným dárcem (transplantován je pouze příjemce, nikoliv dárce). Těch orgánů je pak pochopitelně méně a jejich čekací doba na ledvinu je 10 let. A podobně to mají všechny velké země, my v Česku máme na tohle štěstí. Má to ještě jeden důsledek. Stát zároveň musí hodně investovat do propagace transplantační medicíny, aby lidem vysvětlil, že to je potřebné. Z toho důvodu se pak ty země o pořadatelství Světových her transplantovaných ucházejí, protože je dokázáno, že tam, kde se hry konají a udělá se kolem toho mediální humbuk, tak jim pak strašně stoupne počet registrovaných dárců. Je to tedy zároveň osvěta a marketing. Dárcovská anonymita zde neexistuje.
Takže například v Americe nebo Kanadě se transplantovaní lidé opravdu setkávají s pozůstalými po dárcích?
Ano. Řeknou ti jméno, adresu a ty tu rodinu můžeš zkontaktovat. Ty lidi fakt udržují sociální styky. Nezřídka se stává, že rodičům zemřelého dítěte jedou s tím člověkem, který byl transplantovaný jeho orgány, na závody a tam ho podporují. Ten člověk je třeba i starší než ti rodiče. Vzniká tam taková zvláštní sociální vazba, samozřejmě je to opět obrovsky emocionální.
Je pravda, že spolu třeba i tráví dovolenou?
Opravdu ano, zrovna u Američanů znám několik takových případů. Oni mají pocit, že část jejich potomka stále žije v jiném člověku a chtějí mu být na blízku. Tráví společně třeba i Vánoce.
Jak tvrdý trénink si člověk po transplantaci může dovolit?
Je to samozřejmě individuální. Pokud nemáš jiné zdravotní komplikace, pouze máš imunosupresivní medikaci - která samozřejmě sama o sobě není jednoduchá - tak tvoje výkonnost sice spadne, ale můžeš dělat v podstatě to, co vydržíš. Je to ale také o tom, že jsme všichni amatéři, pracujeme a sport děláme jako koníček. Já sám sportuji třikrát nebo čtyřikrát týdně, badminton, který je mým hlavním sportem, jen jednou týdně.
Malí účastníci Nicholas Cupu, dětského soustředění a závodu při zimních Světových hrách transplantovaných.
Co jsou Vaše další sporty?
Mým sportem číslo jedna byla vždy házená. Pořád hraju za rezervu Jičína regionální ligu. Je to fajn tým se staršími i mladými. Dál se věnuji amatérsky hokeji přes celý rok, v zimě pak hodně lyže.
Házená je tvrdý sport a kvůli tomu není ani na Světových hrách. Není to pro Vás riziko?
Z hlediska zdravotního i případného zranění k tomu házená svádí, ale musím zaťukat, že se mi nic nestalo. V mém věku i v té soutěži to pak taky samozřejmě není už taková úroveň, i když brzy po transplantaci jsem odehrál deset sezon ve vyšších soutěžích. U hokeje je taky velké riziko, snažím se být opatrný.
A jak omezuje sportovce transplantace? Ti lidé nejsou přece už nikdy zdraví.
Samozřejmě že nejsou. Bavíme se teď o ledvině, což je můj případ, ale jinak jsou tam i játra, slinivky, srdce, plíce, kostní dřeň. Každý případ má svá specifika, ale ledvin je obecně nejvíce. Orgán ti můžou transplantovat jedině v případě, že jsi jinak zdravý. Pak jsi odkázaný na celoživotní imunosupresivní léčbu. To jsou léky, které tobě samotnému potlačují imunitu, aby tělo ten cizí orgán nevyloučilo, nezničilo. Abychom ten orgán mohli mít - pro nás je to samozřejmě strašná změna, protože na dialýze je to opravdu hodně těžké, proti tomu jsi jako transplantovaný zdravý - tak musíš ty léky brát denně. A léky ti oslabují imunitu a tím pádem jsi ohroženější. Já jsem 14 let po transplantaci a prodělal jsem tři opravdu těžké věci jako zápal plic, který chytíš jen tak, že jdeš. Bez těch léků by orgán ale tělo zahubilo. Pořád vítězí ten orgán mít. Ale plně zdravý nikdy nejsi.
Jak byste srovnal Váš sport s paralympioniky?
Těžko se to srovnává. Oni mají třeba těžký hendikep, chybí jim např. končetina, jsou omezeni v pohybu, život je těžší v mnoha aspektech, ale jinak mohou být naprosto zdraví. Na nás to zvenčí vidět není. Nechci mluvit obecně, ale paralympionikům jejich hendikep třeba nevzal roky života, nám zcela určitě ano. U nás nikdo nemá perfektní zdraví, které člověk bez končetiny jinak může mít. Znovu ale říkám, že to vůbec nechci srovnávat, nejsem erudovaný a závidět není jistě co žádné skupině (smích).
Roman Dunda s medailemi ze Světových her transplantovaných.
Jak je na tom ČTT se sháněním sponzorů?
To s tím souvisí. Paralympijský sport je viditelný, vzbuzuje lítost, je dotován státem, kdežto my jsme skupina, kde to vidět není. Nikoho nezajímáme, ani stát i přesto, že jsme pod mezinárodním olympijským výborem. Jinak zázemí máme v IKEMu u pana profesora Pirka. Ten transplantuje srdce a je to velký sportovec, tak Český tým transplantovaných zaštítil. Sponzory si ale musíme shánět sami, stát nic nepřidává, maximálně každý zkoušíme kontaktovat svoje město, ti občas něco přispějí. Jinak oslovujeme velké firmy, různé nadace. Je to ale těžké, nejsme mediálně viditelná skupina.
V žádném paralympijském svazu sdruženi nejste?
Máme vyloženě svoji organizaci, Český tým transplantovaných. Tu jsme založili jen za účelem účasti na zahraničních závodech. Nicméně existuje ještě Sportovní klub dialýzovaných a transplantovaných při nemocnici na Homolce, o který se stará pan primář Svoboda. Ti sdružují daleko větší počet lidí a jejich rodiny, protože to není tolik o výkonnostním sportu, jako spíš o pohybových aktivitách. Vyjedou na české hry a sportují, ale nemají ambice na mezinárodní soutěže.
S nimi spolupracujete?
Pasivně. Dřív jsme byli součástí, ale dělalo to trochu problém v tom, že oni jsou sdruženi ve svazu vnitřně postižených sportovců. Dostávají tedy nějaký příspěvek na člena na rok. Svazu vadilo, že pár jedinců pak jede za 60 000 Kč/osobu na Světové hry do Jižní Afriky. Proto jsme se s panem primářem dohodli, že uděláme spolek svůj a ty finance budou úplně samostatné. I tenkrát jsme si ale finance pro sebe obstarávali výhradně sami.
Lze říci, kdo je nejlepším českým transplantovaným sportovcem?
V počtu medailí bych asi zvítězil já, nicméně za našeho nejúspěšnějšího sportovce považuji běžce Vojtu Koudelku. Ten dělá tu svoji disciplínu, kterou dělal celý život, trénoval tvrdě i při dialýze. Denně naběhá 8-10 km, dělá speciální atletický trénink tak, jak to má být. Je tomu naprosto oddaný a drží světový rekord na čtyřstovku mezi transplantovanými (54,76s v kategorii 30-39 let, pozn. red.), což je jediný český rekord na světové úrovni. Vždycky přiváží zlaté medaile. My všichni ostatní máme svou náhradní disciplínu, ale Vojta se věnuje té své hlavní
A v házené jste se dostal jak daleko?
Až k angažmá v extralize. Paradoxní bylo, že já sám jsem před nástupem do extraligy chtěl celkové vyšetření. Sportovní lékař MUDr. Jindra mi pak řekl, že mám hodně bílkovin v moči a že se mu to vůbec nelíbí... poslal mě na vyšetření. Tam mi řekli, že o prázdninách jejich poradna nefunguje. Já přitom potřeboval být za dva měsíce zdravý. Přes známé mě nakonec vyšetřili a řekli mi, že ledviny odchází. Začal jsem brát léky na zpomalení nemoci, ale za deset měsíců jsem byl na dialýze. Za 14 dní od začátku léčby jsem ztratil výkonnost natolik, že jsem trenérovi musel říct, že to v extralize nepůjde. Byl jsem běžecký typ a v desetikilometrových výbězích jsem byl najednou úplně na chvostu místo v čele. Doktor řekl, že pod těmito léky nemůžu mít výkonnost. Začal jsem tedy aktivně hledat, jestli neexistuje něco pro transplantované a dialýzované sportovce. Ještě na dialýze jsem pak jel na Evropské hry.
Zemřel trojnásobný olympijský šampion ve vzpírání. Turek nezvládl transplantaci jater |
Jak jste tedy ke sportu transplantovaných přišel?
Seznámil jsem se s Tomášem Dřevíkovským, to je člověk, který tohle u nás založil, jako první začal jezdit na hry po revoluci a ve svých sedmašedesáti je rekordmanem v tom, že má už pětkrát transplantovanou ledvinu. Posledně mu dokonce dělali kombinovanou transplantaci i s játry, protože mu je za ty roky léky zničily. Orgán se totiž po čase tzv. odhojí. Někomu ledvina vydrží rok, někomu třicet. Tomáš je asi světový unikát v tomhle.
Jsou mezi transplantovanými sportovci jedinci, kteří jako zdraví dosáhli na světovou úroveň?
Určitě. Jsou tam bývalí olympionici, účastníci mistrovství světa. K nám se snad připojí, jsme na tom zatím ústně domluveni, bývalý fotbalista Petr Mikolanda, který je nyní jako trenér na Slavii. Petr hrál v Anglii ve West Ham United, bohužel mu také selhaly ledviny. Rád by se k ČTT připojil. Je jich tam víc, třeba kluk, co byl za USA na olympiádě na bobech. Většinou je to na nich vidět, jsou dobře udržovaní, organizovaní. Jeden španělský atlet, Xavier Lacosta, drží několik světových rekordů v dálce, na stovce, a ty jeho rekordy po transplantaci jsou úžasné. Stovku za 11:16s, dálka 6,95m téměř ve čtyřiceti letech… prostě luxusní desetibojařské výsledky. A když on teď v padesáti běží, tak to běží kůň. Byl tam taky australský daviscupový hráč Marc Cox.
Jak moc se tedy sportovní výkony transplantovaných můžou poměřovat se zdravými?
Těžko se to porovnává, protože u nás je většina sportovců starších než mezi zdravými. Je to hrozně o tom, jestli někdo běhal stovku jako zdravý. Třeba americký sprinter Aries Merritt, to je olympijský vítěz z Londýna a světový rekordman na 110m překážek. Selhávaly mu ledviny, ale šel díky dárcovství sestry hned na transplantaci a vyhnul se dialýze. Po pauze je opět špičkovým sportovcem. U něj bylo tělo ušetřeno a tam je šance, že se vrátí ke stejným výkonům. Vezme mu to třeba desetiny, ale pořád bude světový sportovec. Časem pak samozřejmě ho ty léky taky budou limitovat.
