Nestát stranou, pomoci co nejvíc. A pokud možno hned. V Praze, kde byla informovanost největší, jako první z velkých klubů výrazně podpořila stávkující studenty hokejová Sparta.
V úterý 21. listopadu pražský tým ještě proti Dukle Trenčín nastoupil - málo informovaný soupeř chtěl hrát, jeho šéfové byli důstojníky tehdy ještě Československé lidové armády, v níž hrála velkou roli KSČ, a hráči museli plnit rozkazy. Domácí měli na dresech trikolory, navíc před zápasem přečetli z hlasatelny prohlášení na podporu studentské stávky.
V pátek 24. listopadu přijela tehdejší Škoda Plzeň, jeden z velkých rivalů Sparty. „Před zápasem jsme začali řešit, co s tím, protože jsme chtěli podpořit studenty. Hlasovali jsme v kabině, aby se nehrálo, ale nebylo to jednoznačné - v některých hráčích převládal strach z následků, takže jsme hodně diskutovali,“ vzpomíná tehdejší brankář holešovického týmu Petr Bříza.
„Nakonec jsme se shodli, že jako Sparta chceme dát signál na podporu studentů, a Plzeňští souhlasili. Tak jsme to řekli lidem v hale, byl to hodně emotivní okamžik. Nikdo nezapískal, všichni tleskali a skandovali svoboda, svoboda. Objeli jsme tři čestná kolečka, rozdali hokejky divákům a šli do kabin,“ dodává Bříza.
Fanoušci nechtěli vrátit vstupné
Čin hokejistů se nesetkal s následky. „Někteří kluboví funkcionáři se mračili, co to jako mělo znamenat, situace se ale vyvíjela rychle. Žádný postih nepřišel.“
Pozoruhodné bylo i chování fanoušků. „Nikdo z nás nechtěl vrátit vstupné,“ vybavuje si Otto Šleger, jeden z nich. „Děly se vůbec věci - na rozdíl od jiných zápasů s Plzní nikdo nebral hostujícím příznivcům vlajky nebo šály, naopak. Na stanici metra Holešovická, která se tehdy jmenovala Fučíkova, jsme šli společně a znovu skandovali svoboda, svoboda,“ líčí.
Poněkud jiná byla situace v jihlavské Dukle, kde byl tehdy na vojně obránce Sparty František Kučera, později šampion z Nagana a dvojnásobný mistr světa.
„I tam jsem všechno prožíval intenzivně. Nebyli jsme zavření v kasárnách, jako sportovci jsme měli vlastní ubytovnu. Tam byla i klubovna, nějaké události už v televizi prosakovaly. Tak jsme se my, záklaďáci, sebrali a jeli na Václavák, kde byla v týdnu po 17. listopadu jedna z největších demonstrací. Dominik Hašek měl starou škodovku stodvacítku, ještě s námi byli Tomáš Sršeň, Petr Hrbek a Milan Kastner, a bez dovolení jsme opustili vojenský prostor. Což pro nás bylo město Jihlava - z něho jsme bez opušťáku nesměli.“
INFOGRAFIKA Plný náhled po rozkliknutí. |
O demonstraci se proslýchalo, že právě na ten den se připravuje zásah, na okraji Prahy byly připraveny Lidové milice. „Nechtěli jsme si to nechat ujít, i když jsme dost zariskovali. Kdyby něco nevyšlo, mohl z toho být prokurátor. Vždyť jsme byli vojáci v základní službě a utekli jsme... Takže jsme byli ve střehu a trochu nervozní. Naštěstí to dobře dopadlo, zpátky jsme dojeli zase s Dominikem.“
Dojmy z demonstrace se Kučerovi vryly do paměti. „Nechápali jsme, že je něco takového v tehdejší době možné. Václavák byl úplně plný, nádhera.“
V Dukle o svém výletu nikomu neřekli ani později. „Kdyby se to dozvěděli nadřízení, měli bychom průšvih. Do konce vojny jsme to nikomu nepovídali.“
Právě 17. listopadu 1989 vyšla na titulní straně tehdejší Mladé fronty fotografie Ivana Haška, neboť fotbalisté si dva dny předtím zajistili postup na MS v Itálii 1990.
A uvnitř listu byl text o fotbalu s titulkem Jedna etapa skončila, druhá začíná. „Vidíte, to jsem ani nevěděl, jak to vaši tehdejší kolegové načasovali,“ usmívá se s odstupem Hašek. Ani jeho paměť vzpomínky na silné události neopustily.
„Na Spartu za námi dorazil herec Honza Potměšil s tím, že na Národní třídě tloukli studenty a jednoho prý zabili. V kabině jsme měli jasno - pohár přetekl, postavíme se za studenty. Oznámili jsme klubovému vedení, že budeme stávkovat,“ líčí Hašek.
Vedení hráče zrazovalo: úmrtí nebylo potvrzeno. „Takže jsme stávku ještě odložili, ale o víkendu jsme nastoupili s černými páskami. Pamatuji si to jako dnes - hráči soupeře, tuším, že to byl Inter Bratislava, vůbec netušili, co se děje, neměli žádné informace.“
V dalších dnech nabraly události překotný spád. Před středečním zápasem s Duklou vyrazili sparťané, vedle Haška také Němeček a Bielik, společně s kolegy z Dukly Luhovým, Fitzelem a Karochem, za šéfem svazu Rudolfem Kockem, vojákem z povolání.
„Řekli jsme, že nechceme hrát, protože podporujeme studenty, a on reagoval vstřícně: prý že nás chápe a že svaz zruší celé kolo,“ vybavuje si Hašek chvíle, kdy byli i velcí soupeři zajedno.
Obchoďák v Německu? K zbláznění
„Diktovalo nám to svědomí. Nejde hrát a bavit se, když jsou mláceni mladí lidé,“ citují veřejná slova Milana Luhového Miloslav Jenšík a Jiří Macků v Kronice českého fotbalu. Čtyři dny poté se ze stejných důvodů nehrálo ani další kolo.
Malá vsuvka. Právě sportovci byli skupinou vyvolených, často cestovali do zahraničí. Také na Západ.
A procitali. „Když jsem byl s Duklou v roce 1974 poprvé v Německu a navštívil obchoďák, myslel jsem, že se zblázním. Říkal jsem: Kluci, vždyť oni nám lžou! Dodnes nechápu, jak u nás mohli komunisti takhle obelhat lidi,“ vzpomíná Ladislav Vízek, fotbalová legenda 70. a 80. let.
Právě Vízek nechyběl při jedné z masových demonstrací na Letné v neděli 26. listopadu. „Když jsem přišel na ochoz stadionu Sparty, polilo mě horko. Vedle mě pan Dubček, pan Havel, dole snad statisíce lidí. Chtěl jsem to říct spatra, ale najednou to nešlo, naštěstí jsem měl tahák. Říkal jsem něco o tom, že jako sportovci chceme hrát fér, ale když cítím, že se s námi fér nehraje, tak musím protestovat,“ vybavuje si.
Na jiné demonstraci rovněž na Letné vystoupil Petr Bříza. „Když jsem měl něco říct, tak jsem byl v háji - přede mnou Letná a 750 000 lidí. No, nějak jsem to ze sebe dostal, že my sportovci podporujeme studenty,“ vzpomíná.
Kapitán tehdejší reprezentace Ivan Hašek promlouval k zaplněnému Václavskému náměstí v pátek 24. listopadu. „Byla ve mně malá dušička. Ale řekl jsem, že abychom my fotbalisti postoupili do Itálie, tak jsme museli být jednotní. Tak teď zase musí držet pohromadě celá země.“
Listopad 1989 otevřel hráčům dveře do zahraničí, hokejistům i do NHL. „Ano, finančně jsem se zajistil. Hlavní ale je, že ten systém v celé východní Evropě padl,“ má jasno František Kučera.
