Mallorca je nejvíc, hlásal před časem slogan jedné cestovní kanceláře. Cyklisté z celé Evropy to dobře vědí. V zimních měsících tam potkáte polovinu světové špičky silničářů. Na Mallorku se pravidelně vrací i Zdeněk Štybar. Čtvrtého prosince ztratil při závodě Světového poháru ve španělském Igorre minutu a půl na vítězného Kevina Pauwelse. V úvodu sezony přitom s ním a Svenem Nijsem sváděl rovnocenné souboje. Do dalšího dějství SP v belgickém Namuru zbývaly dva týdny. Po konzultaci se svým dlouholetým guru Vojtěchem Červínkem vynechal závody v Belgii a zvolil základní objemovou přípravu. V Namuru zítra hodlá předvést výkon, na jaký je zvyklý.
Silnice, nebo cyklokros? Štybar sedí na dvou židlích, a to nikdy není jednoduché. "Zdeněk nic neumí ošidit, do všeho jde naplno," říká Červínek, který z osmiletého kluka s titulem mistra světa vBMX v průběhu let vychoval špičkového cyklokrosaře. Dnes zůstává konzultantem, je při ruce vždy, když je třeba. Často přilétá za Štybarem na Mallorku a jako vodič na motorce mu odtáhne rychlostní trénink. "To znamená šest sedm hodin v sedle. Zadek mě z toho bolí čím dál víc," směje se Červínek.
Vzhůru na Puig Major
kuV posledních letech ovšem Štybar trénuje podle belgických not. Nejprve v týmu Fidea, letos přestoupil do věhlasného Quick Stepu se spurtérskými hvězdami typu Boonena, Steegmanse, Cioleka. Zdeněk si splnil cyklistický sen.
"Smlouva v ProTour týmu byla vždycky můj plán A," přiznává. Tréninkový plán mu tvoří osobní kouč Peter Hespel. K dispozici má dva fyzioterapeuty, týmového lékaře, psychologa a mechanika. Na Mallorce je s ním však jen přítelkyně Ine, se kterou již šest roků žije. Čtvrteční trénink vyvádí Štybara ulicemi Palmy de Mallorca na sever k nejvyšším horám ostrova. Sto padesát kilometrů v kopcovitém terénu průměrnou rychlostí 30 km/h. Na nejvyšší bod trasy Puig Major mu Ine přiveze autem suché oblečení, aby ve sjezdu neprochladl.
Vrchol Majoru se tyčí přímo nad mořem ve výšce téměř patnácti set metrů. Na špici je posazená bílá koule radaru, podobného, jaký měl stát v Brdech. Po ostrově je takových radarů roztroušeno víc a nikoho nevzrušují. Trénující cyklisty už vůbec ne.
Dole v přístavu Soller ukazoval teploměr na slunci příjemných dvacet stupňů. Po patnácti kilometrech stoupání o průměrném sklonu 6,2 % dorazí Štybar do míst, kde je sotva deset a fouká. Je čas se převléci. "Tenhle kopec jezdívám kolem pětačtyřiceti minut. Když mám dobré nohy, tak i za dvaačtyřicet," řekne Štybar. Jenže dobré nohy nejsou momentální realitou, ale cílem.
Kudy z krize? Tvrdý trénink
Večer se v hotelové restauraci snaží přijít na to, jak z krize ven. Tvrdě trénovat, nebo odpočívat? Odpověď není jednoduchá. Štybar jede na plné obrátky bez pořádného odpočinku už hodně dlouho. Po zisku druhého titulu mistra světa v závěru ledna naskočil do ostré přípravy se silničáři týmu Quick Step. Uvedl se třetím místem v ceněném závodě Čtyři dny v Dunkerque. Následovaly další závody, v nichž se díky své výkonnosti téměř vyhnul roli domestika. "Občas jsem někomu pomohl, často se ale jelo na mě," vzpomíná na první sezónu v týmu, který do značné míry ovládá český podnikatel Bakala.
Silničáři po sezoně zpravidla odpočívají, Štybar ale rovnou naskočil do přípravy na cyklokros. V něm se mu pak zprvu dařilo, i když na vítězství ani v jednom ze čtyř dějství nedosáhl. V Plzni dojel třetí, v Táboře druhý, v Koksijde čtvrtý. Ztráta na Pauwelse a Nijse narostla nejvíc v Igorre, kde dojel pátý. K tomu si poranil koleno a pár dní nemohl trénovat. Odpočinek? Kdepak! Takový výpadek závodníka spíš rozhodí.
"Nohy pořád nemám tak dobré jako dřív," říkal Štybar po několika objemových trénincích na Mallorce. Po konzultaci s Vojtěchem Červínkem zvolil variantu tvrdý trénink. Nic jiného nedává v této části sezony smysl.
Když na Mallorce dojde na den volna, přijede za šampionem belgická televize a chce ho při tréninku natáčet. Ráno tedy vyráží na lehkou projížďku. Šedesát kilometrů na rovinách kolem pobřeží. Nalačno. Na místo srazu přijíždí také bikerka Tereza Huříková, Jiří Ježek a další čeští cyklisté, kteří v prosinci rovněž zvolili Mallorku coby tréninkové útočiště. Několikanásobný paralympijský vítěz Ježek odlétá za příznivým klimatem Mallorky až desetkrát ročně.
Cyklisté o sobě vědí a kdo je zrovna na ostrově, zpravidla si rád zatrénuje ve společné skupině. Vyjíždí se obvykle v deset, návrat z tréninku ve čtyři odpoledne. Což je čas, kdy zdejší hotely, jež v zimě žijí převážně z přízně německých penzistů a cyklistů ze všech koutů Evropy, připravují odpolední svačinu. Po šesti hodinách v sedle je těstovinový bufet oblíbeným bodem denního programu.
Jenže na to je ještě čas. Než přijde rovina, začíná se do čtyřkilometrového kopce. Pověstné "schody" doprava z Arenalu. Štybar potvrzuje Červínkova slova, neumí nic ošidit. Nejede samozřejmě naplno, ale vysokým kmihem míjí jednu skupinku za druhou. Včetně německého nároďáku. Kombinovaná skupina žen a mužů se mu zavěsí do háku. Na Mallorce nikdy nemusíte jet sami. Na cyklisty všech výkonnostních úrovní a věku narazíte všude. Snad žádný jiný sport neumožňuje ženám i veteránům absolvovat společný trénink s profesionály. Samozřejmě, pokud ti nemají zrovna na programu ostrý intervalový trénink nebo těžké kopce.
Pořád na špici
Štybar ani na okamžik nesleze ze špice. Po padesáti kilometrech odbočuje k návratu, ostatní pokračují dál kolem pobřeží. Českému jezdci přijíždí naproti jeho Ine. "Nerada se fotí, ale snad ji přemluvíme," řekne závodník a sesedá z kola.
Konečně snídaně. "Věřím, že jsem si tady na Mallorce dobil baterky," řekne. Příští závod se jede zítra. Při pátém dějství Světového poháru v Namuru by už rád zúročil trénink posledních dvou týdnů.
"Jenže takhle to nefunguje. Chlapci z Belgie to v létě trochu přepískli," krotí předčasný optimismus Červínek. "Do mistrovství světa by se ale Zdeněk měl dát dohromady. Věřím, že bude v plné formě bojovat o vítězství," přemítá trenér, který vždy stál v pozadí úspěchů Zdeňka Štybara a stále je připravený mu pomoci.
