Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Korda: Experti se mi vysmívali, že jsem přítel na telefonu. Štěpánka jsem ale vytáhl do elitní desítky

Sport

  6:00
BRADENTON/PRAHA - Když 1. února 1998 vybojoval grandslamový triumf na Australian Open, o tři týdny později získali čeští hokejisté na olympiádě v Naganu legendární zlato. Tenista Petr Korda dvacet let po svém vítězství vzpomíná nejen na své ponocování u sledování olympiády, kvůli kterému se nejspíše nestal světovou jedničkou, ale také věří, že letos by se mohla historie opakovat…

Petr Korda s trofejí z Australian Open 1998. foto: Reprofoto

23. ledna oslavil kulaté padesáté narozeniny. Krátce nato vybojoval jeho syn Sebastian (17) triumf ve dvouhře juniorky tenisového Australian Open. Ve čtvrtek 1. února pak uplynulo 20 let od jeho slavného vítězství ve finále mužské dvouhry prvního grandslamového turnaje sezony.

Čas na slavení ale u Kordů na Floridě příliš není. „Po měsíci a půl jsme byli celá rodina pohromadě asi den a půl. Postupně se zase všichni rozjedou do světa a jako celá rodina se potkáme až na konci března,“ začíná Korda vyprávění pro LN a Lidovky.cz.

Syna Sebastiana má nyní u sebe doma, ve středu odletěla k protinožcům devatenáctiletá dcera Nelly, kterou zde čeká golfový turnaj, krátce po ní odcestuje nejstarší Jessica (24), která se nejdříve zastaví na druhém pobřeží USA u přítele a poté se potká se sestrou na dvoutýdenní asijské túře.

„Všechen ten šrumec je důkazem toho, že se všichni vydali správným směrem, že jsou jejich práce a nasazení ohodnocené,“ usmívá se hrdý otec. Dětí, rodiny a výchovy se ostatně týká většina z téměř hodinového telefonického povídání. Sám o sobě „otec na plný úvazek“ příliš mluvit nechce.

Je to dvacet let od vašeho triumfu na Australian Open a vlastně i konce kariéry, který přišel právě v roce 1998. Jak jste zvládl přechod z pozice profesionálního tenisty do „normálního“ života tak, že nemáte například existenční problémy? Řada sportovců tento přechod mnohdy nezvládne.
Mně v tom hodně pomohla rodina. Prakticky celý život jsem honil tenisák, o nic jiného se nestaral. Upřímně, je jednodušší být profesionálním tenistou než rodičem. Když jste hráč, máte kolem sebe tým, který na vás pracuje. Když jste rodič, máte zodpovědnost za rodinu, dáváte na všechno pozor, bojíte se, vše vnímáte jinak. S Reginou (manželka) jsme se rozhodli jít cestou, kterou udávají naše děti, a doufám, že až jednou budeme na sklonku života, budou všichni spokojeni s tím, co jsme jim dali, jak se chovají. Myslím, že s ohledem na to, jak nyní vystupují, jsme tak špatnou práci neudělali.

Zleva: Nella a Jessica Kordovy.

A co dělá Petr Korda ve volném čase, když se zrovna nevěnuje dětem, netrénuje syna nebo nesleduje po nocích jejich výkony na turnajích?
Toho volného času zase tolik nemám, ale nyní tady mám Sebastiana, takže od úterý dvakrát denně trénujeme. Stále se pohybuji kolem kurtů. A když tu jsou holky, tak zase na golfových greenech. Určitě se nenudím.

Jak vám vlastně jde golf?
Před pěti lety jsem odevzdal hole. Ne snad, že by mne to nebavilo, ale když jsem si šel zahrát, věnoval jsem se sám sobě, zatímco teď mi jde o to, sledovat holky, jak hrají, co dělají, abychom případně mohli jejich hru rozebrat. Jsem u hřiště kvůli nim. A když si občas chci jít zahrát, holí máme v garáži pořád dost. Loni jsem si byl zahrát párkrát přes léto s Pavlem Nedvědem, na konci roku dvakrát, třikrát se Sebastianem.

Nella Kordová.
Jessica Kordová slaví triumf na golfovém turnaji „rodinným“ pokladem.

Sličné a šikovné: vlevo Nelly Kordová (19), vpravo o pět let starší Jessica, která rodinnou roznožkou slaví golfový turnajový triumf.

Váš syn je nyní velké téma, z Australian Open se vrátil s juniorským titulem ze singlu. Vy jste přitom nikdy moc nechtěl, aby hrál právě tenis. Proč?
Ne že bychom jim tenis zakazovali, ale s manželkou Reginou jsme chtěli, aby si všechny naše děti našly svoji cestu, vytvořily vlastní odkaz. V tenise to bylo nejtěžší kvůli mému jménu. Se všemi třemi dětmi jsme hráli tenis, aby měly základ. Jessice se nelíbilo, že běhá a potí se, říkala, že se jí více líbí golf, u Nelly to bylo tak nějak automatické s ohledem na starší sestru, no a pro Sebastiana byl naopak golf pomalý, chtěl blbnout s míčem, potřeboval něco rychlejšího, takže když mu bylo tři a půl roku, začal u pana Zavadila v Letňanech bruslit a hrát hokej. Každé léto tam měl pan Bukač kemp, kam Sebastian jezdil, a když jsme se přestěhovali sem na Floridu, v hokeji zde pokračoval. Hrál za tým, který trénoval Michal Pivoňka a který byl v ročníku 2000 mezi dvěma nejlepšími ve Státech. Pak jsme přijeli před sedmi lety z US Open a ze dne na den se rozhodl nechat hokeje a vrhnout se na tenis. Od té doby nestál na bruslích. Dříve každé ráno sledoval výsledky NHL, českých hráčů, od té chvíle to byly výsledky tenisových turnajů po celém světě.

Vypadá to, jako by zdědil váš zápal pro sport.
Tak by to ale mělo být. My jsme s manželkou vždycky říkali, že je nebudeme do ničeho tlačit a budeme je podporovat v tom, co je baví, co chtějí dělat. Děti nám jasně ukázaly, co je baví, a my jsme tu od toho, abychom jim vytvořili co nejlepší podmínky a zázemí.

A daří se vám na ně netlačit? Sebastian možná v nadsázce v jednom povídání po triumfu na Australian Open mluvil o tom, že občas také trochu zatlačíte…
Nevím, jak to bylo přeloženo a o jaký rozhovor šlo, ale já jsem slyšel ten, že ho netlačíme, ale na tréninku coby jeho hlavní a první kouč občas přitlačit musím ve stylu filozofie trenéra Pospíchala „cukr a bič“. Někdy je třeba přitvrdit, jindy povolit. Ale že bychom děti nutili do sportu, to vůbec ne. Pokud by dělaly něco, co nechtějí, ve špičce už by se neprosadily, protože tam jde právě o to, co máte v sobě, co ze sebe dokážete vydat.

A poslouchá vás stále Sebastian? Přece jen se dostává do věku, kdy to často zaskřípe.
Určitě poslouchá. Kdyby ne, nebylo by to dobré. Myslím, že názory na tenis nemám tak špatné, komunikace mezi námi je klíčová. Ještě do loňského US Open trénoval tenis jen jednou denně, byť chtěl hrát více. Vždycky mu ale všechno vysvětlím, probereme to a zatím mezi námi není problém. Nikdy jsem se netajil tím, že Sebastiana nepotřebuji nutně v budoucnosti trénovat. Že vše budu řídit, to stoprocentně, ale trénovat nemusím. Pro mě je zásadní být dětem otcem, ne trenérem či caddym.

Petr Korda se synem Sebastianem.

Mimochodem, někde jsem četl, že hodně lpíte na tom, aby si vaše děti plnily školní povinnosti, protože v opačném případě by nemohly cestovat po turnajích po celém světě.
Ano, to platí. Aby člověk vsadil na jednu kartu, na to jsou všichni hrozně mladí. Vidím hodně dětí, které kašlou na školu, ale nikdy nevíte, co se stane. Může přijít zranění, mohou se přestat prosazovat, takže studium je v tomto hodně důležité. Když se Sebastian vrátil z Australian Open, první otázky byly na školu, jak zvládl vše, co měl, také po této stránce. Dodělává školu a poté se bude muset rozhodnout, zda na univerzitu, nebo se vydá cestou profesionálního sportovce. A toto nechávám čistě na něm. Stejně jako to bylo u holek. Já vím naprosto přesně, co mu řeknu, pokud bude chtít znát můj názor.

A prozradíte to?
Nyní o tom nemá smysl přemýšlet. Pokud ten rozhovor přijde, budu připravený.

Několikrát jste zmínil svoji manželku Reginu. Jak ta je důležitá pro soudržnost rodiny?
Nejdůležitější element rodiny, všichni pod ni spadáme. Ona je ta, která udává tempo rodiny.

Posloucháte tedy i vy?
To zní, jako bych byl pod pantoflem. (usmívá se) Jak jsem říkal, všechno je o komunikaci. Když trénujeme se Sebastianem, také chci, aby občas přišla na kurt a řekla mi svůj názor. Třeba v servisu si od ní nechám vždy poradit. Trénovala na Spartě pod Tomášem Dvořákem, který ji učil servírovat, stejně jako Hanu Mandlíkovou nebo Helenu Sukovou. Všechny měly skvělé podání, takže v tomto ohledu mám od manželky obrovskou podporu. Všechno spolu konzultujeme mimo jiné i proto, že každé naše dítě je trochu jiné, potřebuje něco jiného a bez komunikace by to nešlo.

Když se bavíme o vašem synovi, jak velký problém byl jeho růst? Někde jste říkal, že za dva roky se vytáhl o více než 30 centimetrů.
Za pětadvacet měsíců asi o 34 čísel. Vím, jaký to má určitý vývoj, pro nás je důležité, aby nebyl zraněný. Proto třeba trénoval jednou denně tenis. Mám trochu jinou filozofii než jiní. Je potřeba, aby si jeho tělo sedlo, což dodnes ještě není. Takže i trénink je odlišný, netrénuje třeba pět šest sedm hodin denně jako jiní. Jeho tělo by ho zatím neuneslo.

Hodně neobvyklé v dnešní době, kdy jsou všichni tlačeni někdy až nesmyslně do co největší zátěže…
Je to o tom, co chcete a jak chcete dovést své potomky do cíle jejich cesty. Když bylo Jessice patnáct, hrála výborně na US Open a tady se všichni chytali za hlavu, když jsme jí dali dva měsíce odpočinku od golfu. Všichni chtěli, aby hrála velké turnaje i se staršími soupeřkami, pro nás ale bylo důležitější, aby si užila léto, protože ve chvíli, kdy se stanete profíkem, už na něco podobného není prostor. Pak už je třeba dotáhnout všechny šrouby. Vždycky mi bylo vštěpováno, že kvalita je důležitější než kvantita.

Sebastian Korda na US Open 2017.

S ohledem na výsledky vašich dětí se tato filozofie vyplácí. Jste na své potomky hodně pyšný?
Určitě. Vidím, co sportu obětují, stejně tak vidím i ty slzičky, protože i neúspěchy jsou důležité k tomu, aby vás hnaly vpřed.

Jak jste vlastně prožíval synovo tažení na Australian Open, které jste sledoval z druhé strany zeměkoule?
Bylo to krušné, dívat se na jeho zápasy. Ne snad proto, že by hrál špatně, ale právě proto, že šance na úspěch byla velká. A moc dobře jsem si uvědomoval, jaký význam by pro něj vítězství mělo. K tomu příběh, kdy já vyhrál před dvaceti lety. Zároveň jsem chtěl, aby tam byl sám za sebe, vyhrál jako Sebastian Korda, ne syn Petra Kordy. O to důležitější bylo, když vyhrál první set finále ve zkrácené hře, kdy hrál jeho soupeř velmi dobře, Sebastian dokázal stav otočit a po vyhrané první sadě i ten druhý s přehledem doservírovat. Jak se blížil konec zápasu, byl jsem klidnější, protože působil sebevědomě. Sám vím, jak těžké je zápas doservírovat, on tam ale vždy přišel a zvládl to naprosto s přehledem. Tak, jak by to měl hrát.

Těší vás, že nyní budete mít výročí triumfů na tomto grandslamu hezky zakulacená?
Je to velice příjemné. Za prvé proto, že se mu povedlo vyhrát. Zároveň se trošku opakovala historie, Jessica také vyhrála svůj první velký turnaj v Austrálii, mně se povedlo v Austrálii v roce 1996 vyhrát čtyřhru, o dva roky později singl, letos Roger Federer vyhrál podvacáté grandslamový titul. Je to fajn, ale teď už máme pár dní po turnaji, nemůže usnout na vavřínech, musí dál pracovat.

Co vám jeho výkony v Melbourne ukázaly do budoucna?
Že je před ním nyní ta největší dřina. Pořád se bavíme o juniorském turnaji. Pokud se rozhodne stát se profesionálem, bude mít proti sobě silnější a připravenější soupeře, tam se teprve ukáže. Tam teprve vše začne.

A jaké jsou Sebastianovy silné stránky a na čem ještě musí hodně pracovat?
Na každém úderu je potřeba pracovat, stejně jako na fyzičce. Myslím, že má velkou herní inteligenci, hodně o tenise přemýšlí, je silný psychicky, v důležitých momentech se mu neklepaly ruce, nebál se udělat chybu, šel si pro vítězný míček.

A co na nůžkách?
Na to se těžko odpovídá. Otázku na to, kdo z dětí umí nůžky lépe, dostávám nyní hodně často. Každé jsou originální a důležité je, že jsou od Kordů. Ale jestli někdo vyskočí výše nebo má více nataženou nohu, není tak podstatné. (smích) Jediné, co vím, je skutečnost, že já už bych takto vysoko určitě nevyskočil.

Jste rád, že vaše děti takto slaví svá vítězství?
Je to velmi příjemné, ukazují něco jiného než ostatní. Tím, že jde navíc o Austrálii, všichni to vnímají trochu jinak. Jsem rád, že mohou světu ukázat, jak mají svůj sport rády, pozitivní emoce. Je důležité mít emoce, charisma.

Petr Korda se svojí legendární roznožkou, kterou po něm zdělily i děti.

Sebastian Korda slaví titul ve dvouhře na juniorce Australian Open 2018.

Mluvíme spolu přesně v den, kdy slavíte své dvacáté jubileum od triumfu v Melbourne. Kolik lidí vám ho vlastně do této chvíle připomnělo?
Těžko říct. Já sám se o své kariéře už moc nebavím. Můj příběh už je zavázaný v knize a uložený ve skříni. Dnes žiji příběh rodiče na plný úvazek. My se o mé kariéře moc nebavíme, nerad žiji minulostí, více řešíme současnost a budoucnost. O tom, co nás čeká, co musíme udělat. Otec mi vždycky říkal: Když chceš přeskočit tři schody a spadneš, pořádně si natlučeš prdel. Když jdeš po jednom krůčku a spadneš, rychle se zvedneš a jdeš dál.

Váš syn si ale vítězné finále s Chilanem Marcelem Riosem připomíná častěji. Sám říkal, že si váš zápas pouští kvůli motivaci minimálně jednou měsíčně.
On si přehrává zápasů daleko více. Dneska mobily dovedou všechno, může si přehrávat všechny zápasy na ATP. Tenis sleduje neskutečně, když se třeba díváme na zápas a je tam hráč, kterého já neznám, Sebastian o něm dokáže vysypat spoustu informací. Tenis se stal jeho koníčkem, což je důležité, protože díky tomu každé ráno vstává a jde na sobě pracovat.

Přestože si ten duel nepřipomínáte, dokážete si ho vybavit? Nešednou vzpomínky?
Poté, co Sebastian dohrál semifinále juniorky, jsem nemohl usnout, bylo to hodně náročné, tak jsem projížděl počítač, našel tam zápas s Riosem a pár věcí jsem si pustil znovu, hlavně koncovky setů. V tu chvíli se mi ten zápas začal opět převíjet v hlavě. Na ty okamžiky nejde zapomenout, nemohou zešednout. Přitom předtím jsem ho viděl naposledy před deseti lety ještě na VHS kazetě. Vybavily se mi i vzpomínky na Jana Bedáně, který tam byl s Dájou, který loni bohužel zemřel.

Před deseti lety jsme spolu dělali rozhovor také, tehdy jste mimo jiné tipoval finále Australian Open na Roger Federer vs. Rafael Nadal. Napadlo by vás tehdy, že oba budou hrát ještě v roce 2018, navíc vstoupí stejně jako tehdy do turnaje v pozicích žebříčkově nejvýše postavených hráčů?
Deset let je v jednom ohledu hrozně krátká doba – a také dlouhá. Ve sportu uteče strašně rychle a já bych řekl, že tenis může být za tyto dva hráče nesmírně vděčný. Díky nim se stali legendami Andy Murray nebo Novak Djokovič. To, co dokázal Roger Federer, je neskutečné, zároveň si myslím, že kdyby Rafu nelimitovaly zdravotní problémy, měl těch grandslamových titulů ještě mnohem více, protože je neskutečně zakousnutý. A také říkám pozor na Djokoviče, protože ten, pokud bude zdravý, může Federerova čísla ohrozit. Takže těžko říct, zda napadlo, ale určitě je to dobře, že tu stále jsou.

Mimochodem, tehdy vám přání nevyšlo, oba vypadli v semifinále…
To nevadí. (usmívá se) Byli tehdy dominantní hráči a jsou jimi stále. Stejně jako Djokovič a Murray. Podle mne velká tenisová čtyřka stále existuje. Dva de facto veteráni, za nimi tito dva třicátníci, za nimi další skupinka mladších hráčů a třeba také Tomáš Berdych, který má stále podle mě šanci vyhrát grandslam. Když tak vzpomínám na svůj triumf, právě fakt, že on dosud nezískal tento vavřín, mě překvapuje nejvíce. Před deseti lety bych dal ruku do ohně, že grandslamový titul získá, že bude mým následovníkem.

A myslíte si, že se to ještě změní?
Dříve jsem si byl stoprocentně jistý, že tomu tak bude. Ale asi nebyl tak dobře připravený, aby grandslamový titul získal. Na to by vám nejlépe odpověděl on. Letos v Austrálii jsem si říkal, že by to mohl být jeho rok. Kurty byly rychlé, hrál skvěle, takže jsem mu opravdu věřil. Pokud to nebude on, tak nevím kdo. Protože za ním je myslím velká díra. O holky strach nemám, je jich tam hodně, máme Karolínu Plíškovou nebo Petru Kvitovou. O té snad ani nemá smysl mluvit, pokud bude zdravá, tak nějaký další titul udělá, protože to je paní hráčka. Navíc jsou tam i zajímavé mladé holky, ale u kluků je za Berdychem docela propast.

Zleva: Marcelo Rios a Petr Korda po finále Australian Open 1998.

Když zmiňujete, že Berdychovi vždy něco chybělo, není to třeba schopnost dotáhnout dobře rozjetý set, zápas s favoritem, tak jako letos ve čtvrtfinále s Federerem? Úplně se ta otázka nabízí v kontextu s vaším synem, kterého jste právě za toto hodně chválil.
Víte, po boji je každý generálem. Třeba je to o tom, že moc tlačí na pilu, na něco podobného vám musí odpovědět sám hráč. Pokud bychom se bavili s Berďou za zavřenými dveřmi, možná bychom důvod našli, určitě bychom si navzájem rozuměli, ale takhle na dálku se to těžko hodnotí. Jak jsem řekl, tohle si musí zodpovědět on a jeho tým. Každopádně platí, že letos hrál v Austrálii opravdu moc hezky a byl pro mě černým koněm turnaje. Byla by to pro něj obrovská vzpruha, za tou velkou čtyřkou strávil hodně času. Neházel bych ale flintu do žita, dokud není konec, šance tu stále je. A třeba se jednou bude skutečně řešit, kdo ten grandslam vyhraje po něm…

Neláká vás po tomto všem, co říkáte, spojit s Berdychem síly?
Ne. Přece nebudu trénovat konkurenci svého syna. (úsměv)

A když ještě syn tenis nehrál?
Sám jste mi na začátku rozhovoru říkal, že mám bláznivý program, a teď mi řekněte, jak bych mohl někoho trénovat, když jsem třeba před dvěma lety strávil s Nelly na turnajích pětadvacet týdnů? To prostě nelze. Když někoho trénujete, musíte mít plnou zodpovědnost. Třináct let jsem spolupracoval s Radkem Štěpánkem a vedl ho. Když jsme začínali, Zdenek Žofka a další experti se mi vysmívali, že jsem přítel na telefonu. A podívejte se, Radka jsem vytáhl do elitní desítky, jezdil jsem s ním jen na určité turnaje – takto dnes fungují tzv. superkouči. Asi to, co jsem převzal a přinesl do tenisu, nebylo tak špatné. Víte, já za sebe raději nechávám mluvit výsledky. A to mluvení nechám na jiných. A na to, abych tomu věnoval více, už nebyl prostor. Udělal jsem s Radkem tu černou práci, připravoval jsem ho a na turnajích jsem s ním pak už být nemusel. Je to podobné jako s koňmi na Velkou pardubickou. Pan Váňa také připraví nějakého koně, ale pak už ho jet nemusí. Důležité je ho připravit. To samé platí pro tenis.

Kam myslíte, že se tenis posune v dalších letech? Vy jste tvrdil, že se vrátí ke stylu, co se hrál dříve, že skončí maratonské výměny od základních čar.
Věřím tomu. Všichni milují Federera, všichni jsou hotoví z jeho pestré hry, to fanoušci milují. A tak se hrálo za našich let. Já osobně mám třeba velký problém s těmi pokusy, jako je například hrát podání i poté, co míčem škrtne pásku. Pro mě je to netenisové, nevím, proč to dělají. Myslím, že tenisová pravidla by se měla zachovat. Že jsou zápasy dlouhé? Špička se prostě vyrovnává. Zase kdyby duely končily 6:0 a 6:0, nikoho by to nebavilo.

Třeba za deset let, až vám budu přát k 60. narozeninám a budeme vzpomínat na váš triumf, na vaše slova dojde…
Třeba ano. Tenis se strašně změnil se strunami, raketami a balony. Myslím, že už není moc co měnit. Technicky je tenis nyní horší než za nás, o tom jsem přesvědčený. Šlo se dopředu v kondici, vytrvalosti, ale chybí technika, takže si říkám, že nyní je čas na posun zase po této stránce. Když se podíváte na Rogera, to je ještě stará škola a k tomu, abyste hráli jako on, musíte mít dobře založené údery, dobrou techniku.

Finále Australian Open Petr Korda vs. Marcelo Rios:

To je to, co chcete po synovi?
Ano, přesně. V juniorském věku jsou třeba správné tenisové základy, protože až začnete sílit fyzicky, některé věci přijdou automaticky. Něco dělat špatně se naučíte velice rychle. Odstranit to ale trvá strašně dlouho.

Mimochodem, tušíte, co budete za těch deset let dělat vy?
(úsměv) Těžko říct. Třeba budu zpět v Česku. Určitě bych chtěl být co nejblíže dětem. Tak jako nyní. Ale nechci plánovat na delší dobu, zajímá mě, co bude dneska a zítra. Co bude za týden a delší dobu, to se teprve uvidí.

Ještě se sluší zeptat, jak se vám osobně momentálně daří po zdravotní stránce.
V roce 2011 jsem měl krevní sraženinu v noze od kolena až po zadek. Měl jsem velké štěstí a od té doby, co ve mně šťourali lékaři, na sebe sice musím dávat trošku více pozor, problém je delší cestování, ale jinak je snad všechno v pořádku, naštěstí po tenise moje klouby drží.

Záda také?
Před čtyřmi lety jsem s nimi měl problémy, ale od té doby se to ustálilo, jsem dobrý. (úsměv) Určitě si nemohu vyskakovat tak jako před patnácti lety, ale jsem spokojený a budu, pokud to takto zůstane.

A jak zdraví ovlivňuje zmíněné ponocování? To je určitě také hodně náročné…
Hodně. Občas se stane, že si musíte po nějaké době prostě lehnout a dobít baterky. Musím říct, že když jsou holky v Asii, je to hodně těžké. Teď Nelly odjíždí do Austrálie, pak budou obě hrát v Asii, takže budu opět přehazovat režim. Prostě mi to nedá. Je to náročné, ale už jsem si na to zvykl. Uvidíme, jak to dopadne. Před dvaceti lety mimo jiné Korda vyhrál Australian Open a naši hokejisté poté ovládli olympiádu. Třeba se bude historie opakovat.

Vy jste tehdy kvůli Naganu také ponocoval.
Mě to tehdy stálo první místo na světě – čtvrtfinále s Amerikou mě stálo výhru nad Karolem Kučerou v Antverpách. Vstávali jsme tehdy ve čtyři ráno, pak v euforii jsem už neusnul a v zápase s ním jsem úplně vyhořel fyzicky, přestože jsem do té doby na turnaji všechny drtil. Na následném turnaji v Londýně nás málem vystěhovali z hotelu, jak jsme řvali při finále s Rusy.

Stálo to za to?
Kdo nezažil Nagano, jako by nežil. To prostě nešlo jinak. Buď jsem sportovním fanatikem, nebo ne. Tehdy jste si to nemohli pouštět ze záznamu tak jako dneska. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem nebyl na Staromáku, když kluci přiletěli, protože jsem se tam prostě už nemohl dostat. Tam to muselo být neuvěřitelné.

Penaltový rozstřel v semifinále olympijského Nagana 1998 ČR vs. Kanada:

Tehdy tím žili opravdu všichni, my ve škole jsme se také neučili, třeba semifinále s Kanadou jsme sledovali hromadně v konferenční místnosti.
O tom to přece je. Ti kluci dokázali něco neuvěřitelného, nezapomenutelného. Je to stejné jako tady v Americe, kde všichni vzpomínají i nyní na basketbalový Dream Team z roku 1992 na olympiádě v Barceloně. Stejně všichni budou mluvit o hokejovém Naganu, kam poprvé dorazili ti nejlepší hokejisté planety. Já si dodnes pamatuji, když jsme porazili právě Kanadu, na záběr na jejich střídačku a slavnou 99 (Wayne Gretzky), která tam seděla a byla úplně v pytli, na plech. Jsem obrovským sportovním fandou, první věc, kterou po ránu udělám, je, že si dám kafe a u něj si čtu na internetu české sportovní zpravodajství. Loni jsem viděl skrze nějaký ruský program všechny biatlonové závody, kde jsem sledoval živě hlavně Gabrielu Koukalovou. Rád sleduji sport a ještě radši české sportovce, kteří bojují a daří se jim. Strašně se těším na olympiádu, hrozně fandím dceři Janka Ledeckého Ester, aby se jí podařila medaile. Když byla malá, chodily spolu s naší Jessikou na Nikolajku na krasobruslení.

Takže ponocovat budete nejen kvůli dcerám, ale i kvůli olympiádě…
Podívejte, když je nějaká důležitá akce, tak ji sleduji. Hokej, bude fotbalové mistrovství světa, není moc sportů, o které se nezajímám. Když byla letní olympiáda, také jsem sledoval všechno, co jsem mohl, a bylo jedno, zda to byl vodní slalom, nebo atletika. Jsem velký sportovní fanoušek a především přeji těm našim.