Natěšený Jágr: Musím se zlepšovat, jinak zemřu. Florida: Čekáme od něj velké věci |
Radek Dvořák nikdy nepatřil mezi mezi hráče, kteří odmítali hrát za národní tým. „Reprezentace pro mě bylo velké specifikum. Je to pro mě top, lvíčka na prsa totiž nedostane jen tak někdo. Vždycky jsem strašně rád jezdil do Česka, abych hrál za zemi, kde jsem se hokej hrát naučil a které jsem za hodně vděčný. Já měl vždycky štěstí, že jsem jel na reprezentaci pod smlouvou, což se teď klukům moc nestává. Chápu, že teď je trošku jiná doba, že kluci musí myslet na to, aby se nezranili a zajistili si smlouvu na další sezonu,“ řekl 39letý bývalý hokejista v Národním pivovaru v Praze, kde se rozhovor odehrával.
Rozumíte hráčům, kteří reprezentaci z různých důvodů odmítají?
Věkový průměr v NHL se snížil, prim hrají mladíci, proto chápu, když někdo starší na mistrovství světa nejede, aby se zaopatřil na život po kariéře. Existuje řada hráčů, kteří přijdou po vás, když se zraníte, a už se do toho zpátky nedostanete. Nechci nikomu radit, každý se musí rozhodnout, co je pro něj v kariéře nejlepší.
Čím to podle vás bylo, že se vaší generaci ve své době tak dařilo?
Sešly se dvě generace za sebou, které si sedly. Ta první kolem Jirky Dopity, Pavla Patery, Jardy Jágra, Albiho (Roberta) Reichla a Martina Ručinského, a ta druhá kolem mě, Venci Prospala, kluků jako Patrik Eliáš nebo Petr Sýkora. Když se podívám, jaký jsme měli tým na Světovém poháru 2004 nebo pak o rok později ve Vídni, to byla obrovská síla. Měli jsme štěstí, že tým tvořily vítězné typy.
Jak vzpomínáte na Světový pohár v roce 2004?
V červenci umřel Ivan Hlinka, asi nejrespektovanější ikona té doby, a my jsme se rozhodli během chvíle se sebrat a vyhrávat za něj. Výborný zážitek mám hlavně ze zápasu ve čtvrtfinále, kdy jsme vyhráli 5:1 ve Švédsku. Nastoupili na nás, protože byli favoriti, my jsme je ale jasně přehráli a pak jsme jeli do Kanady v obrovské euforii.
Radek Dvořák a Wideman.
Právě zápas s Kanadou patří k nejpamátnějším v české historii. Jak na něj vzpomínáte?
To semifinále v Torontu byla paráda, i když jsme tam prohráli. Byl to vynikající zápas, snad nejlepší, který jsem v reprezentaci kdy hrál, a nebyli jsme daleko od toho, abychom Kanaďany porazili. Bylo to předčasné finále. Ten zápas měl úplně všechno. Dostali jsme na konci gól a hned jsme odpověděli. Jen škoda, že nám tam v prodloužení jednou ujeli, protože jsme byli lepší. Byl to největší highlight v mé kariéře.
A jaké zážitky si odnášíte z olympiády v Salt Lake City?
Byla to jediná olympiáda, na které jsem byl. Být se všemi sportovci ve vesnici a potkávat ty nejlepší ze všech, to pro mě byl obrovský zážitek. Sice jsme smolně vypadli ve čtvrtfinále s Rusy, ale bylo skvělé si tam zahrát třeba proti Kanadě s Mariem Lemieuxem.
Hádali se do krve, přesto Prospal hájí Tortorellu: Je to chlap s velkým srdcem |
Máte na svém kontě tři triumfy z mistrovství světa. Co vás lákalo, abyste rok co rok na šampionáty jezdil?
Mistrovství světa byl pro mě svátek, sice se hraje každý rok, ale byl to vrchol sezony, protože Světový pohár a olympiáda jsou buď hned na jejím začátku, nebo uprostřed. Navíc jsem na něm poznával, jak se světový hokej mění. Co stačilo před rokem, už tentokrát bylo málo.
O čem jste snil jako začínající hokejista? Měl jste sen hrát v reprezentaci?
Jsem kluk z Tábora a v té době bylo snem každého zahrát si buď v áčku hokejové Dukly, tehdejšího VTJ. A nebo za vodníky, což byly Vodní stavby Tábor. Chodil jsem jako malej na všechny zápasy a tréninky, když to bylo možné. Za vodníky hráli třeba kluci jako Jirka Dopita, takže bylo od koho ten hokej odkoukat.
Tehdy hokejem všichni kluci kolem mě obrovsky žili. Sportů jsem v mládí dělal víc, třeba fotbal a tenis, měli jsme v žácích skvělého trenéra, který s námi zkusil úplně všechno, ale hokej byl samozřejmě na prvním místě. Od třetí třídy až od osmé jsem navíc chodil do sportovní třídy, takže těch her jsem si vedle hokeje užil dost.
Radek Dvořák zařídil v NHL dvěma góly výhru Anaheimu 2:1 nad Edmontonem.
Kdy jste si řekl, že byste to jednou mohl dotáhnout až na profesionálního hokejistu?
Už kolem jedenácti, dvanácti jsem věděl, že chci hrát hokej, dělal jsem ho na sto procent a dal jsem si za cíl dostat se až do áčka. Rodiče mě do ničeho netlačili, naopak můj velký vzor byl prostřední brácha, který hokej taky hrál. Navíc mi to docela rychle šlo, takže jsem byl na ledě často.
Jakým způsobem jste se vůbec dostal do Českých Budějovic?
Teď už to možná nefunguje, ale tehdy proti sobě hrály výběry krajů a já za ten jihočeský hrál od 13 let. No a kolem patnácti si mě všimli lidi z Českých Budějovic a ze Sparty. Ta se ozvala jako první a nabídla mi, že bych trénoval s kluky z áčka. Jenže hned po nich přišli se stejnou nabídkou z Budějc. Pro ně rozhodlo, že tam bydlela rodina od mého táty, takže jsem tam měl zázemí.
Kanadská jízda. Crosby předčil Ovečkina, se svým týmem míří do finále |
Jaké to tehdy bylo, když jste jako patnáctiletý mladík přišel mezi zkušené hokejisty?
Bylo to tehdy zážitek, já přišel do kabiny, byli tam kluci jako Roman Horák, Radek Ťoupal, Luboš Rob, Libor Zábranský, Bóža (Jaroslav) Modrý nebo Eda (Roman) Turek. Byli to kluci, kteří ten hokej v Budějcích posunuli někam dál a já k nim vzhlížel. I když jsem hrál hlavně za dorosty a v áčku jen pár zápasů, byl jsem s nimi v kabině skoro každý den a hodně se toho od nich naučil.
Takže jste neměl problém si projít tím, čím si v kabině musí projít každý mladík?
Když je mladej kluk bažant, tak mu to dají ti mazáci v kabině docela sežrat. Ale nebyly tam žádné naschvály, prošel jsem si tím jako každý mladý kluk, třeba jsem si na cestě domů musel vystoupit z autobusu, musel jezdit s kluky po jejich barácích, tahat každému bágl, ale to k tomu tehdy patřilo. Jsem nekonfliktní typ, takže jsem rychle zapadl. Pamatuju si, že mě hned v prvním zápase dali do lajny s Vláďou Caldrem, který byl tehdy nejstarší hráč v extralize a já zase v 15 letech nejmladší.
Jak jste to tehdy měl se vztahem k reprezentaci?
Od patnácti let do osmnácti, kdy jsem odcházel do Ameriky, jsem hrál za reprezentační výběry. Jezdil jsem s každým týmem na všechny turnaje, takže jsem si nároďáku užil v té době hodně. Navíc jsem měl návaznost i na seniorskou reprezentaci, protože se v Táboře často hrál nějaký přípravák, takže jsem odkoukal, jak to chodí ve Švédsku nebo Finsku.
Radek Dvořák (uprostřed) slaví branku.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o NHL?
Vzory jsem měl v Táboře a tam také patřilo mé srdce. Po revoluci se toho ale k nám dostávalo z NHL víc. Věděl jsem, že je nějaký Detroit Red Wings, táta mi koupil dokonce nějaké věci. Věděl jsem, že tam jsou kluci jako Franta Musil, Petr Svoboda nebo Méďa (Petr Nedvěd), kteří tam utekli. Když jsem šel v roce 1991 do Budějovic, už jsem toho věděl víc, a když jsem mířil do Ameriky, měl jsem velký přehled.
Navíc my jezdili s nároďákem do Kanady, do Québeku, byli jsme v Americe v Minnesotě. Když člověk na vlastní oči vidí, jak ta NHL vypadá, tak to vnímá jinak než kluci za komunismu, kteří vůbec nevěděli, do čeho jdou.
Jandač po Světovém poháru: Nejásáme, ani nevěšíme hlavy. Rozhodl duel s Evropou |
Co byl pro vás spouštěč, když jste se rozhodl jít do zámoří?
Pro nás byl hlavně obrovský boom NHL, když Jarda Jágr vyhrál s Pittsburghem, najednou začali dávat přímé přenosy ze Stanley Cupu i u nás v televizi a já se na ně díval s tátou. Tehdy to byl pro mě zlom, kdy jsem si řekl, že to chci taky, že na sobě musím hodně makat, abych se do NHL taky dostal.
Jaké to tehdy bylo ve vaší první sezoně v NHL na Floridě?
Byl jsem jediný Evropan v týmu, který neuměl anglicky, takže jsem byl terčem vtípků od všech kluků. Byl jsem z toho strašně nešťastný. Nebýt Róberta Švehly, který mi strašně pomohl, a toho, že jsem se rychle anglicky naučil, tak bych to tam zabalil a jel domů. Všichni se tam smáli a já tam seděl jak bezmocný, protože jsem nevěděl, čemu se smějou. Jen jsem tušil, že zase asi mně. Pak tam přišel další rok Martin Straka a už to bylo super.
Hned v první sezoně jste se dostali až do finále Stanley Cupu. Jak jste to vnímal?
Nemusel jsem nikam na farmu, což jsem si strašně užíval, navíc Florida měla tehdy spoustu zkušených kluků, vedle kterých jsem rostl. Ta sezona byla fantastická, vyřadit tehdy strašně silný Pittsburgh a dostat se až do finále Stanley Cupu hned v mé první sezoně, to byla pohádka. Tehdy jsem si myslel, jak je lehké se tam dostat, pak se ale ukázalo, že je obrovsky těžké to aspoň zopakovat.
 |
Do finále jste se dostal ještě vroce 2006 s Edmontonem. Tehdy jste byli velmi blízko zisku Stanley Cupu – jak moc vás mrzí, že to nevyšlo?
Super se mi hrálo v Rangers s Méďou (Petrem Nedvědem) a Bubákem (Janem Hlaváčem), ale devět let jsem musel čekat, až se do finále Stanley Cupu zase podívám. S Edmontonem jsme byli strašně blízko, dokázali jsme vyrovnat ze stavu 1:3 na 3:3 a jeli jsme do Caroliny vyhrát, bohužel rozhodl jediný gól Franty Kaberleho a museli jsme se dívat, jak se radují soupeři. Bylo to tehdy obrovsky blízko a mrzet mě to bude až do konce života.
V roce 2004 jste si kvůli stávce v NHL zahrál doma, jaké to pro vás bylo?
Byl to nádherný rok. Hned po mistrovství světa v Praze byla vyhlášena stávka. Pak jsme hned udělali super výsledek na Světovém poháru. Pak přišel návrat s Budějovicemi do ligy a sezonu jsme završili ve Vídni titulem mistra světa. Tenhle rok v Česku mi dal do další kariéry strašně moc po psychické stránce.
Nakonec jste se ale rozhodl po kariéře zůstat v Americe. Proč?
Amerika mi dala hodně. Hodí vás do vody a nikdo vám nepomáhá, nestará se o vás. Zvykl jsem si ale na tenhle život. Naučí člověka nezávislosti a dodá mu sebevědomí. I proto jsem se rozhodl v Americe zůstat a předávat své zkušenosti mladým klukům. Spolu s Tomášem Vokounem, Petrem Sýkorou a Ollim Jokinenem jsme založili hokejový kemp, kde mladým klukům předáváme, co jsme se naučili sami.
