Ale na obrovském pódiu před slušně zaplněným Staroměstským náměstím jste v první chvilce měla na krajíčku, že?
Snažila jsem se zuby nehty nerozbrečet, protože ten make-up dal docela zabrat.
Vás a Martinu Sáblíkovou přišlo v kruté zimě přivítat více než čtyři tisíce fanoušků. Počítala jste s tím?
Původně jsem si myslela, že sem přijdu a u orloje se budou mrcasit nějací turisti a já jim řeknu: Ahoj a půjdu zase domů.
  |
Po počátečních rozpacích jste se s mikrofonem skamarádila. Jaké to bylo?
Strašně jsem se třásla a snažila jsem se nerozbrečet. Bylo to nádherné, musím poděkovat všem, je to výjimečný okamžik, že tady můžu být.
Neztratíte tím trochu i soukromí? Lační po vás davy fanoušků.
Ne, to ne. Dokážu si soukromí docela dobře střežit, pořád žiju v bublině s týmem, velkou část roku trávím v cizině.
I proto jste v Pchjongčchangu neměla při medailovém ceremoniálu českou vlajku?
Jsem trochu nomád tím, že se furt stěhuju a hlavně mám těch rodin hodně. Nemůžu říct, že by pro mě Česko nic neudělalo. Ale lidí, kteří mi pomáhali, bylo strašně moc. Proto jsem ji neměla.
Komu ještě vděčíte?
Jsem strašně hrdá na to, že tady můžu stát a že mám strašně moc fanoušků. Ale během mé kariéry mi pomáhali Švýcaři, Italové, Američani a Rakušáci. Měla jsem trenéry z různých zemí, takže to cítím, že trochu patřím všem. Ale hlavně samozřejmě České republice.
Nebojíte se, že vás olympijská zlata změní?
Všichni to asi vnímají trochu jinak než já. Pro mě je to stejné jako každý závod. Tohle je fantastické v tom, že se koukala celá republika. Asi jsem se tím docela proslavila, jak tak koukám kolem sebe.
Dopřejete si odpočinek?
Dva dny, budu se snažit přehodit na český čas a pak poletím do Turecka na další snowboardové závody. Poté přílet zpět do Švýcarska a zase do Švédska a znovu do Německa.
Za dva roky jsou hry v japonském Tokiu. Tentokrát ale letní. Neplánujete zúčastnit se?
Udělám, co bude v mých silách. Budu se snažit tam soutěžit nejmíň ve čtyřech sportech.
A v jakých už tušíte?
To si vyberte.
