Znovu nezbývá než smeknout. Každý, kdo viděl nasazení všech hráčů v červenobílém, bojovnost i za stavu 3:0 pár minut před koncem zápasu s Ústím či nezapomenutelný projev čisté radosti vepsaný do tváře čtyřicetiletého Martina Vaniaka a zná souvislosti, nemůže pochybovat: Toto je Slavia!
Jak by to bylo krásné, kdyby o osudu nejstaršího českého klubu rozhodovaly právě jen nasazení a schopnosti hráčů. Jen patologický pesimista by se mohl budoucnosti bát. Ale bohužel, o budoucnosti se rozhoduje jinde a rozhodují o ní jiní lidé.
Pamětník se těžko brání spojení "lidé zvláštního ražení". Stalin tak nazval své spolusoudruhy komunisty, tedy příslušníky lidského rodu, kterým také nebylo svaté zhola nic. Sešívaní jejich řádění s četnými šrámy nakonec přežili. Zda Slavia přežije řádění těch současných, zjistíme už brzy.
V každém případě se o mnohém rozhodne už zítra. Výsledek s Olomoucí napoví, jestli červenobílí zakončí sezonu v pohárovém finále, kde by se za jistých okolností mohlo odehrát pravé slávistické derby: SK Slavia Praha - Hanácká Slavia Kroměříž. Mohlo by to být bohužel i pěkně symbolické rozloučení s velkým fotbalem. Od licenční komise se totiž hráči dozvědí, jestli si i příště zahrají ligu, kterou si statečně vykopali, nebo zda jim ji někdo sprostě ukradl.
Autor (42) je tradicionalista ctící víru otců a zásadu, že krev není voda, i pokud jde o fotbal a věrnost Slavii.
