Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Koukalová: Naposledy jsem stála na lyžích v únoru. Kickbox a box? To je spíše humorné

Sport

  6:00
PRAHA - Vášně kolem knihy „Jiná“ elitní české biatlonistky Gabriely Koukalové rozhodně neutichají ani tři týdny od chvíle, kdy se dostala na pulty knihkupectví. Jablonecká rodačka je na víc od té chvíle na roztrhání.

Gabriela Koukalová. foto:  David Neff, MAFRA

Poté, co mistryně světa i vítězka Světového poháru svoji knihu pokřtila, je postupně k dispozici také samostatně médiím. A že je o ni zájem, o tom není třeba pochybovat. Už zítra, 3. května vyjde s Koukalovou velké povídání v příloze LN – Pátek.

V rámci povídání s redaktorkou Terezou Willoughby došlo i na ryze sportovní témata pro naši redakci. „Kdy jsem stála naposledy na lyžích? Tedy, já nevím, jestli to budu schopná říct přesně, ale možná to bylo během nějakého jarního nebo únorového zájezdu na Kaprun,“ odpověděla mimo jiné na otázku, kterou v současném kolotoči zpovědí týkající se své knihy nejspíše moc nečekala.

Gabriela Koukalová se svoji knihou.
Gabriela Koukalová.

„Co se týče sportování, tak jsem si nyní oblíbila takové, které jsem předtím neměla úplně možnost dělat. Hrozně mě baví latinské tance, konkrétně salsa. To mě hrozně chytlo, i když jsem koordinačně docela antitalent. Ale baví mě to,“ usmívá se.

Kdo ví, třeba zlepšuje koordinaci u kickboxu a boxu, kterým se také momentálně věnuje. Ostatně, není výjimkou, když bojovníky jejich trenéři naženou do tanečních, aby zlepšili práci nohou a právě pohybovou koordinaci.

„Je to takové humorné, my tam chodíme taková parta kamarádek, které mají při tréninku obrovské záchvaty smíchu z toho, jak jim to nejde. Děláme to pro zábavu, rozhodně nemáme žádné sportovní ambice. Jde o kopání i ruce, prostě vybití do pytle,“ vypráví.

Zároveň jedním dechem dodává, že je pro ni sportování dobíjející i uvolňující zároveň. Stejně jako umění. Vždyť také její manžel Petr Koukal nedávno v rozhovoru pro deník Sport pronesl: „Pořád něco tvoří. Podezírám ji z toho, že je v srdci víc umělec než sportovec. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nakonec našla v jiném oboru.“

CO SE JEŠTĚ DO ROZHOVORU PRO PŘÍLOHU DENÍKU LN – PÁTEK NEVEŠLO

Zmínila jste, že jste si teď s mámou blízká. Co na vaši zpověď říkala?
Musím říct, že ani nevím, jestli ji už dočetla a jestli si toho humbuku všimla.

Vždyť před vámi v posledních týdnech nejde uniknout.
Maminka si určitě nedělá úsudek na základě novinových článků a komentářů.

Spíš mě zajímalo, jestli věděla dopředu, co chystáte, nebo s ní vedete dialog přes knihu a média.
Skoro o všem, co je v knize, jsem se s ní už v minulosti bavila. Kromě zkušenosti s anorexií jsem nenapsala, co bych rodičům neřekla. Myslím, že mamka moc dobře ví, jaký mám vztah k tátovi. Není úplně jednoduché s ním vycházet, ani pro ni. Mám ho ráda, snažím se ho chápat, ale nemám s ním extra dobrý vztah, v životě jsem si nepovídala třeba o tom, co se mi líbí za kluka ve škole.

Myslíte, že to jiné holky dělají?
Myslím tím, že mě málokdy v něčem podpořil mimo sport. Zároveň ale teď doufám, že mu otevřelo oči, co jsem napsala. Zjistil, že by měl mamce víc pomáhat. Najednou teď například opravil doma plot. I když se to může zdát jako úplná maličkost, přijde mi, že se začal snažit. Uviděl se na chvíli mýma očima.

Když píšete o nesnázích v týmu, zarazila mě jedna, jak vy říkáte, negativní věc. Moment, kdy vám trenér rozšteluje měřidlo. Proč by vám záměrně škodil? Není hodnocený podle vašich výsledků?
Tohle byla zkušenost z juniorského věku, kdy jsem začínala s biatlonem a šlapala jsem lehce na paty jeho závodnici, u které se čekalo, že bude na špičce. Přitom jsem se netajila tím, že zdaleka netrénuji tolik, co ostatní.

To je ta vaše lenost, že?
No jasně. Spíš jsem byla takový volnomyšlenkář a umělec než systematický dříč. Hodně lidí pak mělo pocit, že biatlonu nedávám tolik a že si nezasloužím dobré výsledky. A ještě si z nich dělám legraci, protože i s částečným tréninkem jsem najednou začala stačit reprezentaci a dostala jsem se na mistrovství světa.

Do jaké míry mohlo tyto neshody v týmu způsobit to, že se český biatlon z poloamatérského sportu dostal během čtyř let na naprosto jinou úroveň? Byli na to biatlonisté připravení?
Nevím vlastně, jestli se dá na takové věci připravit. Nikoho nemohlo napadnout, že se jednou dostaneme na vyšší sledovanost, než má hokej a fotbal. V tomto ohledu je to skutečně pohádkový příběh, který se asi nebude jen tak opakovat. Ale když nejsou zkušenosti, každý se spálí a postupně zjišťuje, co funguje a naopak. U nás v biatlonu se teď učíme.                                                                                 Tereza Willoughby