4. srpna 2007 9:15 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Je tohle další Petr Čech?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse

PRAHA Vychytal Česku stříbro na fotbalovém MS do dvaceti let, čímž se přičinil o největší sportovní senzaci roku. Ale Radek Petr (20) si slávy moc neužívá. Trápí ho prostá otázka: Co budu teď dělat?

Před rodinným domkem v klidné ulici Krnova, městečka v okrese Bruntál ležícího jen pět kilometrů od hranic s Polskem, se potkávám s vysokým nakrátko ostříhaným klukem v růžovém tričku. Kdybych ho předtím neviděl excelovat v televizi, sotva bych uvěřil, že si zahrál finále mistrovství světa v nejpopulárnější hře na světě. Zažil něco, o čem sní každý chlapec, který čutá do balonu a hraje si na Maradonu nebo Zidana, ale šance, že se mu to povede, je zhruba stejná jako výhra hlavního jackpotu v loterii. Ještě v červnu chytal Radek Petr ve třetí lize před hrstkou diváků, ale na začátku července na mistrovství světa hráčů do dvaceti let v Kanadě stál v bráně proti sebevědomým Argentincům, Španělům nebo Japoncům na zaplněných stadionech. Je to, jako byste přesedli z favorita do formule 1, ale Petrovi se kolena nerozklepala. A jestli přece jen trochu ano, na jeho akrobatických zákrocích to nebylo znát. Dvakrát vychytal penalty a šance soupeřů likvidoval stejně bravurně jako jeho slavný skorojmenovec Petr Čech.

Procházíme dvorkem, kde jsou vyskládány čtyři páry Petrových různě barevných kopaček do ještě skoro dětského pokojíku. Doma se kvůli fotbalu příliš nezdržuje. Plakáty spoře oděné modelky Victorie Silvstedt či Sparty Praha a Manchesteru United tu visí pravděpodobně už od doby, kdy si ho jako šestnáctiletého dorostence vyhlédla Opava.

Člověk by řekl, že bude nadšeně líčit svůj životní zážitek, na čerstvého majitele stříbrné medaile ale zrovna nevypadá. Řeší totiž zrovna svoji nejistou budoucnost. Ačkoli ukázal, že chytat umí, nic to vlastně neznamená. Alespoň ne v první lize. Petr sice patří do kádru prvoligového Baníku Ostrava, ale zaujímá post až třetího brankáře a zatím nemá příliš nadějné vyhlídky, že by se to změnilo. Pokud nepřijde dobrá nabídka ze zahraničí, klub ho nejspíš pošle po půlroce v třetiligových Mutěnicích na další hostování. Pravděpodobně do druholigového Třince. Potřebujeme zkušeného gólmana, volají kluby, mladí by ten tlak nemuseli unést. Když ale dokáže vychytat Španělsko v semifinále mistrovství světa, proč by nezvládl Zlín a Kladno, nabízí se otázka. A co zahraniční zájemci? Mistrovství „dvacítek“ patří mezi trenéry a vyhledávači talentů k nejsledovanějším událostem a velkokluby čím dál raději investují do mladých nadějných hráčů než do nákupu předražených hvězd. „Někdy je možná méně více, to znamená, že třeba půjdu někam, kde nebudu tak na očích, ale budu pravidelně chytat a pracovat na sobě. To může být ve výsledku lepší a posunout mě to dál než vysedávání na lavičce v lepším klubu,“ dumá mladík se šikovnýma rukama (kromě brankáře je vyučeným stolařem) a hodně střízlivým pohledem na svou kariéru. Vždyť už si taky užil své.

Vrátil jste se teprve včera domů. Jaké bylo přivítání?
Vrátil jsem se brzy ráno, mamka vyběhla ven a objala mě, trošku jsme si poplakali, to je jasný. Měl jsem obrovskou radost, že jsem zase doma. A přišli mi pogratulovat sousedi, ptali se, co a jak, a nadávali hrozně na Argentince.

Po finále jste říkal, že jste zklamaný. Platí to pořád?
Pomalu mi dochází, že je to krásný úspěch. Když jsme přiletěli z Kanady a na letišti byla spousta novinářů a fotografů, uvědomil jsem si, že nám lidi v Česku docela dost fandili a nebrali to úplně na lehkou váhu. Samozřejmě v tom finále jsme vedli a nebýt naší chyby a vyrovnání hned za dvě minuty, třeba jsme byli mistry světa. Ale na druhou stranu, kdo tohle čekal, když jsme odjížděli?

No právě. Ze začátku skoro nikdo nevěděl, že se nějaká taková akce koná. A ti, co to věděli, vám moc nevěřili...
Po osmifinále s Japonskem jsme zjistili, že nám lidi píšou na stránky, celkově to bylo na internetu dost sledované. Když jsem četl nějaký článek, sledoval jsem třeba diskusi pod ním. Některé vzkazy byly negativní, ale převládaly ty milé. Trenér nám párkrát u oběda nějaké vzkazy vytiskl a četl, zasmáli jsme se a docela nás to povzbudilo.

Jak vnímáte zvýšený zájem o vaši osobu? Je něco, co vás na tom zaskočilo, nebo si to jen užíváte?
Když jsem přijel, napadlo mě, že možná nějakou dobu, dejme tomu týden, o mě bude zájem, a že si to užiju. Pak to opadne a zase se vrátím do normálního života, bojovat o svoji budoucnost.

Poslední zápas, který jste chytal před mistrovstvím, byl proti Karviné v Moravskoslezské fotbalové lize, tedy pouhé třetí nejvyšší soutěži. Najednou jste měl v prvním zápase ve skupině chytat proti Argentině. Jak vám bylo, když jste nastupoval tunelem na hřiště, a tam řvaly desetitisíce lidí?
Řekl jsem si: Nejseš tady náhodou, tak jsi tam prostě stoupni a dokaž, že na to máš. Co může být větší vrchol po všech těch trénincích a snažení než chytat na mistrovství světa? Samozřejmě už když jsme vybíhali na rozcvičku, tak byla hlavní tribuna plná a všude jen modrobílá barva. Všichni skandovali Argentina, Argentina. Bylo mi trošku úzko. Otočíte se a vidíte, že to není zápas v Mutěnicích.

Upsal se fotbalu a věří, že to vyjde.Kdy jste se toho pocitu zbavil?
Povedl se mi první zákrok a pak jsem si pomalu začal říkat, že to je normální fotbal na dvě brány, jedenáct na jedenáct. Maximálně prohrajeme, no.

Každopádně jste byli pod velkým tlakem. Neříkal jste si spíš „ježišmarjá, kam jsem se to dostal, kluci, braňte a odkopávejte to co nejdál?“
My už jsme věděli dlouho dopředu, že budeme začínat proti několikanásobnému mistru světa a obhájci titulu. Neměli jsme prostě co ztratit. Jen se snažit co nejdýl nedostat gól a vydržet. Když už prohrát, tak ne moc. Argentina nás sice zatlačila, ale šance nedala. Uběhla dvacátá minuta, nula nula. Poločas nula nula. A to vám hrozně pomůže.

Před mistrovstvím se psalo, že slabinou českého týmu může být post brankáře. Věděl jste to?
Vždyť nás nikdo neznal. Neznamená, že když nic nedokážete v klubu, musíte být slabinou. Je pravda, že jsme všichni tři gólmani v lize zatím nic neodchytali, ale o to víc jsme dřeli, abychom uspěli a někdo nám dal šanci.

Strávili jste spolu snad měsíc a půl a ještě k tomu v Kanadě. Dvacet dvacetiletých kluků takovou dobu v jednom hotelu. Nebyla žádná ponorka?
Zvládli jsme to úplně super. Občas proběhla nějaká výměna názorů a tak trochu jsme si ponadávali, ale to je normální. Spíš jsme se různě hecovali a dělali si ze sebe legraci.

Vymýšlel vám třeba trenér program pro volný čas?
Tak když už jste v Kanadě, ani si nemusíte vymýšlet program. Úplně nám stačilo vyrazit do města, když jsme měli chvíli volno. Třeba Victoria je nádherné město, přístav, takže jsme tam viděli spoustu supr věcí. Trenér to pak ještě docela stmelil, když jsme se rozhodli, že se všichni ostříháme jako jedna parta, aby se nás Japonci lekli, a trenér řekl, že když postoupíme přes Japonsko, ostříhá se taky. Takové věci pomáhají soudržnosti týmu.

Spoluhráč Martin Fenin po příletu říkal, že z vás budou kamarádi nadosmrti. Souhlasíte s ním?
Určitě, kamarádi budeme všichni. Ty vztahy byly perfektní. Nemůžu říct, že bych si tam našel nějakého superkamaráda, ale tak jsme si to těch čtyřiačtyřicet dní všechno užívali, že na to nikdy nezapomenu.

Co soupeři? Měnil se nějak jejich pohled na vás během turnaje?
Já osobně jsem to trošku cítil z prvního zápasu s Argentinou. Byli to kluci, kteří si hodně věří. Ale po zápase když jsme je potkali v hotelu, tak už se na nás tak přezíravě nedívali a rozhodně se nesmáli. Pak jsme přijeli do Victorie, Japonci už tam byli, a potkali jsme je párkrát ve výtahu. Cítili jsme z nich až takovou přehnanou sebedůvěru. Oni už počítali, koho dostanou po nás, a mysleli si, že s námi se jim nemůže nic stát, že nejsme soupeř. Ono to tak ostatně v prvním poločase možná i vypadalo, prohrávali jsme, ale zabojovali jsme a otočili to.

Díky čemu jste to tehdy zvládli? Seřval vás trenér o přestávce?
Přišli jsme o pauze do šatny, prohrávali jsme jedna nula, a proběhla docela velká bouřka. Že takhle to hrát teda nebudeme. Strašně jsme se vyburcovali a nahecovali - jdeme do toho, kluci, jdeme - a za každou cenu jsme byli nachystaní ten zápas otočit a nechat na tom hřišti duši. Takhle odhodlaně jsme vběhli na hřiště a za dvě minuty penalta a dva nula. To byla hrozná rána, byli jsme dost dole. Ale pak jako by nastal nějaký obrat, cítili jsme, že je to křivda, že to tak nemá být a že jsme prostě lepší. Povedlo se nám pár akcí, lidi začali tleskat a fandit nám, byli na naší straně. Dostali jsme Japonce pod tlak a najednou se dařilo. Srovnali jsme a vyhráli na penalty.

Ty penalty jsou zajímavé. Pořád se debatuje o tom, jestli se dá penalta chytit, nebo jen špatně kopnout. Co si myslíte vy?
Snažil jsem se udržet klidný, Petr Kouba (trenér brankářů a bývalý reprezentační gólman) mi dával různé rady. Věděl jsem, že záleží na štěstí, ale prostě jsem si na penalty věřil. Spoléhám na to, že je hráč na mistrovství světa nervózní a že kopat penaltu na tréninku a v zápase je obrovský rozdíl. Nervy jsou velké, ten hráč jde kopat, musí to dát. Před sebou vidí gólmana a říká si: A co když tam skočí? Anebo na druhou?

Když jste na turnaj přijeli, asi si vás nikdo moc nevšímal? Spustil se po osmifinále kolem vás kolotoč?
Ono už po tom prvním zápase to bylo zajímavé. Vyrazili jsme do města, to jsme byli v Ottawě, podívat se, jak se slaví Canada Day, jejich největší svátek. Zdravila nás spousta lidí a chválili nás, byla to paráda.

Kdy myslíte, že si zachytáte českou ligu? Všichni viděli, že jste dobrý. Proč si myslíte, že v Baníku nechytáte, a zatím to vypadá, že ani teď nebudete?
Na tuhle otázku se strašně těžko odpovídá, protože já to prostě nevím. Snažím se hledat chybu v sobě, jestli jsem třeba někomu nedal podnět tím, že jsem na tréninku vypadal, že nemakám na sto procent nebo něco podobného, nevím. Přišel jsem tam v osmnácti z Opavy, začal jsem trénovat v béčku. Nechci se na nic vymlouvat, ale nedostal jsem ani pořádnou šanci. Od té doby se to se mnou tak nějak táhlo a postupně jsem ztrácel jméno. Říkali „no jo, Petr, on je v nároďáku, ale tady v Baníku mu to nejde“. Někteří se dokonce ptali, jak to, že v nároďáku chytám dobře a v Baníku ne. Ale vždyť já jsem ani nedostal tu možnost, abych se ukázal. Navíc gólman potřebuje tak nějak cítit podporu, že mu někdo věří, a to tam moc nebylo. Ale vymlouvat se na to nechci.

Na šampionátu jste byli tři dvacetiletí gólmani a žádný se v lize zatím neprosadil. Čím to je, kluby nechtějí mladé brankáře?
Asi to bude tím, že u brankáře to není jako u hráče. Hráč se může otrkávat tím, že nastoupí na posledních dvacet minut a postupně si zvyká. Je sice pravda, že gólman taky potřebuje nabrat zkušenosti, ale jak je můžu nabrat, když mě nenechají chytat?

A nebylo by lepší zahraničí? Jako Petr Čech?
Já zatím ještě nemám přehled a musím si to probrat ze všech stran. Co se týče Petra Čecha, tak takový gólman se rodí snad jednou za dvě stě let. To je naprostá výjimka, pro mě byl vždycky vzorem.

Co je pro dobrého brankáře důležité?
Každý gólman by měl být klidný. Kdyby zbytečně podléhal emocím, mohl by třeba zbytečně vystartovat a chybovat. Musíte se rozhodovat s chladnou hlavou a nenechat se rozhodit.

Chtěl jste být vždy profesionálním fotbalistou? Nebo to tak nějak vyplynulo?
Fotbalu jsem dával vždycky všechno, vždycky byl na prvním místě, i před školou. Samozřejmě jsem tušil, že se to nemusí podvést, že musí člověk myslet do budoucna, ale snil jsem o tom a věřil tomu, že se to povede.

A napadlo vás, že i když jste dosáhl velkého úspěchu, mohl být poslední a vám se nemusí povést prorazit?
Fotbal mě tak baví, že bych ho hrál, i kdybych se jím nemohl uživit. I kdyby to mělo být tady za Krnov.

Český fotbal nemá úplně nejlepší pověst, první ligu zasáhla korupční aféra a je známo, že čisté nejsou ani nižší soutěže. Setkal jste se s tím, že vás úmyslně poškodil rozhodčí?
Občas někdo pískal hůř, ale chybu člověk udělat může. Nikdy mě nenapadlo nikoho podezřívat. Já spíš věřím v čistotu českého fotbalu i přes to, že proběhly nějaké aféry. Myslím, že je to teď lepší a že se to všechno spraví.

Jenže fotbal dělají pořád stejní lidé jako šéf reprezentace Košťál, který prohlašoval, že o korupci ve fotbale nic neví a že žádná není. Nedávno proběhl další skandál, kde policie vyšetřuje ovlivnění jednoho druholigového utkání, v nižší soutěži zase některé týmy potřebovaly vylepšit skóre, a tak náhodou vyhrály o jedenáct gólů...
Já se tím nějak nezaobírám, i když někdy je to podezřelé... (zarazí se) Vzpomínám si vlastně ale, jak jednou v dorostu, ještě tady v Krnově, jsme hráli o postup do vyšší soutěže a potřebovali vyhrát. O poločase jsme vedli dva nula, a když jsme šli do kabin, rozhodčí se smál, že dneska stejně nevyhrajeme. No nevyhráli jsme, pískal tak, že to nešlo. Byla to strašná křivda a nesli jsme to hrozně těžce, říkali jsme si, jestli má vůbec cenu hrát fotbal, když se tohle děje už v dorostu.

Váš příběh je jako z filmu o obyčejném klukovi, který ke štěstí přišel. Jak na měsíc a půl v Kanadě budete vzpomínat?
To už jsem zaslechl, že je to pohádka: z Mutěnic proti Argentině. Ale já myslím, že je to jen začátek příběhu, a to, jak skončí, se teprve ukáže. A i když už třeba nikdy nic nevyhraju, tohle mi nikdo nikdy nevezme. Byla to prostě odměna za tu všechnu dřinu.

Milan Vidlák, Lidové noviny
  • 10Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.