19. února 2007 14:46 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

„Jen Bůh mě může soudit“

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 38Diskuse
„Jen Bůh mě může soudit“ | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Jen Bůh mě může soudit“ | foto:  Šimon, Lidové noviny

PRAHA Má hodně nálepek. Fotbalový boss, kontroverzní podnikatel, příbramský kmotr... Jaroslav Starka je ale také zapálený hiphopový fanoušek. „Ta muzika mě hodně ovlivňuje,“ říká.

V kanceláři na příbramském stadionu má plakát legendárního rapera Tupaca Shakura, kterého v pětadvaceti zabili při přestřelce. Starka má dokonce stejné tetování, jakým se chlubil právě Tupac - nápis Only God Can Judge Me, tedy „Jen Bůh mě může soudit.“

Na první pohled to vypadá jako ten největší paradox: jedenapadesátiletý zámožný běloch z Čech miluje černou hudbu pro teenagery z chudých amerických předměstí. Zkuste si to převrátit: je to jako kdyby sedmnáctiletý „skejťák“ přišel domů, mikinu s kapucí hodil do kouta a poslechl si jednu ze svých oblíbených nahrávek Leoše Janáčka.

Ač se to nezdá, Starku ale s hiphopery spojuje hodně věcí. A když začne o své oblíbené hudbě mluvit, mimoděk rukama gestikuluje stejně, jako rapeři v hiphopových videoklipech...

LN Jak jste se vlastně k hip hopu dostal?
Od malička jsem měl rád muziku a od malička jsem tahal domů cikánský kluky s kytarama, protože se mi ta jejich muzika líbila. Pak jsem si kupoval soulové desky, Arethu Franklin a tak. No a z toho se narodil hip hop a repík. To je to, co mám rád.

Důležitou součástí téhle hudby jsou texty. Rozumíte jim?
Anglicky tak dobře neumím, takže si samozřejmě nechávám ty věci překládat. Pomáhá mi s tím můj sedmnáctiletý syn.

Když vás propouštěli z pankrácké vazební věznice, měl jste na sobě tričko hiphopového vydavatelství G-Unit, jehož členové měli potíže se zákonem... Byla v tom symbolika?
Těch triček mám plnou skříň. Je na něm i kříž, a to se mi líbí, protože mám svoji víru a hodně pro mě znamená. Řekl jsem si: „V tomhle tričku chci jít domů.“ Byla to symbolika. Taky když mě sebrali, tak mě fotili z různých stran a říkali, že jsem potetovanej... No, jsem. Něčemu věřím, tak jsem potetovanej. Mám na sobě nápis „Only God Can Judge Me...“

Jarda jde do hip hopu srdcem

To, že Jaroslav Starka podporuje fotbalisty Marily Příbram, je známá věc. Málokdo ale ví, že jedenapadesátiletý podnikatel financuje i hiphopové vydavatelství P. A.trick Records.

„Vydávám desky těmhle klukům, líbí se mi to a mám je rád. Fandím jim,“ říká Starka.

„On má rád hip hop jako takový,“ přitakává devětadvacetiletý raper P. A.trick, majitel vydavatelství. „Spousta desek by tady nikdy nevyšla, nebýt Jardy. Aniž by to lidi věděli a aniž by se tím nějak chvástal. On jde do hip hopu srdcem, a to se mi právě strašně líbí. Považuju ho za daleko většího hiphopera než lidi, co o tom jenom kecají,“ pokračuje P. A.trick. Podle něj Starka nezasahuje do výběru interpretů, ale je připraven pomoci penězi.

Nebýt egoistický jako Sámer Issa
„Jarda mě finančně podpořil jen proto, že se mu líbí, co dělám,“ říká P. A.trick. „On vždycky chtěl, abych dělal něco já, protože jemu se hrozně líbilo, jak rapuju a jak to dělám. Jenže postupem času jsem zjistil, že víc ovládám třeba chod vydavatelství a podobné věci. Ale i to Jarda vždycky respektoval.“

I pro P. A.tricka je klíčovou postavou Tupac Shakur, i on má tetování „Only God Can Judge Me“.

„Tupac je zásadní pro nás pro oba, v něm se oba vidíme,“ přiznává raper. „Chtěl bych mít nezávislost, jakou měl on, nebo jakou má Jarda. Pak člověk může podporovat mladý kluky a další projekty. Jde o to nebýt egoistický jako třeba Sámer Issa, kterému jde jen o sebe.“

P. A.trick dokonce vystupoval na oslavě sedmačtyřicátých narozenin Jaroslava Starky. „Složil jsem mu tam jednu písničku,“ vzpomíná. „Teď připravuju novej track o Jardovi - to budu dělat já sám. Pochybuju, že někdo jiný by o něm věděl víc než já.“

Jako Tupac Shakur, že?
Tupac mě ovlivnil úplně maximálně. Když jsem ho začal poslouchat, tak ho tady ještě nikdo neznal, kromě lidí, co to vyloženě sledovali.

Jenže právě Tupac je hodně kontroverzní postava. Během svého krátkého života měl řadu konfliktů se zákonem, byl ve vězení...
Ale i já jsem zažil spoustu věcí, i když asi ne takových, o kterých se rapuje. Taky nemám rád nespravedlnost. Já jsem si nikdy nevzal žádné peníze, všechno jsem si musel vydělat... Zažil jsem zvláštní věci na ulici, zažil jsem divoká devadesátá léta, kdy jsem si musel svoje podniky bránit ne sice se zbraní v ruce, ale nějak jsem ty problémy vyřešit musel.

S Tupacem a nejradikálnější formou hip hopu je také spojeno násilí, zbraně. Jak to vnímáte?
Násilí člověk nemá rád, ale ty kluci chtějí nějakou spravedlnost i pro sebe. Když jim někdo to jídlo bere, tak se o něj perou. Co mají dělat? Musí v něčem jet, aby přežili. Jak říkám, já jsem si svoje taky vždycky bránil sám - samozřejmě ne tak jako Tupac. Ale neměl jsem a nemám žádné kontakty na policii, nic takového. Takže když ke mně do kšeftu přišlo šest ozbrojených chlapů se samopalama, tak jsem měl problém, se kterým jsem si musel poradit sám.

Z radikálního hip hopu tedy podle vás nejde strach?
Když jsem byl v newyorském metru a poslouchal černý kluky, jak tam rapujou a tancujou, tak jsem neměl pocit, že by mi tam hrozilo nebezpečí.

V Americe si kupujete i hip hopové nahrávky?
Když jsem v New Yorku, tak jdu do krámu, co má pět pater, a tam můžu strávit šest hodin, protože je pořád co poslouchat. Tam jsem spokojený. Nikdo mě nezná, můžu si koupit hadry, co se mi líbí... Přijde ke mně černoch a hned - „Co posloucháš?“ Já mám pár svých naučených vět, tak mu vysvětluju, proč se mi to líbí a on pak povídá: „To mám hned lepší den, když nějakej běloch poslouchá tuhle muziku.“

Sledujete nové desky? Zajímáte se o aktuality na hiphopové scéně?
Nečtu kritiky a nejsem kritik. Teď jsem třeba poslouchal, co říkal rocker Aleš Brichta. Taky ho respektuju, ale povídal, že se tomu musí smát, co ty kluci jako zpívají a že nikdy nebyli v ghettu. Na to bych mu řekl - „Ty ale taky zpíváš o tom, čemu věříš.“ Víte, ať jsou třeba Američani jaký chtějí, tak jsou bezprostřední. Díval jsem se na Grammy, jak hráli Red Hot Chili Peppers... To bylo výborný, bylo to live. Ale naši umělci? To vypínám, to se nemůžu dívat. Zaplatí jim takový prachy a oni to mají všechno z playbacku. Teď ve vazbě jsem hodně četl a četl jsem si i o Chartě 77. A jsou umělci, co podepsali antichartu a teď mají prachy, slávu a nic se neděje.

Máte přehled i o českém hip hopu?
Určitě. Já vím, že bych chtěl jednou otevřít hiphopový klub. Chodili by tam lidi, kteří tuhle komunitu utvářejí. Rád bych prostě něco udělal pro lidi. Myslel jsem třeba i na nějaký nízkoprahový klub.

Hip hop pro vás asi hodně znamená...
Ani se o tom nechci moc bavit, ale já jsem v devadesátém šestém ztratil kluka, prvorozeného. A ten to taky poslouchal. Pak se to ještě prohloubilo... Na pohřbu jsem mu hrál „Gangsta´s Paradise“ od Coolia (slavná hiphopová skladba, která zazněla ve filmu Nebezpečné myšlenky s Michelle Pfeifferovou - pozn. red.),

I vaše zatčení na dálnici připomínalo některé scény právě z hiphopových videoklipů...
...to byla šaškárna, která by na mě zapůsobila, kdyby mi bylo osmnáct. Ale mě je padesát a něco jsem už zažil. Můj pohyb je tak zmapován, že oni vědí, kde jsem, že tu s vámi dělám rozhovor. Tak proč taková šaškárna při zatýkání? Já jsem v autě na cestě z Příbrami do Prahy usnul, a protože je to auto pancéřované, tak je dovnitř hůř slyšet. A najednou se probudím, auto stojí, a před ním samopalníci v kuklách. Takže já na ně koukám a říkám si - je tohle vůbec policie? Teď to moje auto nejde otevřít, můžu ho otevřít jen já zevnitř, oni by to auto museli vyhodit do povětří. Takže to bylo udělané neprofesionálně. Já ale samozřejmě dveře otevřel a zbytek jste viděli v televizi. Byl bych jen rád, kdyby lidé, kteří tohle nařídili, skončili u policie a hlavně, aby jim to někdo vyúčtoval. Bohužel, teď si ze sta lidí devadesát devět řekne - ten Starka je normální gauner, takhle ho sebrat, to není normální. Těžko to pak můžu vysvětlovat.

Ale vy přece máte dost kontroverzní pověst, lidem se nemůžete divit, ne?
To se pořád povídá - Starka, mafie, Palermo... Já vždycky všem říkám: „Jestli vám někdo vyhrožuje jménem Starky, tak na něj hned zavolejte policii!“ Samozřejmě se stalo, že někdo vybíral takzvané výpalné. Tak jsem se s klukama, co se mi starají o obchodní věci, herny, diskotéky, bary a tak, postaral, aby to skončilo. Nikdy jsem po nikom žádné výpalné nechtěl. Ani jsem nikomu nic neplatil. Já nechci nic ani od policie, nechci jim nic říkat o Pitrovi nebo Krejčířovi. Nechci to s nima mít ani dobrý, ani špatný, chci to s nima mít nijaký. Chci si svůj život sám někde v klidu dožít, chci si dát flašku vína nebo panáka, jít se psem na procházku, zacvičit si...

Na co jste si ve vězení musel zvykat nejdéle?
Já jsem voják do první linie, ale v té vazbě... Oni vás vyřadí a nikdo vás ani nevyslechne. To, že mě sebrali takhle, tomu se dneska musím smát. Ale já mám doma sedmnáctiletého kluka, manželku, dospělou holku a osmdesátiletou mámu. Na rodinu jsem hodně fixovaný. Takže mně vadí nejvíc to, že mi vzali možnost starat se o rodinu. A pak taky ten pocit nespravedlnosti, to je nejhorší.

  • 38Diskuse