Jak vzpomínáte na rok 2008 a období, kdy jste se rozhodl zkusit štěstí v Itálii?
První týdny, kdy se člověk adaptuje a učí se novou řeč, se mi po domově stýskalo. Čím je ale člověk mladší, tím lépe se mu to snáší a tím rychleji se učí. I mladší spoluhráči jsou vstřícnější. Vezmou vás mezi sebe a moc nad tím nepřemýšlí.
Postaral se o vás milánský klub?
Hráči AC a Interu mladší osmnácti let jsou společně na uzavřeném internátě pod neustálým dohledem vychovatelů. Když jsem později postoupil do rezervního týmu, tak nás přesunuli na ubytovnu. Tam už byli pouze fotbalisté Interu. Měli jsme větší volnost a starali se o sebe víceméně sami.
Jakou jste studoval školu?
V Praze jsem chodil na sparťanskou střední, ale při odchodu do Itálie jsem studium přerušil. Pak jsem musel absolvovat italskou školu v Miláně. Mají totiž podmínku, že hráči musí chodit do školy, pokud je jim méně než osmnáct. S italštinou jsem neměl problémy. Po dvou měsících už jsem se tak nějak dorozuměl. Když jste tam, tak se jazyk naučíte mnohem rychleji.
Donutila vás změna prostředí dospět?
Člověk se osamostatní, naučí se o sebe postarat a odpoutá se brzy od rodiny. Rodiče jsem od patnácti vídal tak čtyřikrát do roka a musel si poradit bez nich.
Pomohlo vám, že jste se tam setkal s plzeňským Markem Kyselou?
Znali jsme se malinko už z národního týmu. V Interu jsme si ale padli hned do oka a strávili pak spolu tři roky. Bydleli jsme na stejném pokoji, nikdy mezi námi nebyly žádné problémy a udržujeme dál přátelský vztah. Občas nám to ale taky trochu škodilo. Mohli jsme spolu mluvit česky a proto jsme možná méně času věnovali italštině. Na druhou stranu jsme si byli oporou a mohli si lépe a jednoduše sdělovat dojmy z tréninků a zápasů.
Po fotbalové stránce jste byl spokojený?
Ze začátku se to zdálo trochu složité, byla to fotbalově velká změna. Itálie je totiž taktičtější, ale i to jsem zvládnul v pohodě. V rezervě jsem pak potkal strašně moc cizinců, takovou národnostní skrumáž a málo samotných Italů. V tom je to tam taky specifické, protože nabírají hráče z celého světa.
Je opravdu tak těžké prorazit do hlavního týmu?
Je to o štěstí. Záleží na tom, jestli se zalíbíte trenérovi áčka, zda se mu hodíte do mužstva. Občas se otevře šance, když se někdo zraní. Jenže v Interu chrlí každý rok z akademie deset až patnáct hráčů, kteří sní o tom, že se dostanou do prvního týmu. Úspěšný přitom bývá maximálně jeden. Většinou posílají mladé hráče na hostování a pár let ho sledují, jestli by se náhodou nehodil. Když ne, tak ho prodají do menšího ligového klubu.
Proč jste se tedy rozhodl odejít zpátky do Sparty?
Končila mi smlouva a klub mi nabídl její prodloužení s tím, že odejdu na hostování. Měl jsem víc nabídek, ale nejkonkrétnější bylo Livorno. Jenže nový kontrakt byl pětiletý a já se nechtěl tak mladý zavazovat na tak dlouhou dobu. Inter ale nechtěl z délky kontraktu ustoupit. S agentem Pavlem Paskou jsem se proto dohodl, že se vrátím do Sparty, která o mě stála už půl roku předtím.
Ale Marek Kysela se rozhodl zůstat...
Prodloužil smlouvu o rok a řekl, že pak uvidí. On je obránce, ti se v Itálii prosazují i v pozdějším věku. Já jsem záložník a nemám tolik času čekat.
Cesta velkokluby je tedy složitá. Nelitoval jste někdy?
Dalo mi to strašně moc po fotbalové i osobnostní stránce. Vyzkoušel jsem si, jak to funguje v evropském velkoklubu, jaká je tam konkurence. To mi přece nemohlo uškodit.
Ani ve Spartě se vám ale nedaří podle představ. Myslíte, že se na Letné prosadíte?
Vyměnilo se vedení. Nikdo teď neví, na čem je. Takže uvidím, jak to bude. Doufám, že k tomu pan Hřebík přistoupí opravdu tak, jak slibuje. Snad bude opravdu sázet na mladé hráče. Podle mě je to dobrá cesta a ve Spartě by to s ním mohlo fungovat lépe než za pana Chovance. Ten ale taky vlastně dával šance některým klukům - Vaškovi Kadlecovi a Láďovi Krejčímu.
