Na vlahý pažit vbíhají borci nejlepšího mančaftu ve vesmíru a proti nim… postávají zelené kužely. Prvních třicet minut se pozorně dívám, zda za nás kopou stejní chlapci jako loni, ale podle jmen na dresech (což ovšem nemusí být vždy směroplatné) a hlavně tváří, které se mi zdají povědomé, seznávám, že tomu tak skutečně je. Radost zaplavuje mé srdce.
Naše bojovná kutálka se přerodila v symfonický orchestr. Přihrávky sparťanských hráčů létají mezi zelenými kužely jako naváděné střely: tu sem, tu tam, tu zpět, tu vpřed… A už je tu gól! A další!
Leč, co se to děje? Bezejmenné kužely, na jejichž kamizolkách se neskví hrdá jména válečníků, nýbrž nějaké reklamy na dětské plínky a dámské vložky, či Pelta ví na co, se pomalu dávají do pohybu! A jeden z nich dává dokonce gól!
Opět doplácíme na náš nezdravý altruismus v duchu "Nech kužel žít". V druhé půli se navíc uchylujeme k taktice: prásk do balonu, ať se hezky proletí. Rozbušíme si i sparťanské srdíčko, to když se kužely přikutálejí do blízkosti naší branky. Pak pár šancí zahodíme, abychom vypadali skromně. Nicméně, konec dobrý, všechno dobré. Porazili jsme přece černého koně ligy. Jen je škoda, že jsme z něj nenadělali prejt.
Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
