Československý hokej neměl mnoho větších nebo úspěšnějších odborníků. Ján Starší zářil už coby hráč. A i když pak jako trenér vedl národní mužstvo, byl se svými svěřenci pořád parťák.
„Zatímco pan Gut byl vážnější, až bych řekl suchar, Jano Starší byl kamarádský, rád se bavil, patřil k nám. Karel Gut ho musel držet zkrátka. Třeba s námi poseděl a dal si dvě deci vína. Gut pak přišel a nakázal mu: ‚Jano, pojď, jdeme na pokoj,‘ a odvedl ho pryč,“ vzpomíná pro Lidovky.cz legendární brankář Jiří Holeček. „Bylo to i tím, že byl o šest let mladší než pan Gut. My starší, kteří jsme s ním ještě taky hráli, jsme mu tykali a říkali mu Jano.“
„Patřil mezi velikány československého a slovenského hokeje. Byl to skvělý hokejista, trenér i velký odborník a pedagog,“ vzdal hold Staršímu, jenž minulou sobotu podlehl dlouhé nemoci, tradiční spoluhráč ze Slovanu Bratislava i reprezentace Jozef Golonka. „Dozvěděl jsem se to na dovolené a musím se přiznat, že jsem si i poplakal.“
Mikitův „soused“
Ján Starší se narodil 17. října 1933 v dnes již zaniklé obci Sokolče poblíž Liptovského Mikuláše. A nebyl jediným tamním slavným hokejovým rodákem, ze stejného místa pocházel i jeden z nejlepších hráčů NHL všech dob Stan Mikita.
Hokejisté Československa, zleva Jozef Golonka, Ján Starší a Július Černický.
Už jako dítě byl velký sportovní talent. Hrával fotbal, basketbal nebo stolní tenis, v němž se dokonce stal mistrem republiky. Nakonec u něj ale zvítězil hokej. Bruslit se učil na zamrzlém Váhu nebo koupališti, střelbu trénoval trefováním pyramidy plechovek jako na pouti. I to přispělo, že se z něj stal skvělý kanonýr.
Útočné vlohy potvrzoval především ve Slovanu Bratislava, kde zářil s Jozefem Golonkou. „S Jánom Starším a Julom Černickým jsme hráli osm let v jedné formaci a patřili jsme tehdy k nejlepším útokům v Československu. Byla to určitá symbióza, věděli jsme, kde se ten druhý pohybuje, dokázali jsme si nahrát naslepo,“ vybavuje si Golonka. „V soukromí jsme sice moc kamarádi nebyli, ale na ledě nám to klapalo parádně. A taky mě přesvědčil, abych šel studovat vysokou školu.“
V sezoně 1959/60 Starší dokonce vyhrál kanadské bodování celé ligy, nicméně na titul se Slovanem nikdy nedosáhl. Čtyřikrát skončili druzí, čímž si vysloužili přezdívku „korunní princ ligy“.
„V sezoně 1961/62 nám stačilo doma zdolat Spartu a slavili bychom titul. Já jsem jel sám na brankáře, ale nedal jsem; taky jsme dostali nešťastný gól z půlky kluziště. Tak jsme prohráli 1:2 a znovu skončili druzí,“ popisoval Starší před lety největší promarněnou šanci na titul. „Díky mimořádné generaci hráčů to byly opravdu úspěšné roky. Dokázali jsme klub z průměru vytáhnout na celostátní vrchol,“ těšilo ho.
Slovan mu prostě přirostl k srdci. Po odečtení dvou studijních let v Praze, kde hrál za Spartak Sokolovo (dnešní Spartu), strávil ve Slovanu dvanáct sezon a fandil mu až do konce života.
Při formě, kterou měl v Bratislavě, se nelze divit, že na něj spoléhal také národní tým. V 73 zápasech 29 góly přispěl k jednomu stříbru a dvěma bronzům z mistrovství světa. Na olympiádě ve Squaw Valley 1960 byl dokonce vlajkonošem výpravy.
Trenéři výběru světových hvězd (zleva) Vladimír Šťastný, Stan Mikita a Ján Starší v exhibičním utkání se Slovanem 1979, které bratislavský klub uspořádal u příležitosti 25. výročí zisku titulu hokejového mistra Československa.
Už během hráčské kariéry, kdy se ještě nenosily helmy, zdobila jeho účes charakteristická vlna a tváři dominoval výrazný nos. A podle těchto rysů byl dobře poznat i na střídačce, když hráčský dres vyměnil za trenérské sako.
Jak vyzrát na zámořský hokej
Trénovat začal v německém Mnichově, v roce 1968 převzal Slovan Bratislava a od roku 1973 s Karlem Gutem vedli reprezentaci. Zatímco Gut koučoval zápas, Starší měl na starosti přípravu a trénink. Jako jeden z prvních si hodně zakládal na fyzické připravenosti. „Dával jsem si na tom hodně záležet, byl jsem přísný.“
Přes svou důslednost však byl také kamarádský. S mužstvem žil i během utkání, zatímco Gut určoval strategii, Starší na střídačce hráče hecoval.
K tomu přidává Holeček další historiku. „Kanaďané měli ve Vídni mužstvo, které hrálo strašně brutálně. Rozhodčí jim to přitom nepískali. Když zase udělali nějaký zákeřný faul, krosčekovali našeho hráče do hlavy, Jano se na střídačce neudržel a zakřičel: ‚To je faul. Pískej!‘ Nato ho Kanaďan, který stál blízko střídačky, pěstí srazil mezi hokejky. Žádný trest za to nedostal, tehdy se jich všichni báli. My i rozhodčí.“
Ján Starší byl úspěšným hokejovým trenérem.
Sedmdesátá léta, to bylo nejúspěšnější období československého hokeje. Během šesti sezon výběry trenérského dua Gut–Starší získaly dva tituly mistrů světa, čtyřikrát byly stříbrné a k tomu přibylo jedno druhé místo z olympiády.
Nezapomenutelný byl i premiérový Kanadský pohár v roce 1976 a slavné vítězství nad domácí Kanadou 1:0. „Nejopěvovanější profesionálové neuměli překonat famózního Vlada Dzurillu v brance. Po zápase byli v šoku, že prohráli z jejich pohledu s málo známým Československem,“ vyprávěl Starší hrdě a poodhalil, jak připravovali mužstvo na odlišné podmínky zámořského hokeje. „V Příbrami nám vyrobili menší kluziště se zaoblenými rohy. Během soustředění ve Vysokých Tatrách jsme hráli modelový zápas s Popradem, který proti nám hrál v šesti, abychom si zvykli na přehuštěný prostor a častější fyzický kontakt.“
Za svůj největší úspěch Starší považoval zlato z MS 1976 v Katovicích. „Vyhráli jsme suverénně s náskokem šesti bodů před Sovětským svazem. Tehdy jsme je navíc poráželi docela často, což bylo předtím nemyslitelné. Měl jsem štěstí na generaci skvělých hráčů v čele s Dzurillou, Holečkem, bratry Holíky a dalšími. A s kolegou Karlem Gutem jsme se dobře doplňovali.“
„Nároďák“ za osm set měsíčně
Po Katovicích 1976 a Vídni 1977 přišla unikátní možnost na zisk zlatého hattricku. Navíc se hrálo doma v Praze. V posledním zápase se Sovětským svazem stačilo prohrát o jednu branku. I kvůli sporně neuznanému gólu Martince však Čechoslováci podlehli 1:3 a zbylo na ně stříbro. Starší přiznal, že zklamání skousával ještě dlouho. „To, že jsme byli tak blízko, na mužstvo trochu padlo, bylo zaražené a motivace nebyla na jeho hře tolik poznat,“ říkal v dokumentu České televize Srdce v hokeji.
Reprezentaci vedl ještě jednou v letech 1985 až 1988, tentokrát s Františkem Pospíšilem, ale na zlaté roky už nenavázali. Maximem byl bronz ve Vídni 1987.
Během vedení národního týmu Starší také vyučoval na FTVS bratislavské Univerzity Komenského. Platil za skvělého pedagoga, teoretika i praktika. „Když jsem jel s reprezentací, musel jsem si vzít neplacené volno. U národního týmu jsem dostával měsíčně osm set korun,“ líčil tehdejší podmínky.
Hokejoví veteráni Jozef Golonka (vIevo) a Ján Starší (vpravo) a kanadský hokejový komentátor slovenského původu George Gross na tiskové konferenci u příležitosti jejich uvedení do Slovenské hokejové síně slávy.
Po revoluci působil ve slovenském svazu v několika rolích. Špičkový moderní hokej se mu líbil: „Stal se zajímavějším a agresivnějším. Vyspělí hráči mají neuvěřitelnou techniku,“ říkal člen hned čtveřice síní slávy: slovenské, české, německé i mezinárodní.
„Sám však v posledních letech upadl do zapomnění a trpěl tím,“ je líto Golonkovi. „Kdyby za ním odpovědní lidé přišli a požádali o spolupráci a pomoc, mohl našemu hokeji ještě hodně dát a nebyli bychom na tom tak špatně.“
Spolu se setkávali na zápasech milovaného Slovanu v Kontinentální lize a probírali jeho problémy i krizi národního týmu. „Loni ale na hokej chodit přestal, protože jeho stav byl velmi vážný,“ tušil Golonka blížící se konec.
Po odchodu Staršího si přeje, aby z jeho odkazu slovenský i český hokej dál čerpal. Třeba by to oběma zemím pomohlo k nastolení nové úspěšné éry.
