Jmenoval se Joe Louis Barrow, ale jeho příjmení téměř nikdo neznal. Pro všechny byl Joem Louisem, poctivým a tvrdě trénujícím sportovcem, který šel příkladem mnoha americkým boxerům.
"Jakmile slyším jeho jméno, spustí se mi z nosu krev," říkal Tommy Farr, jeden z nejznámějších britských boxerů Louisovy éry.
"Nikdy nebyl nikdo lepší než Joe Louis. Dostali jste od něj ránu a mohli jste si být jisti, že vás čeká osm dalších," složil poklonu Louisovi, který si vysloužil přezdívku "Hnědý bombarďák", jeden z pozdějších šampionů George Foreman.
A slavný Muhammad Ali? "Já jsem se jen tvářil jako největší. To Joe byl největší."
Louis se narodil jako sedmý z osmi sourozenců. V roce 1926, když mu bylo dvanáct, rodina po otřesném zážitku z nočního řádění Ku-klux-klanu zamířila z alabamského venkova do Detroitu v Michiganu. Rodina žila v bídě, matka nutila Joea, aby se učil hrát na housle, on si však v centru volného času pro mladé zamiloval box a údajně si rukavice schovával do pouzdra na housle. Do ringu vstoupil poprvé v sedmnácti letech a traduje se, že před prvním zápasem napsal své jméno Joe Louis na tabuli tak velkými písmeny, že se tam už nevešlo příjmení Barrow.
Tak se stal ve světě boxu známý jen pod prvními dvěma jmény.
Po úspěších v amatérském ringu se v roce 1934 vydal na dráhu profesionálního boxera a prvního soupeře, Jacka Krackena, vyřídil hned v prvním kole knokautem. Výhru – 59 dolarů – pak doma vysázel na stůl. V tom roce absolvoval dvanáct utkání, všechna vyhrál, z toho deset k. o., a podobným způsobem pak porážel další soupeře.
Drtil všechno, co mu manažeři postavili do cesty, až přišel 19. červen roku 1936, kdy jej na Yankee stadionu v New Yorku nečekaně poslal k zemi Max Schmeling. O devět let starší Němec již předtím mistrem světa byl (1930–1932), přesto mu patřila role outsidera v poměru 20:1. Louisovu neporazitelnost však ukončil knokautem.
Nutno dodat, že už tato první bitva mezi Louisem a Schmelingem tak trochu symbolizovala boj mezi Německem, kde se k moci protlačili nacisté, a Amerikou. Hitlerova vláda využívala Schmelinga k propagaci své moci navzdory tomu, že boxer se v roce 1933 oženil s českou herečkou Anny Ondrákovou, odmítl se s ní rozvést a stejně tak odmítl vstoupit do NSDAP. Přesto se, proti své vůli, stal vyslancem nového režimu ve své zemi za velkou louží.
Oproti původnímu plánu tam ale cestoval bez Anny, která zůstala v Německu jako "rukojmí", aby Schmelinga nenapadlo za mořem zůstat. Už předtím mu ministr propagandy Goebbels vytkl, že si domluvil zápas s černochem bez vědomí představitelů Říše.
Nevinná image
Toto pozadí ale Amerika ještě neznala. Zato už měla ráda Louise, a to navzdory barvě jeho pleti. Nebyl velkohubý, naopak měl image skromného sportovce, poraženým soupeřům se neposmíval, nevychvaloval se, nekouřil, nepil alkohol a nenavštěvoval noční kluby. A veřejnost si toho všimla. Už tehdy se stával ikonou a rozhlasová reportáž se vysílala do celé Ameriky a velké části Evropy. Po svém triumfu Schmeling vyskočil radostí. Jakmile ale spatřil Louise, kterak jej trenér a sekundant vlečou do jeho rohu, okamžitě jim začal pomáhat. Nebyl žádným bezcitným "náckem", jak si celé Spojené státy představovaly.
Hitler nechal poslat Anny Ondrákové obří kytici, ale Schmelingovo gesto fair play odměnili diváci dlouhým potleskem.
Přesto se Louis dočkal titulu profesionálního mistra světa. O rok později, v červnu 1937 v Chicagu, porazil k. o. v osmém kole Jima Braddocka a po Jacku Johnsonovi, kterému patřil mistrovský pás v letech 1908 až 1915, se stal teprve druhým šampionem tmavé pleti.
"Ten Joe je docela příjemný chlapík. A navíc – všimli jste si, že není tak černý, jako byl Jack Johnson? Spíš je takový kávový," neslo se mezi příznivci. Možná proto si vysloužil již zmíněnou přezdívku The Brown Bomber.
Získal si i bílé publikum
Největší obdiv ale Louis sklidil ve druhém duelu proti Schmelingovi v roce 1938. V tuto chvíli už všichni měli jasno: Schmeling je Němec a Hitler je na vzestupu. Věděli, že Schmelingův americký trenér a manažer Joe Jacobs je Žid a takoví musí v Německu chodit se žlutou Davidovou hvězdou, věděli o ohňových pochodech.
Byl to jasný zápas Ameriky proti nacistickému Německu.
A byl bleskový, Louis jej ukončil v prvním kole drtivým úderem. Teď už byl miláčkem všech – před zápasem i po něm za sebou cítil celou Ameriku, barevnou i bílou, zatímco po Schmelingovi házeli rajčata.
V ulicích New Yorku slavilo sto tisíc lidí, létaly petardy.
Schmeling skončil s naštípnutým výběžkem páteře v newyorské nemocnici. "Chtěl jsem jej navštívit, ale Jacobs mě k němu nepustil," popsal pak Louis ve svých pamětech. "Znovu jsme se viděli až po válce – objali jsme se a stali se opravdovými kamarády. Vídali jsme se nebo jsme byli v telefonním kontaktu," doplnil chlapík, který hned na začátku války vstoupil do armády a po celou dobu boxoval pro potěchu amerických vojáků.
Do roku 1948 absolvoval Louis 26 vítězných utkání o světový trůn, než po 11 letech a deseti měsících jako neporažený šampion oznámil konec kariéry. Dal se na podnikání, ale nedařilo se mu, takže se nechal zlákat k dalším zápasům, vesměs úspěšným. Až jej v říjnu 1951 definitivně poslal do boxerského důchodu knokaut od vycházející hvězdy Rockyho Marciana.
Marciano vítězství oplakal
V šatně pak Marciano své vítězství oplakal, neboť porazil svůj velký idol, ale Louis jej chlácholil: "Není důvod k pláči, asi to tak mělo být."
Pak už mohl hrát svůj oblíbený golf, stal se prvním hráčem tmavé pleti na okruhu PGA. Později měl problémy s drogami a několikrát byl hospitalizován, zemřel v roce 1981 na zástavu srdce.
Pohřbili jej s vojenskými poctami na národním hřbitově Arlington v těsné blízkosti Washingtonu, kde vedle desetitisíců vojáků leží také John F. Kennedy, jeho bratr Robert či Jacqueline Kennedyová Onassisová. Max Schmeling, který na pohřeb přispěl nemalou částkou, byl jedním z těch, kdo nesli rakev.
