Z Vysočiny má doma navíc bronz ze smíšené štafety. Tedy z disciplíny, kterou v neděli v Östersundu odstartuje letošní Světový pohár. "Všechno klape, jak má. Nervozitka nikde," říká 29letý biatlonista.
Sezonu začínáte jako lídr mužského týmu. Je to zavazující?
Takhle nad tím nepřemýšlím. Snažím se dělat to co loni. Nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Loni to fungovalo.
Přesto: očekáváte od sebe víc?
Člověk se tomu neubrání. Loni jsem z testů věděl, že jsem se někam posunul. Letos musím čekat, jak to půjde. Nevím, jestli líp, nebo hůř. Doufám, že hůř ne.
ČTĚTE TAKÉ |
Velkou zkušeností pro vás bylo mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Pomůže vám i v olympijské sezoně?
Rozhodně. Nic lepšího být nemohlo. Před olympiádou možná tlak ani nebude tak velký jako v Novém Městě. Něčím podobným jsme si nikdy neprošli a člověku to hodně dá. Už víte, jak naložit s pocity, s otázkami, aby vám zbytečně nešrotovaly v hlavě.
Ze kterého z loňských závodů jste si uchoval nejlepší pocit?
Nejvíc si vybavuju Oslo, kde jsem vyhrál. Byla to podobná situace jako v Novém Městě, ale dopadla úplně jinak.
Na co přesně si z prvního pohárového vítězství vzpomínáte?
Nejde ani tak o výsledek, jako o pocit. Poslední střelba, chvíle, kdy člověk střílí o první místo, to je ohromný tlak. Dokud si takovým momentem neprojdete, nemůžete vědět, jaké to je. Snažil jsem se nepřipouštět si, o co všechno jde. A povedlo se. Pokud totéž dokážu i na olympiádě a soustředím se jen na střelbu, bude to ideální stav. To je nejdůležitější.
Říkáte si někdy: Olympijská sezona může být můj vrchol, musím proto udělat něco navíc?
V tréninku by asi něco navíc šlo, ale nejsem si jistý, že to je potřeba. Když člověk chce až moc, někdy to není ono. I trenér Ondřej Rybář občas sleví, neláme vše přes koleno. Jdeme v podstatě podle loňského plánu, takže srovnání je jednoduché. Když něco nevychází nebo to nejde udělat stejně, prostě se to neudělá. Přípravu nehrotíme.
V čem vás uplynulá sezona posílila nejvíc?
Když člověk najednou zjistí, že to jde... Jsem rád, že jsem vydržel tak dlouho a že se to zlomilo! Předešlá olympijská sezona s Vancouverem 2010 mi nevyšla. Loni jsem byl ale na úplně opačném konci, což mě obrovsky nakoplo.
Věříte si?
Získal jsem sebedůvěru. Poznal jsem, že je možné vítězit. Předtím jsem si neuměl představit, jak může někdo jezdit takhle dobře a tak dlouho. Jeden závod, dobře, ten se i mně někdy povedl. Ale vydržet dva měsíce? To je nemožné, říkal jsem si. A pak mi to najednou šlo. Ani nevím, jak to popsat.
Jste vnitřně klidnější?
Jde o kombinaci sebedůvěry a klidu. Člověk si musí věřit, ale ne moc. Pokora je na místě. Myslet si, že to tady smáznu jako nic, taky není dobrý.
