Jednoznačnou kulminací bylo sedm let v italské Neapoli a tuto éru film zachycuje především. Právě v ní se zrcadlí fotbal a snad i život podle Maradony. Neapolský klub, stejně jako celé město – symbol tehdy vysmívaného jihu země, fungoval utlačován a v bídě. Nikdy nic pořádného nevyhrál, v 80. letech hrál v nejvyšší soutěži o záchranu. Ale když dostal možnost ukázat se světu, využil ji. Dost možná za pomoci nečistých praktik a díky penězům od mafie, ale dokázal to. V Itálii to tak prostě chodilo.
A v tomto prostředí se argentinský kouzelník stal bohem. Pro okolní svět fotbalovým, pro Neapolitánce opravdovým. Vytáhl je na výsluní, dal jim smysl života, radost, hrdost.
Postupně se však vroucí láska měnila v bezbřehou nenávist. Ta vygradovala při mistrovství světa 1990, které hostila právě Itálie. Především v semifinále domácího výběru a Argentiny se stal Diego terčem urážek a zlosti, což umocnil penaltový postup Jihoameričanů. A to se zápas hrál v „Maradonově“ Neapoli.
Diego byl v té době už vyčerpán z tlaku prostředí, kde neměl soukromí, kolem plno svodů a nezákonných lákadel, jimž podléhal a které ho ničily. Chtěl odejít, ale šéf klubu jej nepustil. A pak už to šlo rychle z kopce.
K Pelému a Maradonovi jsou často přirovnáváni například Cristiano Ronaldo či Lionel Messi. Je třeba si ale uvědomit, že Maradonův příběh je unikátní a v dnešním světě těžko opakovatelný. I když co takový Neymar, nejdražší fotbalista historie, kterého najednou nikde nechtějí...? Snad dopadne lépe a ještě všem ukáže.