Kdy jste začal věřit, že zápas s Rusy dotáhnete do vítězného konce?
Když jsme šli do třetí třetiny, tak jsem si říkal, že je třeba udržet stav 2:0 tak do 52. minuty zápasu. Nejlépe. Samozřejmě pak se to trošku na konci zkomplikovalo, Rusové mají na přesilovku, co se jmen týče neuvěřitelnou sílu. Jasné to nebylo do posledního odrazu kotouče a to je na tom všem krásné. To, že jsme si nikdy nemohli být ničím jistí. Celý turnaj jsme oddřeli a v některých zápasech jsme měli i štěstí. Stejně tak finále, kluci to ubojovali, padali do střel, nechali by se i zabít, kdyby to bylo třeba.
Finále bylo hodně o vašem výkonu, jak jste ho prožíval?
Já myslím, že na turnajích to je tak vždy. Rozhoduje brankáře. Proti mě stáli střelci, kteří jsou schopni dát v zámoří přes 50 branek v sezoně a podle toho k tomu přistoupit. Jsem rád, že jsme ve finále porazili Rusy a ne třeba Němce. Lidé by to tak neocenili. Takhle jsme tady porazili i s Rusy ty nejlepší týmy turnaje. Jsme šampiony zaslouženě.
Stává se z vás finálový specialista?
(Usmívá se) Nevím, jestli jsem specialista, ale jsem rád, že jsme vyhráli. Čím je člověk starší, tím více si vše uvědomuje. Dostat se do finále je strašně těžké a pro nás to byla speciální situace i z důvody té sílící kritiky. Nejde jen o poslední dva, tři týdny, ale dva, tři roky. Zrovna teď jsem četl rozhovor Mariana Jelínka o psychice hráčů, jak s ní pracovat, a myslím, že má pravdu. Ve sportu to dělá strašně moc, jenže u nás se po této stránce s hráči moc nepracuje. I když tu máme šikovné hráče i schopné kouče. To, jak je psychika důležitá dokázali i kluci tady. Vyhráli to vůli, i když jim nikdo nevěřil. A to se hrozně cení.
Užíváte si triumf více než ve Vídni v roce 2005?
Určitě. Vídeň pro mě byla mnohem těžší psychicky. Byli jsme favorité, tady nám nikdo nevěřil. Já se přiznám, že nejvíce jsem byl na letošním šampionátu nervózní v zápase o vše s Lotyšskem a na výkonu to bylo vidět. Ale věděl jsem, že mám za sebou dobrou sezonu a že to mám na to prokázat své schopnosti i na šampionátu. Jsem rád, že to vyšlo a pomohl jsem klukům k obrovskému sportovnímu úspěchu.
Kdy se tým na šampionátu definitivně semknul?
Každý mužstvo skládané pro turnaj se chvíli hledá, vůdci vyjdou najevo až když teče týmu do bot. Vedl nás skvělý kapitán, měli jsme Jardu Jágra, který se obrovsky obětoval pro tým. Myslím, že jsme bojovali od začátku, nikdo nic nevypustil. Ale asi nás nakoplo to utkání s Lotyšskem.
Bojovali hráči více než na olympiádě?
To se těžko srovnává. Nikdy jsem nebyl součástí takového týmu, jako zde. Nyní jsme všichni v obrovské euforii. Kluci strašně moc chtěli vyhrát. Vždyť kromě finále jsme prohrávali ve všech důležitých a klíčových zápasech s Kanadou, Finskem i Švédy a vždy jsme dokázali zápas otočit. Jsem zastánce toho, že všechno je možné a občas pomůže náhoda a štěstí.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Letím za rodinou (rozhovor vznikal v pondělí dopoledne, pozn. redakce). Oslavy jsem si užil již po Vídni před pěti lety. Nyní jsem si více užil turnaj samotný, tak vše udělám obráceně.
Co vás čeká? Dovolená?
Ano. Budu se v Americe věnovat dětem, chci být zase chvíli otcem na plný úvazek, vynahradit rodině to, že byli teď pět týdnů beze mě.
Podle spoluhráčů i trenérů jste nejlepší brankář na světě.
To jsou asi silná slova, ale je fakt, že turnaj mi vyšel. Přijel jsem pro týmový úspěch a to se povedlo. Na světě je spoustu skvělých gólmanů a pochybuji, že já jsem ten nejlepší. Jsem rád za ta slova od hráčů i kouče Růžičky, máme spolu skvělý vztah. Ale určitě to řekl v nadsázce.
Nemrzí vás, že chybíte v All Stars turnaje?
Je mi to upřímně jedno. Jednou jsem se v něm už objevil v roce 2005, ale nebylo to pro mě důležité tehdy a není ani tentokrát.
