Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jaroš: Fotbalisté jsou u nás spojení s ostudou. Přesto na rozdíl od horolezců dostávají miliony

Sport

  8:00
nové město na moravě - Jako jediný Čech a patnáctý horolezec na světě vylezl na všech čtrnáct himalájských osmitisícovek bez kyslíkového přístroje. Nyní k tomu chce Radek Jaroš přidat Korunu světa, tedy nejvyšší vrcholy všech osmi kontinentů. V rozhovoru pro Lidové noviny popsal například to, jak se profesionální horolezec v Česku uživí.

Radek Jaroš. foto: MAFRA - Petr Topič

„Každá banka teď má reklamu na billboardech hesla jako ‚Vzhůru k vrcholům!‘ a potom dá deset milionů do fotbalistů, které si do časopisu nebo na billboard nedá nikdy. Fotbalisté jsou u nás spojení s ostudou, přesto je nahlížení společnosti na oba sporty jiné. Strašně moc z našeho outdooru bere a uznává ho, ale na druhou stranu to horolezcům nevrací,“ přiznal 54letý horolezec z Nového Města na Moravě.

Radku, jak si u nás vydělává profesionální horolezec?
Po první úspěšný expedici v roce 1998 na Everest byl o mě v novinách napsán malý sloupeček. Nemáme olympiádu, nemáme mistrovství světa, Světový pohár, prostě nic, žádné peníze od nikoho nedostáváme. Člověk si musí nějak vydělávat, pokud se rozhodl dělat profesionálního horolezce. A já si vydělávám přednáškami.

První záseky na čerstvě zaledovaných lezeckých trasách.

Jak takové přednášky ve vašem podání vypadají?
Přednášky jsou pro mě nutnost. Je to nejen pochlubení se toho, co mám za sebou, ale zároveň je to věc, která mě baví, protože tam chodí lidi, které to baví taky a to mě nabíjí. Já se snažím dělat ty přednášky nejen pro fanoušky, ale i motivační pro firmy a jejich zaměstnance. Dělám dvě tři desítky přednášek pro firmy ročně, ale pořád to jsou horolezecké přednášky a baví to i mě. Ukazuju lidem, že se člověk nesmí bát výzev. Že když si člověk řekne, že vyleze všechny osmitisícovky, tak ty lidé vidí, že jsem to zvládl.

Máte nějaký konkrétní příklad vašeho způsobu motivace?
Na první expedici na Everestu jsem byl s asi nejlepším horolezcem na světě Faustem De Stefanim a můžu se lidem pochlubit, že jsem s ním byl rovnocennej partner. Takže i když jsem neuspěl a museli jsme dolů, tak mě potěšilo, že nejlepšímu horolezci na světě stačím. Strašně mě to posunulo v hlavě. Když pak předám lidem, že něco podobného může v hlavě posunout i je, jsem spokojený. Nebo to, že ze čtyř prvních expedic se povedla jen jedna a já v tom zahučel dva miliony korun, vás nesmí odradit, což se mi také potvrdilo a lidi mému příkladu věří. Navíc je potřeba zmiňovat tým, protože my jsme měli v roce 1998 při vylezení na Everest skvělý tým, který přitom do té doby nikdo neznal, kdežto před čtyřmi lety se neuspělo a byl tam samí známí lidé.

Jsou naopak nějaká témata, o kterých na přednáškách nemluvíte?
Největší problém mám teď, když mám dělat přednášku na téma bezpečnost, což u toho horolezectví je docela problém. Ale když jsem za těch dvacet let v Himalájích živ a zdráv, to jen ukazuje, že jsem asi po těch horách lezl bezpečně, protože hory si vzaly hodně životů.

Radek Jaroš a Jan Trávníček na vrcholu K2.

Cítíte na přednáškách i nějakou zpětnou vazbu?
Horolezci lidi motivují a to nejen lezce, mám fanoušky mezi dětmi, ale třeba i v šestadevadesátileté babičce, člověka to strašně nabíjí. Psala mi kámoška, jejíž půlroční dítě bylo na operaci srdce, že jsme je zdoláním K2 motivovali a to člověka moc potěší. To je pro mě nejvíc pozitivně motivující.

Mluvili jsme o vaší sebeprezentaci. Kdy jste zaznamenal nejvěrší popularitu?
Když budu úplně upřímný, tak největší PR mého života byly omrzliny na Annapurně v roce 2012. Pravdou je, že jsem měl vylezených už 13 osmitisícovek, ale slavnější jsem do té doby nikdy nebyl. Ale do tě doby to nijak slavné nebylo. Pamatuju si, když jsme v roce 1998 přiletěli z Everestu, jsem na letišti hodinu mluvili se čtyřmi televizemi. A jen na jedné, kde jsme měli známé, tam dali asi jen třicetisekundový záběr. Přijeli tam kamarádi, lítali tam v krojích, zpívali tam písničky a já o to byl kvůli půlminutě v televizi ošizený. Bral jsem ale tehdy jako realitu, že fotbalista z druhé národní má větší zvuk než já v té době.

Přesto, necítíte, že jste zkompletováním Koruny Himálaje povědomí o českém horolezectví zvýšil?
Jsem hrdej, že jsem jeden z těch, kdo změnil vnímání našich médií o horolezectví. Od roku 2000 jsem jezdil do Himaláje každý rok, pak se začalo dařit a nějaké mé výsledky se občas někde objevili. Můžu navíc říct, že v Česku je horolezectví vnímáno už historicky jako oblíbený český sport.

Z filmu Cesta vzhůru o horolezci Radku Jarošovi

Když už jsme u Koruny Himálaje. Kdy jste se rozhodl, že zlezete všech čtrnáct osmitisícovek?
Velký zlom přišel v roce 2005, když jsem se vrátil z Nanga Parbat. Kámoš a můj první sponzor mi po šestém úspěšném vrcholu řekl: ‚Tak už to vylez všechno.‘ Jsem se na něj koukal jako na blázna, protože jsem jich ještě osm nevylezl, ale tím mě nalomil. O rok později mě dělilo jen dvě stě metrů od Daulághiri a na film jsem říkal, že jestli je chci vylézt všechny, tak se tam budu muset vrátit.

Znám jste také tím, že jste prvním Čechem, který zvládl v Himálajích sólovýstup. Jak vzniklo tohle rozhodnutí?
Až do roku 2009 jsem si říkal, že nikdy nevylezu nahoru sólo, protože jsem společenský člověk a mám rád lidi. Na Manaslu mělo lézt deset lidí, jako retro k Everestu 1998. Nakonec ale nejel nikdo, takže jsem stál před rozhodnutí, že buď to od ložím a pojedu příští rok a nebo tam pojedu sám, tak jsem se tam rozhodl jet sólo. Neměl jsem čas ztrácet čas a ono to vyšlo. 

Ve větší partě lidí byste lézt nezvládl?
Velká parta byla jen na Everestu 1998, jinak jsem nikdy v podobně velké partě kolem deseti lidí nikdy nelezl. Zjistil jsem totiž, že to nefunguje. Po neúspěšné K2 v roce 2001 jsem si řekl, že velké skupiny nemá smysl dělat, a rozhodl jsem se, že si ten tým chci dávat dohromady já sám. Že chci jezdit jen s lidmi, se kterými mě to baví a kterým věřím. Jsem z volejbalu zvyklý na tým, ale ať chcete nebo ne, horolezectví je bohužel individuální sport. Říká se, že jste pořád spolu na laně, ale my spolu z devadesáti devíti procent na laně nejsme. Tam leze každý sám bez jištění často a to, že je jeden rychlejší než druhej, není ve velehorách na škodu. Zatímco v Alpách si člověk říkal, že se bez druhého člověka neobejde, tak v Himálajích může lézt klidně sám. 

Radek Jaroš v dokumentu Cesta vzhůru.
První záseky na čerstvě zaledovaných lezeckých trasách v pátek udělal...

Jaké parťáky si k sobě vybíráte nejraději?
Během prvních čtyř expedic se vykrystalizovalo patnáct lidí, s některými jsme si seděli a s některými ne. A já jsem pak začal oslovovat ty, se kterými jsme si seděli. I tak jsem ale dělal chyby. V roce 2006 jsem šel na Daulághiri se dvěma kluky a hned na začátku expedice jsem věděl, že je to špatně. Už to bohužel ale nešlo vrátit. Ten jeden neměl absolutně smysl pro humor a byl samožer a to prostě na horách v týmu nejde. Za celou expedici jsem udělal snad jen dva vtipy a oba si vyložil jako útok na něj a byl z toho průser.

S kým jste si naopak hned napoprvé sedl?
Velká změna byla v roce 2004, když jsem jel s Martinem Koukalem a Petrem Vavrysem na Čo-Oju. Martina jsem znal od roku 1999, odkdy jsem ho učil lézt. Byli jsme spolu na Huaraskánu potom a v roce 2002 jako trekař na Kančendženze. Měl jsem ho vyzkoušeného a už tam lezl jako zkušený lezec. On byl tehdy česrtvý mistr světa z roku 2003, Petr zase výborný orientační běžec. Byli to namakaní borci, mnohem víc než já, takže jsem se bál, že jim nebudu stačit. No a nakonec to dopadlo tak, že nestačili oni mně.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!