Ve všech těch oslavných ódách zaniká záležitost, která by ale zaniknout neměla: trenér Španělů Luis Aragonés nazval v říjnu 2004 francouzského útočníka Thierryho Henryho "negrem“. Došlo k tomu při tréninku, kdy se kouč snažil "povzbudit“ k většímu úsilí jednoho ze svých svěřenců Josého Antonia Reyese, Henryho tehdejšího spoluhráče v Arsenalu. "Řekni tomu negrovi, že jsi lepší než on. Vyřiď mu to ode mě,“ zakřičel tehdy Aragonés.
Transparenty odsuzující fotbalový rasismus, které provázely celé Euro, působí v téhle souvislosti trochu směšně: kouč úřadujících evropských šampionů nadává soupeřům do "negrů“ (mimochodem Aragonés se sice tehdy pod tlakem médií Henrymu omluvil, ale směšnou pokutu 3000 eur odmítl zaplatit).
Polozapomenutá aféra nicméně dokonale ilustruje, jak se pod fasádou bezchybného "produktu“ – jak o fotbale mluví třeba Vlastimil Košťál – tolerují problematické výroky a jevy, které by třeba politikům neprošly. A tak ve studiu Primy zapochybuje záložník Lukáš Jarolím o tom, zdali je současný francouzský tým dostatečně francouzský, protože v něm nastupuje řada hráčů s kořeny v někdejších koloniích. V deníku Blesk se pro změnu pozastavili nad tím, kolik je v evropských reprezentačních výběrech naturalizovaných cizinců. Třeba Němec Kevin Kuranyi. "Útočník Schalke se narodil vBrazílii, ale jeho matka pochází z Panamy, otec je Němec s maďarskými kořeny. Čert aby se v tom vyznal,“ zoufá si Blesk při svém národnostním kádrování.
Netřeba uvedené příklady hned označovat za projevy rasismu. Ostatně ani Aragonés jistě není bůhvíjaký rasista: v současném kádru má hráče tmavé pleti. Jenže tvářit se, že fotbalový rasismus se týká jen několika tisícovek primitivů v ochozech, kteří bučí na hráče, je pokrytecké. Je to mnohem širší problém, který nevyřeší jen transparenty a kampaně. A za čtyři roky spolupořádá Euro Polsko, země s momentálně nejdrsnějšími a nejradikálnějšími rowdies. Času není nazbyt.
