„Tyhle zápasy bývají v kariéře tím největším. Na to se jen tak nezapomíná,“ říká v rozhovoru pro LN Ivan Hašek, z něhož se tehdy ve 22 letech stávala velká hvězda. „Škoda, že jsme přes Barcelonu nakonec nepostoupili.“
Lidovky.cz: V prvním duelu jste doma prohráli 1:2. Věřili jste, že byste to v odvetě na Barceloně mohli otočit?
Téměř nikdo nevěřil, že bychom tam mohli vyhrát. Média i lidé říkali, že jedeme na výlet a dostaneme bůra. Ve finále to dopadlo tak, jak to dopadlo, a kdybychom tomu víc věřili, možná bychom i postoupili. Sebedůvěra dělá hrozně moc. Oproti předpokladům jste v Barceloně vyhráli.
Lidovky.cz: Už v 9. minutě se trefil Stanislav Griga.
Asi nás podcenili a my jsme hráli docela dobře. Málokdo to ale viděl, protože tehdy se venkovní zápasy nevysílaly, a tak si hodně lidí myslelo, že to byla náhoda, a nějak se to přešlo. Velký zápas hrál tehdy Honza Berger, který se hvězdám Barcelony nejen vyrovnal, ale dokonce byl nejlepším hráčem na hřišti. Brzy jsme vedli a měli i další šance, jenže druhý gól jsme už nedali. Snad jsme ani nevěřili, že bychom mohli postoupit. Odměnou bylo, že nám cestou do kabin celý Camp Nou tleskal, zatímco své hráče ten večer vybučeli. Španělští diváci ocenili, že jsme je dokázali porazit, a Barceloně dali najevo, že takhle hrát nebudou. Zase chápu, že pro Barcelonské to byl jeden zápas z mnoha, naproti tomu pro nás životní utkání, do kterého jsme šli s tím, že hrajeme proti slavnému soupeři a chceme si to užít.
Lidovky.cz: Byl už tehdy Camp Nou takovým fotbalovým chrámem, kde si chce každý zahrát?
Ano, už tehdy, to se nemění. Přišlo devadesát tisíc lidí a když tam člověk vstoupil, úplně ho to ochromilo. Já jako dvaadvacetiletý jsem z toho byl dost vykulený. Vedli jsme 1:0 a čekali jsme, kdy na nás Barcelona vletí. A ono pořád nic. Když už nám docházelo, že bychom mohli opravdu vyhrát, a dokonce postoupit, měli jsme ještě dvě tři šance, ale nedotáhli jsme to.
Ivan Hašek.
Lidovky.cz: Pro vás nebylo střetnutí s Barcelonou ale zase tak výjimečné. V předchozích sezonách jste narazili také na Real Madrid či Juventus a dokázali je porazit. Se kterým soupeřem to byl největší zážitek?
Asi nejvíc je, když se postoupí, takže největší zážitek byl, když jsme postoupili na Realu. Doma jsme je cvakli 3:2 a u nich pak remizovali 1:1. Využili jsme toho, že jsme byli hladovější, namotivovanější, měli jsme větší touhu. Ještě se nám podařilo doma porazit Juventus (1:0), což bylo taky hezké, ale… Tam byly tehdy snad největší hvězdy… Samé pecky: Platini s Boniekem, Rossi… To byl taky skvělý zážitek. Nejvíc mi však v hlavě zůstává zápas na Realu Madrid, když Tomáš Skuhravý vyrovnal na 1:1 a věděli jsme, že postupujeme.
Lidovky.cz: Dnes při takových šlágrech hráči často myslí i na to, aby ulovili po zápase dres nějaké velké hvězdy. Bylo už tehdy zvykem, že se měnily dresy?
Už ano. Pamatuju si, že třeba proti Juventusu jsem hrál osobku na Bonieka, a když jsem za ním šel po zápase, tak už si vyměnil dres s Frantou Strakou. Koukal jsem na něj, tak mě vzal za ruku, odvedl do kabiny, kde seděl kapitán italského nároďáku Scirea, který si pak se mnou dres vyměnil.
Lidovky.cz: Jak na vás setkání s tehdejšími hvězdami působila?
S Boniekem jsme se poté na různých kongresech několikrát potkali, tak jsme si příhodu s dresem připomínali a zasmáli se tomu. Taky s Platinim jsme vzpomínali.
Lidovky.cz: Jak oni tehdy brali, že je ne tak renomovaný klub z východní Evropy tolik potrápil, nebo dokonce vyřadil? Třeba největší hvězdy Barcelony v Edenu slávistům po utkání ani pořádně nepodaly ruku a utekly do kabiny.
Takhle to nebylo vždycky. Možná jim vadilo, že na ně pískali diváci, nebo se necítili dobře. Tyhle hvězdy nemají v takových nepříjemných zápasech co získat, můžou jen ztratit. Když vyhrají hodně, všichni řeknou, že byl slabý soupeř, když málo, tak jim vynadají, že to nezvládli. Slávisté toho mohou využít. Jsou to zápasy, kdy do toho dáte všechno a nedostatky se díky tomu na hřišti srovnávají. Využili toho už doma, i když škoda, že nebodovali.
Ivan Hašek a Vladimír Šmicer.
Lidovky.cz: Odhlédneme-li od sportovního aspektu, jaké to pro vás bylo, když jste z komunistické klece mohli vycestovat na Západ?
My jsme v té době byli v zahraničí prakticky pořád. Mimo ligu byla většina zápasů a soustředění na Západě, na Východ jsme nejezdili. Strávili jsme nějaká soustředění dokonce v Jižní Americe. Pozvání měla Sparta mraky, bylo to pro nás zajímavé a při režimu, který tu panoval, jsme měli spoustu zážitků. Viděli jsme země, kam se normální člověk nedostal, a mohli jsme nakoupit věci, které tady nebyly k dostání.
Lidovky.cz: V 80. letech jste téměř rok co rok vyhrávali ligu, v čem byla síla tehdejší generace?
Jednak to bylo kouzlo týmu a také zázemí, které jsme měli, dobré trenéry. Navíc jsme jako Sparta všichni cítili, že musíme vyhrávat a chtěli jsme vyhrávat. A když jsme vyhrávali, chtěli jsme vyhrávat ještě víc. Je také pravda, že většina nejlepších hráčů tehdy Spartou prošla, i když se tehdy přestupovat nesmělo a přestupní řád byl hodně divný.
Lidovky.cz: Často však po sezoně skončil trenér. V 80. letech se jich na lavičce Sparty vystřídalo hned sedm. Proč se tolik měnili, když jste byli úspěšní?
Nemyslím si, že by se měnili tak často…
Lidovky.cz: Třeba Ján Zachar, pod nímž jste vyhráli na Barceloně, skončil po jedné sezoně.
Zrovna jeho angažmá se příliš nevyvedlo. A že jsme vyhráli na Barceloně právě pod ním, to byl zázrak, protože spojení trenér – hráči v tomto případě moc nefungovalo. Kdežto ostatní, jako Láďa Táborský, pan Jarabinský a především pan Ježek, to byly persony, které prošly Spartou, věděly, jak to dělat. Na ně jsme měli štěstí.
Ivan Hašek a Karel Brückner.
Lidovky.cz:V čem byl problém u pana Zachara? Jeho přísnost a tvrdost?
Přísnost a tvrdost jsou dobré. Ale pod ním jsme museli dělat totálně nesmyslné věci, které neměly žádný reálný podklad pro naše vítězství. Z těch jeho tréninků jsem snad i skončil v bezvědomí. Chtěl nám prostě dát čočku. Vedení Sparty se tehdy zdálo, že máme povolenou morálku, tak chtělo někoho, kdo nám přistřihne křidýlka, ale tohle se nepovedlo. V týmu byla špatná nálada, trenér neuměl mluvit s hvězdami. Tou největší byl Honza Berger a najednou musel několik zápasů sedět na lavičce. Když odstavíte nejlepšího hráče, nemůže to v mužstvu fungovat. Po dvou titulech jste taky skončili druzí. Tréninky byly špatné, v týmu nebyla dobrá nálada, neměli jsme z fotbalu takovou radost, skončili jsme druzí a promarnili celou sezonu, místo toho, abychom získali další titul.
Lidovky.cz:Na Barcelonu jste narazil se Spartou i coby trenér v roce 2000. Byl to po patnácti letech velký rozdíl, nebo to bylo podobné? V Barceloně tehdy působili Rivaldo, bratři de Boerové, Guardiola, mladý Xavi...
V Barceloně znovu byly největší hvězdy a přitom náš zápas doma byl hratelný. Měli jsme dvě minuty před koncem dát vítězný gól z penalty, místo toho jsme však ještě inkasovali a prohráli jsme (Hapal neproměnil pokutový kop a z protiútoku rozhodl o výhře Barcelony 2:1 Gabri). To se ale stane, už je to pryč.
Lidovky.cz: Na Camp Nou jste předtím prohráli 0:5.
Chytli jsme Barcelonu zrovna, když byla ve fazoně. My jsme navíc měli už před utkáním zraněné hráče, zkraje zápasu si utrhl achilovku Vlasta Svoboda, potom se Martin Hašek nechal vyloučit. Barcelona toho dokázala využít a v poklidu nám dali bůra. Počítal jsem minuty, aby to utíkalo co nejrychleji a rozhodčí už pískal konec.
Lidovky.cz: Co si myslíte o současném mužstvu Slavie? I s ohledem na jejich domácí vystoupení proti Barceloně (1:2). Je to tým, který je z českých celků za posledních deset patnáct let nejlépe připraven popasovat se s evropskou elitou?
Pamatuju si, že my jsme taky měli spoustu výborných zápasů v pohárech. Například s Arsenalem (září 2000 0:1) jsme byli možná i lepší, tlačili jsme je, ale po sólu Silvinha přes čtyři hráče jsme prohráli. Ale takhle se to nedá brát, to srovnání je těžké, protože jde o jiné generace. Současná Slavia šlape, hraje způsobem, který se mi ohromně líbí, a má na to kádr. Jejich styl není jednoduchý, naopak je dost náročný. A v poslední době sehráli zápasy, kdy si to s velkým soupeřem rozdali na férovku, nejen proti Barceloně, ale i s Chelsea, Sevillou, Dortmundem, Interem Milán.
