Kdy jste si začal všímat, že je populární nejen Martina, ale také vy?
Zjistil jsem to až letos po olympiádě. Na závody se dívalo hodně lidí, jen u nás v Čechách prý kolem dvou milionů. Potom jsem zaznamenal, že mě lidé víc poznávají. Když přijdu někam na úřad, hned slyším, že dorazila vzácná návštěva. Na jednu stranu je to pochopitelně příjemné, ale přináší to také ztrátu soukromí.
Má vaše popularita až takové rysy, že vás lidé zastavují na ulici a chtějí se dát do řeči?
Je to až tak, i to se mi stává... Lidé jsou fajn, zeptají se, jestli se se mnou můžou vyfotit. Sedm let zpátky jsem si nedovedl nic takového představit.
Čtěte také |
Když sečtete plusy a minusy, vyhovuje vám popularita?
Určitě jsem spokojený, získal jsem další přátele. Stále se pohybuju mezi obyčejnými lidi a klidně si zajdu do hospůdky jako dřív. Nezaregistroval jsem, že by někdo dával znát, že mu vadím. Naopak se lidé často diví a říkají: Hele, vždyť ty jsi úplně normální. A já jim říkám: Jaký bych měl jako být? Mám jasno, že každý, kdo chce vydržet na vrcholu, musí stát oběma nohama pevně na zemi. To vštěpuju Martině a snažím se to dodržovat i sám.
KONEČNÉ VÝSLEDKYSPORTOVEC DESETILETÍ: VÝKON DESETILETÍ: TRENÉR DESETILETÍ: AFÉRA DESETILETÍ: |
Pár trenérů se v poslední době vyrojilo, ale stále je spočítáme na jedné ruce. Když končila moje generace rychlobruslařů, nikdo se tomu tady nevěnoval. Teď zaznamenávám, že někteří mají snahu se vrátit. Trenérů, kteří by pracovali, aby dosáhli nějakých výsledků, máme však stále málo. Na dlouhé dráze přitom v Česku jezdí už 55 rychlobruslařů, kteří si alespoň jednou zazávodili v zahraničí. Jednou by jich mohly být stovky, ne-li tisíce. K tomu bychom potřebovali alespoň nekrytou dráhu. Když potkávám v létě lidi na kolečkových bruslích, ptají se, kdy bude hala, protože pak by si rychlobruslení chtěli také zkusit.
Jaké jsou vztahy mezi trenéry rychlobruslení, které znáte z mezinárodních závodů?
Rychlobruslení je pořád docela zvláštní sport. Jsme jako jedna rodina, které se vyhýbají svinstva. Kdykoliv se vidíme, podáme si všichni ruce, pozdravíme se a klidně si sedneme spolu u piva a popovídáme. Pořád ještě funguje kamarádství.
Inspirují vás při práci také trenéři z jiných sportů?
Určitě. Moje trenérská kariéra je založena na tom, že neustále po něčem pátrám a pozoruju ostatní trenéry v individuálních i kolektivních sportech. Každý sport má něco do sebe, všude ale platí, že rozhoduje psychika. Nedívám se, co bych dělal na místě jiných koučů, spíš se snažím zjistit, kde dělají chybu, a toho se vyvarovat. Jsem také jeden z mála trenérů rychlobruslení, který při tréninku není na ledě, nestojí u mantinelu. Radši si sednu výš na tribunu a svrchu sleduju, jak se připravují ostatní.
Sportovci se během kariéry vyvíjejí. Máte pocit, že se měníte také jako trenér?
Neustále na sobě pracuju, snažím se zdokonalovat a ovládat svoje jednání. Když už podesáté slyšíte stejnou otázku, máte sklony být arogantní a ironický, ale snažím se s každým vyjít. Hodně jsme se o tom bavili třeba s Petrem Záhrobským, jak udržet nervy na uzdě. Někdy je to strašně těžké.
Cítíte se být na vrcholu, nebo ještě přijde?
I výsledky vaší ankety mě utvrzují, že si lidi moje jednání získalo a neodehnal jsem si je od sebe. Jedna věc je mít výsledky a druhá být populární. Je strašně těžké to skloubit to, aby lidé uznali, že za vámi stojí dřina, ale zůstal jste i normálním člověkem.
