Talentovaný tým prošel v Poháru UEFA v sezoně 1991/92 až do čtvrtfinále. V něm svedl otevřenou bitvu s Realem Madrid: doma díky Hapalově přesné hlavičce remizoval 1:1, venku pak prohrál smolně 0:1.
Jak vzpomínáte na to, když v Olomouci hrál Real Madrid?
Jako na událost, která nebyla jen sportovním utkáním a která se vzhledem k úrovni obou klubů už nikdy nebude opakovat, takže má i svou historickou hodnotu. Vzpomíná se mi na to samozřejmě hezky. Přitom sezonu předtím, kdybychom nevyhráli na první pohled nedůležité utkání v Prešově, kdy jsme museli hráče hecovat trojnásobnými prémiemi, tak na pohárovém místě vůbec neskončíme.
Do pohárů se vám ale podařilo dostat.
Do Evropy jsme vstoupili teprve podruhé v historii jako neznámé mužstvo, ale přes severoirský Bangor, Torpedo Moskva a Hamburk jsme se dostali až na Real Madrid. Ještě musím zavzpomínat na ten Hamburk.
Povídejte.
Jelikož ve třetím kole Poháru UEFA nehrál už žádný jiný německý celek, tak jsme od jejich televize ARD zinkasovali za vysílací práva z domácího zápasu šest set tisíc marek, což do té doby žádný český klub ani zdaleka nedostal. A taky k nám hamburští hráči tehdy přijeli do šestnáctistupňového mrazu hrát v kopačkách s umělohmotnými kolíky. My jsme vymysleli takový fígl, kdy jsme ze železa udělali válečky, nasadili na kopačky a zalili pečetním voskem, aby vypadaly jako umělohmotné kolíky. Důležité bylo přesvědčit rozhodčího, aby to kontroloval v šatně a ne až na venku, protože jakmile jsme vstoupili na to tvrdé hřiště, tak vosk odpadl. Vyšlo to, měli jsme díky tomu daleko lepší pohyb a než se Hamburk vzpamatoval, tak prohrál 4:1.
Branky z úvodního zápasu Sigma Olomouc - Real Madrid, který skončil 1:1:
A pak jste narazili na Real Madrid...
Tímto dvojzápasem jsme se v té době docela proslavili, protože zápasy Realu sledují lidé po celém světě. Navíc jsme je mohli i vyřadit, Kerbr v odvetě v Madridu nastřelil tyčku. Jak jsem již zmínil, v takových zápasech je silný marketingový aspekt. A samozřejmě ten sportovní a divácký, protože fanoušci nezapomenou, že se tehdy psala historie. V tom ročníku Sigmě fandilo celé okolí i celá republika. Pro sportovní hodnotu utkání a zážitek je rozhodující, jestli máte mužstvo, které může hrát s takovým soupeřem vyrovnanou partii. A my jsme tehdy měli zdravé hráče, silný tým složený téměř výhradně z moravských odchovanců, i když ho tvořilo prakticky jen třináct čtrnáct hráčů. A hlavně správného trenéra Karla Brücknera, který byl geniální stratég. Ten byl hlavním strůjcem našich úspěchů. Jeho agresivnímu stylu s vysokým presinkem se říkalo „honit tygra“.
O duel s Realem musel být mezi fanoušky velký zájem. Jak to tehdy vypadalo s distribucí vstupenek, když nebyly žádné elektronické prodejní systémy?
Náš ticketing fungoval rozumně, protože jsme si zakládali na filozofii jeden za všechny, všichni za jednoho. Nejprve se přihlásili sponzoři, kteří nás podporovali, město, permanentkáři a tak dále. Psalo se, že přišlo nějakých čtrnáct a půl tisíce diváků, což byla kapacita stadionu, ale podle mě jich bylo ještě víc. Další fanoušci byli rozlezlí i po stromech. Naproti tomu na Realu na nás vyprodáno nebylo, přišlo asi čtyřicet tisíc diváků. A tak se z Olomoucka za námi vydali lidé v autobusech a já měl pro ně asi dvě stě lístků, které jsem jim podával ze stadionu skrz plot. Dodnes lidé od nás z vesnice vzpomínají, jak se tam po probdělé noci v autobuse dívali přes mříže na náš trénink.
Daleko od postupu nebyli olomoučtí fotbalisté na stadionu svého soupeře, kde ale podlehli 0:1:
Připravovali jste se nějak speciálně, co se týče zázemí?
No, těch věcí tehdy tak úplně nefungovalo víc, i co se týče podmínek na stadionu daných předpisy UEFA. Když jsme se v prosinci dozvěděli, že máme Real, a já přijel z losování, tak Karel Brückner prohlásil: „Pozor, takovou šatnu pro hosty, co máme, nemůžeme Realu nabídnout“. Byla to naprosto obyčejná šatnička. Takže Brückner jakožto průmyslovák namaloval, jak to bude vypadat, sehnala se parta stavařů, a ti během dvou měsíců udělali krásnou novou šatnu. Od té doby měli u nás hosté nejlepší kabinu v republice.
Věřili jste si, že byste mohli proti slavnému Realu něco uhrát?
Byli jsme velmi podceňovaným mužstvem. Třeba když jsme hráli ve druhém kole s Torpedem Moskva, tak oni přišli na slavnostní večeři v zámku Velká Bystřice, kde jsme je ubytovali, v teplákách. My jsme je pak překvapivě vyřadili a po nich i Hamburk.
Blízko úspěchu jste byli i v Madridu, těsná porážka 0:1 však znamenala konec.
Na San Bernabeu nastřelil Kerbr tyčku, kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom šli do vedení. Mám z toho zápasu sestříhaných asi deset minut. V 82. minutě po rohu rozhodl Sánchez, i když se dodnes polemizuje, jestli míč přešel brankovou čáru. Rozhodčí Constantin nám vůbec dával najevo, že tam nemáme šanci. Brankář Přibyl třeba chytil míč do rukou a sudí už k němu běžel a ukazoval na kapsičku, že mu dá žlutou za zdržování. Chtěli nás dostat pod tlak, abychom se rychle zbavovali míče. Ale jinak se k nám lidé z Realu chovali velmi dobře. Měli jsme oběd o sedmnácti chodech v nejlepší rybí restauraci v Madridu a na baru se podávaly ty nejvybranější nápoje, poprvé jsem tam okusil proslulé anglické sherry. Byl to nezapomenutelný zážitek. Bylo vidět, že funkcionáři na takovéto úrovni mají k sobě blízko a soupeře si opravdu považují a respektují ho.
