V ochozech vládla povznesená atmosféra navzdory nižší účasti fanoušků, kterou by nám ovšem i tak mohly téměř všechny ostatní kluby závidět. Všichni očekávali to jediné, co správný sparťan očekávat má a musí, tedy vítězství, a ti veselejší si dokonce od rudých borců slibovali i hezký výkon.
Marně se někteří hráči snažili svým prachbídným nasazením a nepřesnými přihrávkami dobrou náladu překazit. Kampak na nás, holenkové, my nejsme včerejší, už jsme si na všelijaké ty degresy a disforie u Pepíkových svěřenců zvykli. Nás jen tak něco nerozhází.
Pomalu si začínáme zvykat i na to, že za zápas dostaneme dva góly. Rýsuje se nám zde poněkud nemilá tradice, ale o to víc se snad bude snažit útok a zejména záloha. Tu jsme sice na place už drahně hodin ba dní neviděli, ale třeba se jen někam zakutálela. Že by byla pod lavičkou? Jeden ze tří trenérů by se tam mohl mrknout. A když už tam bude, možná vyloví i nějakou tu herní koncepci.
Proč si stěžovat, vyhráli jsme a nic jiného historii zajímat nebude, nota bene, když se teď všichni soustředí na jeden nepodařený cyklistický klub, který se dějinným nedopatřením pustil do hry zvané kopaná, čímž narušil svou karmu. Nyní jej za jeho smělost drtí kolo osudu. Nikde to, prosím, neříkejte, ale bude se mi po něm asi trochu stýskat. I sparťan je totiž jenom člověk.
Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
