Francouzští reportéři si českým žurnalistům v Oslu naoko postěžovali: „Martin (Fourcade) a Marie (Dorinová-Habertová) jsou vážně úžasní. Ale my už si taky potřebujeme odpočinout.“
V osmi soutěžních dnech šampionátu biatlonistů Francie sedmkrát oslavovala medaile a v šesti případech zlaté. Reportéři listu L’Equipe či agentury AFP se pak hádali s organizátory, kteří chtěli zavírat tiskové středisko už v 21 hodin a milé Francouze, usilovně popisující další triumfy, odtud „vyhazovali“.
Pro ně šlo o šampionát snů.
Zato pro Čechy o mistrovství nenaplněných přání.
Marie Dorinová-Habertová se svojí sbírkou medailí.
Česká výprava má tři čtvrtá, tři pátá i tři šestá místa. Bezesporu cenné výsledky, u Veroniky Vítkové a Michala Krčmáře dokonce nejlepší v kariéře na mistrovství světa.
Bohužel, u kolonek 1, 2 a 3 zůstalo prázdno.
V minulosti by i taková bilance byla výborná, nicméně český biatlonový boom posledních let způsobil, že nároky fanouškovského národa i trenérů narostly.
Ano, bez medaile to je zklamání, to přiznal i šéftrenér Rybář.
Vždyť v osmnácti předchozích pohárových kolech Češi vždy aspoň jednou vystoupili na stupně vítězů. A na posledních vrcholných akcích v Soči 2014 a Kontiolahti 2015 získali pět, respektive čtyři cenné kovy.
Bramborový duch
Proto v Oslu vyvstávala otázka: Co se stalo s českým týmem?
Odpověď zní: Nic mimořádného.
Přípravu na vrchol zimy měli na Pokljuce obdobnou jako předchozí roky, jméno a metody šéftrenéra Rybáře zůstaly stejné, zázemí týmu je spíše kvalitnější než naopak.
„I fanoušci si teď uvědomí, že není až tak snadné pořád jezdit pro medaile. Ani ostatní nespí,“ pronesl Rybář.
Ondřej Rybář se Zdeňkem Vítkem.
V nedávné minulosti byli Češi ti, kteří ve vteřinových bojích tahali za delší konec. Vzpomeňte na vytrvalostní klání loni v Kontiolahti. Tam byla Soukalová stříbrná, ale jen 1,6 vteřiny od čtvrté příčky. A bronzového Moravce od bramborové pozice dělilo 4,6 vteřiny.
V Oslu naopak k medailím vždy cosi chybělo. Milimetrový kalibr, který nespadl, dvě dobíjení, devět vteřin ve vytrvalostním závodě.
Když pak i v hromadném závodě dojela Gabriela Soukalová v neděli čtvrtá, Rybář vyřkl: „Celé tohle mistrovství je pro nás v bramborovém duchu. Patříme dál mezi silné národy, jenže pokaždé nás tu od stupňů kousek dělí. Někdo holt musí být i čtvrtý a pátý.“
Svalovat vše jen na štěstí či spíše jeho nedostatek by nyní pochopitelně bylo laciné.
Raději tedy vyjmenujme možné objektivní příčiny.
Gabriela Soukalová přijela do Osla v roli vládkyně poháru a velké favoritky. Ale příklady z minulosti ukazují, jak celoroční hájení žlutého čísla dovede vysílit.
Češka vlastně (prozatím) kopíruje loňský příběh Bělorusky Domračevové. Také ta vedla před šampionátem pohár. Také ta potom v Kontiolahti marně usilovala o medaili a skončila nejlépe čtvrtá.
„Byla to letos pro Gábinu úplně nová situace. Tlak na ni byl kumulovaný po celou sezonu,“ připomíná Rybář.
Sama Soukalová tvrdí: „Šance na velký glóbus může přijít jen jednou za život. Letos se mi jeví, že je pro mě víc než medaile.“
I proto jí obhajoba žlutého čísla během zimy ubírala psychické, ale také fyzické síly. Nebyla v Oslu ani tak uvolněná, ani tak odpočatá jako Dorinová či Dahlmeierová.
Muselo to přijít
Ještě větším dodavatelem medailí býval v minulosti Ondřej Moravec, jenž si po dlouhých letech v širší špičce vybral slabší sezonu, kterou Rybář víceméně očekával už před rokem. Moravec v létě stavěl dům, v zimě se stal otcem dcery. Dvakrát po sobě vypadl z tréninku kvůli nemoci. Proto nebyl dostatečně připraven na medailové boje.
Veronika Vítková a za ní Gabriela Soukalová.
Veroniku Vítkovou zastihl šampionát v nejlepší formě za sezonu, totéž platilo o Michalu Krčmářovi. Jejich medailová chvíle snad přijde v budoucnu. Michal Šlesingr byl rychlý, ale potřeboval se častěji trefit. A co se týče štafet, každá si prožila jednu špatnou (či přímo katastrofální) položku, která ji odsunula z medailových bojů.
Po měsících úspěchů zákonitě musela přijít akce, která tak zářná není. Rybář je kouč inovativní a v duši perfekcionista, i nyní tedy přemýšlí, co by se dalo příště udělat jinak. „Celkově je sezona pro nás výborná, i bez medaile z Osla. Ale na jaře dojde v realizačním týmu k určitým změnám,“ naznačí.
Než prozradí víc, vydá se karavana na poslední štaci zimy, na Sibiř.
Oslo bude dočasně zapomenuto, půjde o velký glóbus.
Už jen skutečnost, že česká žena po něm stále sahá, je důkazem, že tato biatlonová sezona se stane pro Čechy nezapomenutelnou.
Mimochodem: Darja Domračevová jej loni i po bezmedailovém šampionátu na Sibiři uhájila.
