Liga mistrů? Vůbec nic hotovo není, doma musíme být mnohem lepší, varuje Trpišovský |
Vítězným gólem na 4:3 v nastaveném čase právě přispěl k vyřazení klubu, kterému celý život fandí. Ale proud emocí měl ještě jinou příčinu.
„Uvažuju, jestli mám vůbec hrát fotbal dál,“ svěřil se novinářům. „Možná ukončím kariéru.“
Cože?
V osmadvaceti letech?
V době, kdy se mu konečně začalo dařit a střílí gól za gólem?
Pár měsíců poté, co se pevně usadil v reprezentaci a stal se rumunským fotbalistou roku?
Důvod je smutný, Tucudeana trápí nemocné srdce. Od začátku roku musel dvakrát na operaci a uvědomuje si: „Tohle není pochroumané koleno nebo zlomenina. Se srdcem by si člověk neměl zahrávat.“
V úterý proti Slavii, která do Kluže přiletěla bojovat o Ligu mistrů, odehrál nevýrazný první poločas, po něm ho trenér Petrescu vystřídal. Hlavou mu teď běhají myšlenky na to, jestli má cenu riskovat.
„Minulý měsíc jsem musel do Rakouska na další zákrok. Doktoři mě ujišťují, že se nic nemůže stát, fyzičku jsem dohnal, cítím se dobře,“ přemítá urostlý střelec. „Ale pořád je to pro mě těžké. Mám trochu strach a pochybnosti.“
  |
Není se co divit.
I Tucudeanův otec Marius musel nadějně rozjetou kariéru utnout už v sedmadvaceti, protože se u něj projevil Wolffův-Parkinsonův-Whiteův syndrom – vzácné srdeční onemocnění.
I když to Tucudean junior ani Kluž nikdy nepotvrdili, podle rumunských médií teď stejná diagnóza trápí i syna.
Kdyby teď musel kariéru skutečně zabalit, hlady trpět nebude. Peníze vydělal nejen v Kluži, ale i na méně povedených štacích v anglickém Charltonu a belgickém Lutychu.
Navíc jeho rodina patří v Rumunsku k nejsolventnějším: vlastní síť luxusních hotelů, lázně, vinice a velkou továrnu na nábytek.
Proto měl často o motivaci postaráno, třeba když mu dědeček slíbil: „Snaž se, střílej góly a koupím ti džípa!“
To na Tucudeana platilo, po pár měsících už v jeho garáži parkoval nablýskaný Range Rover.
I proto, že finančně nikdy nestrádal, si mohl dovolit před rokem smést ze stolu nabídku z Číny, kde by vydělal pětkrát víc než v Kluži. „Nechci tak daleko od rodiny. A taky bych se rád usadil v reprezentaci,“ vzkázal.
Jenže od prosincového zápasu proti Gaz Metan, kdy musel brzy střídat a lékaři mu naměřili extrémně zvýšený tep, to není ono.
I když se po dvou operacích pokaždé rychle vrátil na hřiště a od doktorů rychle dostal zelenou, ze sestavy se vytratil a naskakuje většinou jen z lavičky. Obavy ho pořád brzdí, ale před týdnem proti Celtiku je hodil za hlavu.
Nic si nepřál víc než hrát proti týmu, který miluje.
Ve Skotsku byl v patnácti letech na testech, bydlel v místní rodině, a dokonce si zatrénoval s tehdejšími hvězdami áčka: Nakamurou, Hesselinkem, Borucem, Donatim. I když nakonec přestup neklapl, Celtic mu zůstal hluboko pod kůží.
„Ten klub miluju a vždycky budu. Kvůli fanouškům, historii i zážitku, který jsem si odvezl,“ líčil novinářům před odvetou. Pak skočil na hřiště a gólem v posledních vteřinách své oblíbence pomohl připravit o stamiliony a slávu.
Že by se poté zachoval gentlemansky, to se zrovna říct nedalo: naběhl pod tribunu plnou fanoušků Celtiku a s ukazováčkem na rtech jako by se je snažil utišit. Není divu, že z hlediště přilétlo pár kelímků s pivem.
Ale stejně tak se dá pochopit, že oslavu si chtěl Tucudean užít naplno.
Sám netuší, jestli náhodou nebyla jedna z posledních.
