Už jste si stačil všechno srovnat v hlavě? Jaká to vlastně byla sezona?
Pořád si to užívám. A sezona byla hodně povedená – to se stane málokdy, ani jsem takový úspěch nečekal. Zvlášť když mě v únoru vyměnili z Toronta, kde jsem byl od roku 1998. Vlastně celou svoji kariéru v NHL…
Třeba před půlrokem by vás zřejmě nenapadlo, že na jaře budete usilovat o Stanley Cup. Je to tak?
Věděl jsem, že nejspíš půjdu z Toronta pryč, teď mi končila smlouva. A abych tam zůstával do konce sezony bez play off… Takže když se mě torontský manažer zeptal, jestli bych souhlasil s výměnou, neváhal jsem. Ozval se Boston a nakonec to dopadlo dobře. Co dobře – výborně! (úsměv)
Bylo hodně těžké přizpůsobit se hře nového týmu?
První dva týdny určitě. Hráči mě přijali dobře, ale musel jsem si zvykat na úplně jiný systém hry. Pak už to bylo v pohodě, jen v prvním kole play off s Montrealem mi zápasy nesedly. Ale pořád jsem se snažil hrát na sto procent a ve finále s Vancouverem jsem se cítil nejlíp. Kluci hráli výborně, brankář Thomas nás podržel ve všech zápasech a tím nám vlastně dal šanci, abychom vyhrávali.
Můžete přiblížit, jaké byly oslavy?
Je na mě asi vidět, že jsem utahaný, poslední dny jsem toho moc nenaspal. Ale nejnáročnější byly první tři dny, to jsme nespali skoro vůbec. Z Vancouveru jsme letěli šest hodin, to byl v letadle blázinec, přiletěli jsme v devět ráno a začalo to nanovo. A když tam na nás před týdnem v sobotu čekalo od rána milion a půl lidí v ulicích a my před nimi jezdili kolem poledne dvě hodiny na takových autobusech… Bylo by hezké prožít něco podobného znovu. Potom jsme s klukama měli svoji oslavu. Myslím, že při ní všichni odevzdali všechno, stejně jako předtím na ledě. (smích)
Co se vám vlastně honí hlavou s ohledem na to, že jste řadu let v jednom týmu o něco usiloval, ale marně, a potom to najednou přišlo, jenže v jiném klubu?
V Torontu bylo posledních pět let těžkých, pořád jsme museli odpovídat na otázky, proč jsme se nedostali do play off. V Bostonu to bylo jiné, každý se usmíval a nikdo se neptal, proč jsme hráli blbě. Byli jsme tým, každý zaskakoval za každého a všechny čtyři lajny byly výborné.
Po oslavách jste ještě navštívil Toronto. Jaké to bylo přijet tam jako vítěz Stanley Cupu?
Bezvadné, lidi mi gratulovali na ulici, bylo vidět, že jsou rádi, že se mi to povedlo. Toronto po těch třinácti letech považuju za svůj druhý domov, mám tam hodně známých, nicméně byt nejspíš prodám. Moc nepočítám, že bych se do Toronta vrátil.
Jaká je tedy vaše hokejová budoucnost?
Těžko říct, uvidím 1. července. Ale manažer i trenér Bostonu říkali, že by byli rádi, kdybych zůstal. Samozřejmě jde i o finanční podmínky, ale odpověděl jsem, že bych také rád zůstal. Do konce týdne bych mohl vědět víc.
V zisku Stanley Cupu jste srovnal krok s bratrem Františkem, který v roce 2006 získal trofej s Carolinou. Už jste to stačili probrat?
Volali jsme si, on byl v Tampě a koukal se. Trošku si ze mě dělal legraci, ale před rozhodujícím sedmým zápasem říkal – jenom vyhraj. Je hezké mít na Stanley Cupu jméno blízko bráchy. Užijeme si to u nás na vesnici u Kladna, až pohár přivezou do Čech, uspořádáme party. Že jsme první evropská bratrská dvojice, která Stanley Cup vyhrála? To nevím, to bych musel zjistit, teď si to ale užívám.
A co vaše kladenská babička? Držela vám palce jako vždy?
Jasně, byla šťastná. V semifinále s Tampou Bay správně předpověděla, že vyhrajeme v sedmi zápasech, ale ve finále byla nervózní. Jen říkala, že to dopadne dobře.
