LN Kolik hodin jste po zisku mistrovského titulu strávil v posteli?
Ulehl jsem v půl čtvrté ráno a v šest už jsem se vzbudil. Přetrvával ve mně asi ještě určitý neklid. Už ale ze mě všechno padá. Cítím se strašně krásně, uvolněně, řekl bych, trochu snad i vláčně.
Kde jste zlaté medaile oslavil?
V hale jsem zůstal s manželkou asi do půl jedné v noci. Pobíhali jsme hlavně mezi trenérským kamrlíkem a kabinou. Kluci z mančaftu vyrazili slavit tradičně na Václavák a my seděli většinou s ledařema. Jako po každém úspěchu. Když jsem odcházel, před halou ještě čekala spousta sparťanských fanoušků. Někteří už sice napůl spali, ale bylo úžasné, že tam vydrželi. Fotili jsme se společně a mně bylo moc příjemně.
K vašim prvním dvěma titulům se Spartou jste tým dotlačil v roli hasiče požárů, tentokrát jste však mužstvo vedl od úvodního kola. Co bylo složitější?
I při těch prvních dvou titulech jsem se k mužstvu dostal, myslím, už někdy na začátku sezony. V roce 2000 jsem si první titul ohromně užíval, protože jsem si říkal, že další už asi nezažiju. A teď najednou díky bohu slavím dvakrát za sebou. Ohromně si vážím toho, co kluci z mančaftu dokázali, a že můžu být u toho.
Jaký okamžik ze sobotního podvečera jste vnímal nejsilněji?
Patnáct vteřin před koncem zápasu jsem věděl, že už titul uděláme. Že už je náš. Do té doby jsem se radši radovat nechtěl, protože Pardubice mohly kdykoliv zahrozit. Ale k tomu okamžiku... Úchvatný byl pohled do hlediště, přes čtrnáct tisíc lidí s vlajkama, to se člověku ženou slzy do očí. Už je tam cítím znova...
Neříkejte, že jste v titul uvěřil až 15 vteřin před koncem...
Posledních deset minut se mi zdálo, že se čas zastavil. Chvílema jsem cítil, že rudnu, pak jsem se zase snažil emoce klidnit. On totiž docela klidně mohl v závěru Sýkora snížit na 2:1... V poslední minutě už doktoři i ostatní radostí bláznili, já se ještě snažil držet.
Kdy jste prožíval v průběhu finále nejkrušnější okamžiky?
Příjemné nebylo, když jsme jeli z Pardubic za stavu 3:2 na zápasy. Oni byli v euforii, na našeho brankáře Tomáše Dubu naopak média vyvíjela velký tlak. Do sobotního zápasu jsme šli hodně nabuzení a s tím, že ho musíme vyhrát. Jinej už pro nás totiž neexistoval.
Duba v posledním utkání zachytal výtečně, zajímavé ale bylo, že v předchozím zápase jste ho střídali. Neokopírovali jste snad tah soupeře? Lašáka také střídali a on vzápětí zazářil...
Dubovi už se něco podobného v sezoně párkrát stalo. Možná je tohle pro gólmany fakt dobrý, tak trochu si i vyčístí hlavu.
O tom, koho pošlete v sobotu do branky, jste nechtěli hovořit. O Salfickém jste ale, zdálo se, nejspíš příliš nepřemýšleli, ne?
Ne. Už v Pardubicích jsme věděli, že bude chytat Tomáš.
Jistým riskem se ale zdálo zcela nečekané nasazení Karla Pilaře do obrany...
Samozřejmě, jistý risk to byl, ale věděli jsme, že Karel je persona a z ničeho se nepodělá. Když nám Břízka (pozn. Petr Bříza - generální manažer Sparty) před půlnocí volal, že by Karel mohl nastoupit, okamžitě jsme řekli, že ho vezmeme.
Kdy se s hráči z vašeho týmu zase setkáte?
Ale já už je viděl v neděli před polednem v kabině! Pár jich tam ještě pospávalo. Probudil jsem je s tím, že začíná trénink. Vůbec nevěděli, která bije. (směje se). Tak jsem jim řekl - klid, lehněte si a spinkejte dál.
