25. května 2007 10:49 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Jankulovski: Byla to šťastná noc

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Fotbalista Marek Jankulovski.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fotbalista Marek Jankulovski. | foto: David PortLidové noviny

ATÉNY Objal klubového šéfa Berlusconiho, vroucně jej políbil. Vzápětí pozvedl nablýskaný pohár, na hlavu se mu přitom snášel déšť z konfet. V tu chvíli se s ním zatočil svět, byl v transu.

Český obránce Marek Jankulovski (30) si ve středu v Aténách splnil velký sen: v dresu AC Milán vyhrál fotbalovou Ligu mistrů! Jako třetí Čech v historii. „Je to nádherné, jsem strašně šťastný,“ řekl Jankulovski hodinu a půl po středeční půlnoci, kdy jako jeden z prvních hráčů AC vyšel ze šampaňským zkropené a provoněné šatny.

Lze vylíčit pocity po skončení finále?
Asi ne. Tohle se nestává každý den, takže pocity jsou nepopsatelné. Jsem rád, že jsem tu mohl být, je to můj největší úspěch. Byla to šťastná noc.

Po Barošovi a Šmicrovi jste teprve třetím Čechem, který Ligu mistrů vyhrál. Hřeje vás to u srdce?
Samozřejmě, beru to ale hlavně jako svůj osobní úspěch a úspěch AC Milán. A to, že jsem teprve třetím Čechem, je taky důležité. Ale hlavní je to, že jsem to dokázal. Nebylo to jednoduché, o to víc jsem rád.

Už vám Baroš se Šmicrem gratulovali?
Nevím, gratulací přišlo hodně. Zatím jsem je moc nečetl, protože se v šatně slavilo.

Co se dělo v kabině?
Stříkalo šampaňské, křičelo se, zpívalo. Je to třeba, vyhrát Ligu mistrů se nestává každý den. Navíc tenhle rok to bylo hodně těžké, takže jsme moc rádi.

Zakřičel jste si česky? Šmicer s Barošem řvali před dvěma lety do kamery: Máme to!
Jim se to křičelo, oni byli dva. (směje se) Já jsem spíš křičel italsky, česky si ještě zakřičím dost doma.

Jak těžké bylo porazit Liverpool?
Liverpool má skvělý tým, v první půli byl lepší. Pak nám ale pomohl náhodný gól z trestňáku. Potom už jsme věřili, že to dotáhneme do vítězného konce.

V závěru Liverpool snížil. Neobávali jste se, že finále ztratíte podobně jako v roce 2005 v Istanbulu?
Samozřejmě, v Miláně jsou tyto vzpomínky pořád živé. Gól byl nepříjemný, do konce ještě nějaká minutka byla. Ale zvládli jsme to.

Otec Jankulovski se málem nedostal do hlediště
Syn pro rodinu do Ostravy vypravil speciální letadlo, ale otec Pando Jankulovski s rodinou se nakonec do hlediště Olympijského stadionu v Aténách přes přísná bezpečnostní opatření málem ani nedostal. „Kdyby na pořadatele nezabralo, že jsem otec Marka, tak nevím nevím. Dovnitř jsme se dostali deset minut před zápasem,“ řekl Pando Jankulovski.

V první půli jste měl dva nejisté zákroky. Zatrnulo vám, když se po jednom z nich řítil Pennant k brance a napřahoval ke střele?
Byla tam jedna akce, kdy mi uskočil balon. Gerrard to dával Pennantovi, který vystřelil, a náš gólman Dida to naštěstí zlikvidoval. To byl důležitý moment, protože na ukazateli svítilo 0:0. Pak už to bylo lepší.

Jak se vám vůbec proti rychlému Pennantovi hrálo?
Bránil se těžce. My hrajeme hodně dopředu, takže měl prostor.

Je pro vás úspěch jistým zadostiučiněním? První sezona v AC vám nevyšla, sílily hlasy, že na to nemáte...
Určitě, první sezona nebyla jednoduchá. Ale letos jsem dokázal nejen sám sobě, ale i některým lidem, že na to mám. Pár lidí mi nevěřilo, že můžu hrát v AC Milán, a já jsem jim ukázal, jak se pletou. Na druhou stranu nemusím nikomu nic dokazovat...

Nicméně v létě jste měl několik nabídek, spekulovalo se, že Milán opustíte. Jste asi rád, že jste zůstal, že?
Nezapírám, že nějaké nabídky byly. Ale nakonec jsem zůstal, protože to chtělo vedení, trenér i já. A teď se mi to všechno vyplatilo. Letošní rok byl fantastickej.

Co bylo klíčové při rozhodování?
To, že jsem chtěl dokázat, že na to mám. A také rozhodla důvěra trenéra, který chtěl, abych zůstal. To se potvrdilo.

Jak moc bylo pro Milán těžké vypořádat se s postihem za korupční aféru?
Moc. Sezona byla zvláštní, bylo tam hodně negativních věcí. Ale nakonec jsme to zvládli a ukázali sílu mančaftu. Baroš a Šmicer? Jim se to křičelo, oni byli dva. Já jsem spíš křičel italsky, česky si ještě zakřičím dost doma.

Při přebírání poháru na tribuně Olympijského stadionu jste políbil šéfa klubu Berlusconiho. Máte k sobě blíž?
Ne, ne, ne. Bylo to emotivní, kdo tam byl, ten slavil. A byl tam i prezident. A že jsem tam zrovna s ním byl já, není nic zvláštního. Tohle se nezapomíná, je to můj největší sportovní úspěch.

Věděl jste při zápase, kde sedí vaši blízcí?
Zhruba ano, byli roztroušeni po celém stadionu. Jsem moc rád, že tady rodina byla, zasloužila si to vidět na vlastní oči. Myslím, že jsem jí dal ten největší dárek, jaký jsem dát mohl.

Proslýchá se, že jste pro ni poslal soukromé letadlo.
Ano, je to pravda. Bylo s tím hodně problémů, ale povedlo se. Rodina přijela, jsem za to rád.

(od zpravodaje LN v Řecku) , Robert Neumann
  • 4Diskuse




Najdete na Lidovky.cz