„Sugar Ray Robinson, Carlos Monzon, Marvin Hagler a Jake LaMotta. Nechci špinit jejich památku tím, že se s nimi budu srovnávat. Ale nyní začíná moje éra nadvlády nad střední vahou,“ pronesl v minulém týdnu stále teprve sedmadvacetiletý Mexičan Canelo Alvarez.
Stalo se tak před sobotním zápasem s dosavadním králem této váhy – Kazachem Gennadijem „GGG“ Golovkinem. Jejich bitva skončila kontroverzní remízou.
Ve věku 95 let zemřel legendární Zuřící býk, boxer Jake LaMotta |
Byl to poslední velký zápas střední váhy, který mohl posledně jmenovaný sledovat v televizi. Muž, který se podobně jako Golovkin bil už coby malý kluk na ulicích. A po boku měl svého bratra Joyeho.
Jenže na rozdíl od „GGG“ syn italských přistěhovalců používal své pěsti v ulicích drsného newyorského Bronxu. Za výhry nad vrstevníky inkasoval peníze jeho otec, který takto platil nájem.
Byť mohl mít důvod jej nenávidět a jejich vztah nebyl ideální, budoucí král boxerské střední váhy mu později koupil velký rodinný dům, zatímco sám žil i po druhé světové válce v obyčejném bytě v rodné čtvrti.
Když nemohl v roce 1941 kvůli problémům s ušima narukovat v devatenácti do armády a odejít na světová bojiště, rozhodl se bojovat mezi šestnácti provazy. Byla to skvělá volba, během pouhých šesti měsíců vyhrál po celém New Yorku čtrnáct z patnácti zápasů (jednou remizoval).
Jenže poté odjel do Clevelandu, aby se zde utkal s místním Jimmym Reevesem Jr. Ten sedm kol z deseti dominoval, než jej „Zuřící býk“ uštval svým nátlakovým boxem s obrovským množstvím úderů na tělo i hlavu. Reeves byl čtyřikrát na podlaze ringu, zvedal se z ní také v době, kdy souboj oficiálně skončil, jenže hlasatel označil za vítěze jeho.
Bitky v hledišti, které start duelu posunuly o dvacet minut, vypukly znovu.
Jake LaMotta (vlevo) a Marcel Cerdan v Detroitu v roce 1949.
O měsíc později došlo na stejném místě na odvetu. Se stejným výsledkem. „Co mám dělat?! Jak mám porazit jeho, jak mám porazit ty nejlepší v čele s Joem Louisem, když nezdolám ani jeho. Jak to mám dokázat s takto malými pěstmi?“ ptal se zdrcený LaMotta poté svého o tři roky mladšího bratra, který také boxoval, ale především se stal jeho manažerem.
Další rok boxoval doma, v New Yorku. 2. října 1942 se v legendární Madison Square Garden potkal poprvé s nejslavnějším z nejslavnějších – Sugar Rayem Robinsonem. Jako první ho dokázal poslat do počítání, na vítězství to nestačilo.
„Nikdy jsem nenarazil na tak tvrdého soupeře,“ pronesl po souboji Robinson.
Kdekdo by čekal, že jedno setkání mu bude stačit. Jenže se sebedestruktivními pocity zjevně nebojoval jen LaMotta.
Oba se utkali ještě pětkrát. „Boxovali jsme spolu tak často, že jsem se bál, abych nedostal cukrovku,“ vyprávěl po své kariéře se svým typickým humorem LaMotta s odkazem na Robinsonovu přezdívku „Sugar“.
Nad nejlepším boxerem historie – alespoň dle odborníků a také velké části fanoušků – vyhrál ale jen jedinkrát. Na začátku února roku 1943 jej opět poslal do počítání, tentokrát už si ale výhru vzít nenechal a ukončil profesionální neporazitelnost svého rivala. O 21 dní později následovala odveta, ve které se už radoval opět Robinson.
Uběhlo dalších 25 dní a LaMotta završil další trilogii – opět v Detroitu se postavil Jimmymu Reevesovi. A tentokrát jej zbil v šesti kolech. Následně třikrát ze čtyř vzájemných soubojů zničil Fritzieho Ziviče, tři prohry s ním zapsal také Ossie Harris.
‚Ten kluk není člověk‘
V červnu roku 1947 zdolal Tonyho Janira. Mladíka, který okouzlil nejen svým boxem, ale také vzhledem, LaMotta vypráskal. S vidinou toho, že musel shazovat na 70,3 kg, jinak by přišel o 15 tisíc dolarů ze zápasové odměny, naložil Janirovi, co se do něj vešlo. Ten s ním nakonec prohrál až po deseti kolech na body.
„Ten kluk není člověk,“ poklonil se mu vítěz, který byl sám obdivován za svoji odolnost a žulovou bradu. Ač měl na kontě 63 výher ze 76 duelů, stále marně čekal na titulový duel.
V době, kdy box ovládala newyorská mafie, nebyl nezkrotný bijec s horkou italskou krví vhodným kandidátem. Pět měsíců po demolici Janira se postavil o tři kila těžšímu Billymu Foxovi. Na souboj v polotěžké váze kývl s jasnou vidinou – po něm měla přijít šance boxovat o titul mistra světa ve střední váze.
Jenže mafie po něm chtěla, aby s Foxem prohrál. Že není něco v pořádku, dosvědčuje také fakt, že pár hodin před zápasem se otočily kurzy, z LaMotty byl rázem outsider a bookmakeři odmítli přijímat sázky na výhru Foxe.
Ten také ve čtvrtém dějství zvítězil technickým knockoutem. Duel, ve kterém nebyl LaMotta na zemi, zatímco jeho protivník ano, skončil vzdáním „Zuřícího býka“ kvůli údajném poranění sleziny z tréninkového kempu. To ale při vstupní prohlídce zatajil. Oba bojovníky vyšetřovala Newoyrská sportovní komise, zabavila jim odměny za souboj, pro nedostatek důkazů ale byli oba omilostněni.
Jake LaMotta na snímku z roku 2015.
Třináct let nato mohl před podvýborem Senátu USA, který se vlivem mafie na box zabýval, vše osvětlit. „Kmotry“ ale nepráskl, pouze vypověděl, že měl za tento duel slíbený zápas o světový pás. O ten si zaboxoval naopak hned po výhře nad LaMottou právě Fox. Šampionu polotěžké váhy Gusi Lesnevichovi podlehl po 118 sekundách.
LaMotta se své šance dočkal až v roce 16. června 1949. Francouze Marcela Cerdana v devíti kolech zbil tak, že ten odmítl nastoupit do desátého dějství. Také pro Cerdana – stejně jako pro Robinsona - šlo o jedinou porážku před limitem v kariéře.
Pro nikdy nenaplněnou životní lásku královny šansonu Edith Piaf šlo ale také o poslední prohru kariéry. Oba se měli utkat 28. října 1949 a přestože byl duel posunutý až na prosinec kvůli LaMottově zranění, 27. října, nasedl Cerdan na palubu letadla Air France směr New York. Tam ale stroj nedoletěl, zřítil se do Atlantiku nedaleko Azorských ostrovů.
LaMotta tak v prosinci roku 1949 boxoval s jiným Francouzem – Robertem Villemainem – a prohrál s ním v desetikolovém netitulovém souboji.
Poslední dva velké a památné duely sedmkrát ženatý bijec zaznamenal v letech 1950 a 51. Nejprve v patnáctém kole knockoutoval opět Francouze – Laurenta Dauthuilleho. Ten slíbil, že světový pás přiveze opět do své vlasti coby poctu Cerdanovi. Navíc LaMottu o rok dříve dokázal v deseti kolech jasně porazit.
Dauthuille jasně vedl na body, stačilo mu přežít poslední, patnácté kolo. Jenže třináct vteřin před koncem souboje dokázal LaMotta najít poslední zbytky svých sil a soupeře knockoutoval. Pokud někdy měl dát razítko své přezdívce „Zuřící býk“ (nebo „Býk z Bronxu“), pak právě té noci, kterou respektovaný The Ring Magazine označil jako nejlepší v roce 1950.
14. února 1951 pak došlo na poslední, šesté setkání Robinsona s LaMottou. Bitva známá jako „Valentýnský krvavý masakr“ ukončil ringový rozhodčí Frank Sikora po dvou minutách třináctého kola, ve kterém byl LaMotta pod obrovskou palbou svého životního soupeře.
Ani tentokrát ale neklesl k zemi. Zbitý, zničený soukromými problémy s bratrem Joeym (ten u tohoto souboje nebyl osobně) a druhou manželkou Vikki, kterou si vzal v roce 1946 coby šestnáctiletou, zůstal zamotaný v provazech, když jej Sikora odmával.
Poražený pak měl dle svých slov přijít za Robinsonem a říct mu: „Šestkrát jsme se utkali. A ani jednou jsi mě nedokázal poslat k zemi. Ani tentokrát jsi mě nedokázal knockoutovat.“
„Zápasy s LaMottou pro mě byly noční můrou,“ přiznal po konci kariéry Robinson, který dle oficiální statistiky vyhrál 174 zápasů ze 199, které odboxoval (neoficiálně má na kontě přes 250 profesionálních duelů).
LaMotta odešel do důchodu po těsné prohře s Billym Kilgorem 14. dubna 1954. Pokud byste čekali, že si poté začne užívat svých tehdy tří dětí (dva synové a dcera, později se mu narodily ještě tři dcery) a manželky Vikki, spletli byste se.
Muž, který trpěl chorobnou sexuální žárlivostí, si otevřel na Floridě noční klub (nezůstalo jen u jednoho), kde vystupoval sám coby bavič. V roce 1957 se s ním Vikki rozvedla (po její smrti v roce 2005 byly vydány její paměti pod názvem – „Knockout!: Sexuální, násilný, mimořádný život Vikky LaMottové“), on sám skončil na šest měsíců ve vězení kvůli tomu, že měl ve svých klubech nabízet nezletilé dívky mužům k sexuálním hrátkám.
V roce 1970 publikoval svoji první autobiografii, která inspirovala o osm let později Roberta De Nira a Martina Scorseseho k natáčení filmu „Zuřící býk“. Ten měl premiéru v roce 1980 a De Niro za něj dostal Oscara.
Sám LaMotta, známý později pro zálibu v kovbojských kloboucích, byl snímkem nejdříve zhnusen. „Tohle, že jsem já? Pak mi došlo, že je to všechno pravda, ale že jsem to byl já, že to není ten člověk, kterým jsem nyní. Že už nejsem ten bastard, co jsem býval dříve,“ pronesl po premiéře snímku, u kterého fungoval coby expertní poradce.
V roce 1997 byl v rámci 75. výročí od založení The Ring Magazine jmenován coby boxer s nejtvrdší bradou v historii tohoto sportu. Sugar Ray Robinson byl „In memorian“ jmenován nejlepším boxerem všech dob. Oba už v té době byli dávno také v Mezinárodní boxerské síni slávy.
LaMotta, který se v devadesátých letech věnoval herectví a měl na Broadwayi vlastní biografické vystoupení s názvem „Ženy a šampion“, zemřel v úterý 19. září 2017 na zápal plic v pečovatelském domě v Miami. Po svém boku měl sedmou manželku, Denisu Bakerovou.
  |
„Byl to skvělý muž, citlivý, něžný, který miloval život a tanec až do úplného konce. Miluji ho, mír jeho duši. Nikdy ho nikdo nedokázal srazit k zemi,“ řekla Bakerová pro stanici ABC, která jako první o úmrtí LaMotty informovala.
„R.I.P., šampione,“ vzkázal mu De Niro, který se s legendárním boxerem během natáčení spřátelil.
Důkaz? „Když jsme setkali prvně, psal se rok 2002. Seděl jsem s boxerskými přáteli v baru na Manhattanu, když k nám přišel menší muž ve velkém kovbojském klobouku. Pozdravil se s několika lidmi u našeho stolu, které znal, poté se otočil také na mě, sundal si klobouk a s ledovým klidem mi řekl: ‚Rád vás poznávám. Moje jméno je Robert De Niro.‘ Až poté se začal smát,“ zavzpomínal na „Zuřícího býka“ Dan Rafael, nejrespektovanější boxerský novinář současnosti.
