Annapurna figuruje v Jarošových plánech na příští rok. "A pak v roce 2013 K2, ale pak to také může být znovu další pokus o Annapurnu, pak další rok opětovný pokus o K2 a tak dále. Člověk nikdy neví," řekl horolezec. "Já měl teď hrozně úspěšné sezony, až neuvěřitelnou úspěšnost. Ale žiji v realitě, při zemi, tak dobře vím, že teď třeba nemusím tři roky vylézt vůbec nikam," dodal.
Stejně jako Lhotse bude patrně i Annapurnu absolvovat opět sólo. "Nejspíš mě to čeká znovu, protože na ni budu těžko shánět kvalitního parťáka. Je totiž nízká, nevděčná, ale obtížná. Ne snad, že bych chtěl jít sám, ale asi mi nic jiného nezbude, když budu chtít vylézt všechny osmitisícovky, což je mým snem," poznamenal Jaroš. Při sólovýstupu jsou pro něho největší překážkou chvíle čekání.
"To je věčná nejistota, jestli přijde počasí, přičemž třeba na Lhotse vychází docela vzácně. Letos ty podmínky byly strašně špatné a nedaly se ani meteorologicky předpovídat," připomněl sedmačtyřicetiletý horolezec. K2 v minulosti už zkoušel čtyřikrát, přičemž tři pokusy skončily neúspěchem pro nepřízeň počasí, jednou nemohl dobýt vrchol kvůli zranění. Co kdyby to nakonec nevyšlo vůbec nikdy?
"Samozřejmě, že i tato možnost tu je... Nerad bych, aby se ta věštba vyplnila, ale i tohle se může stát, že všech těch 14 osmitisícovek nevylezu," připustil Jaroš. "Na tom horolezectví je ale krásné - a proto ho člověk dělá - že i cesta je cíl. Vrchol je samozřejmě krásná tečka, ale horolezectví je hlavně dobrodružství, které člověka nějakým způsobem formuje a obohacuje," doplnil. Pokud by ale naopak vše proběhlo podle jeho plánů a stanul i na třinácté a čtrnácté osmitisícovce, které mu dosud chybějí, motivaci prý určitě neztratí.
"To ani náhodou. Mě to pořád hrozně baví," ujistil Jaroš. Lhotse nebyla podle jeho vyjádření náročná co do technické obtížnosti, ale problém byl jinde. "Rozhodně to nebyla nejtěžší hora, ale nějak to dřelo, byla to špatná shoda náhod a já sám jsem se tam také strašně nadřel. A letos jsem to i psychicky nějak špatně kousal, což bylo počasím, ovšem také tím, že se mi zpozdil materiál a já tam seděl pět dní sám v základním táboře bez něj," ohlédl se za posledním výstupem Jaroš.
"Navíc tam bylo obrovské množství lidí, snad nejvíc, co se dá pod nějakou osmitisícovkou potkat. Ale o to větší byla ta samota, kterou jsem tam měl v základním táboře, když jsem měl stan na snídaně, obědy a večeře jen pro sebe. Z toho pohledu to bylo náročné psychicky," vysvětlil. Tím větší ale byla radost z úspěšného výstupu v posledním možném termínu. "Radost samozřejmě byla. A byla veliká, protože jsem tam strávil téměř dva měsíce, a když to bylo nakonec korunované výstupem na vrchol, tak radost samozřejmě je," prohlásil Jaroš.
Chybělo mu snad jen trochu víc horské romantiky. "Při té frekvenci lidí to nebyla taková ta ryzí radost, kterou člověk v horách prožívá. Ale když chci všech 14 osmitisícovek, musel jsem i na Lhotse," uvedl Jaroš. Z tohoto pohledu ho i mrzí, že je na Mount Everestu takový provoz a o jeho zdolání se pokouší prakticky kdekdo. "Je to ta daň Everestu, že je nejvyšší a chce na něj každý. Pro někoho je to sen, pro někoho životní cíl, pro někoho zase marketingová záležitost, pro někoho otázka prestiže. Ale pro mě už to zcela ztratilo hodnotu," připustil Jaroš.
V nejbližších dnech se chystá úspěšný výstup oslavit, jeho horolezecký program ale zdoláním Lhotse pro letošek nekončí. "Nelezu jen osmitisícovky, i když mi zabírají strašného času, víc, než bych chtěl. Na podzim se chystáme s Petrem Maškem a Pavlem Jonákem na asi 6300 metrů vysokou horu skalního charakteru v oblasti Manaslu. Tu chceme zkusit zdolat novou cestou, kterou ještě nikdo neprostoupil," prozradil své plány Jaroš.
