Už v sedmnácti sice nakoukl do áčka Liberce a od devatenácti chytá ligu, ale penaltu v soutěžním zápase chytil v úterý večer poprvé v životě.
Na třináctý pokus!
V rumunské Kluži, kam se hosté přijeli porvat o Ligu mistrů.
Za stavu 1:0 pro Slavii.
Vy sr*či, vraťte nám peníze. Fanoušci neviděli zápas Slavie v Kluži a tvrdě se kvůli tomu opřeli do O2 TV |
Jedenáct minut před koncem.
Umíte si snad představit vhodnější chvíli?
Hlavně díky Kolářovi mají slávisté vstupenku mezi vyvolené na dosah. Kromě penalty pochytal ještě další šance, a když klužský trenér Petrescu na tiskové konferenci zklamaně mžoural do sálu, vypadlo z něj: „Gólman Slavie byl nejlepším hráčem zápasu. Chytal skvěle, a kdybychom hráli další dva tři dny, stejně mu gól nedáme.“
Nenápadný chlapík se zarostlou tváří to může brát jako zadostiučinění, protože v roli hrdiny není často. Chytá spolehlivě, gólů dostává málo a v rozehrávce patří k české špičce, přesto mezi fanoušky občas zaslechnete: Slavia mívala lepší brankáře.
Tenhle náhled se může brzy změnit, play-off o Ligu mistrů je ideální příležitostí.
Před dvanácti lety, kdy slávisté ochutnali vysněnou soutěž poprvé a naposledy, stál ve zlomových chvílích v brance gólman, od kterého se nic moc nečekalo. Táhlo mu na sedmatřicet a přišel zadarmo – po roce, který odchytal za Most. Jmenoval se Martin Vaniak, v předkole vychytal Ajax Amsterdam a dnes jeho jméno patří do slávistických kronik. Mimochodem, také on pomohl do hlavní soutěže chycenou penaltou v úvodním zápase.
Zatímco Vaniak tehdy proti nizozemskému kanonýrovi Huntelaarovi vsadil na intuici a sám se snažil střelce v poslední chvíli oklamat pohybem, Kolář zůstal přilepený na místě. Moc dobře věděl, co dělá.
  |
„Omraniho, který penaltu kopal, jsem měl nastudovaného. Má delší rozběh a vždycky kouká na gólmana,“ vyprávěl Kolář po zápase, který Slavia s trochou štěstí dotáhla k těsnému vítězství. „Připravil jsem se na to, ustál nervy, až v poslední chvíli jsem skočil a trefil stranu.“ I to je jedna z Kolářových tváří: perfekcionista, který dbá na detaily a na soupeře se pečlivě připravuje.
Ve čtyřiadvaceti, kdy spousta gólmanů teprve začíná sbírat první ligové starty, se on už pomalu blíží ke stovce. Mezi tyčemi i mimo hřiště působí vyspěle, jako muž bez nervů. Když přijde na rozhovor, podle výrazu ve tváři byste často nepoznali, jestli Slavia vyhrála, nebo se zápas nevydařil - klidným vystupováním připomíná Petra Čecha.
Přitom jako teenager se mu nepodobal. Myslel si, že slušně rozjetá kariéra už poběží sama.
„Vždycky jsem slyšel, že mám velký talent, možná proto jsem dřív fotbalu nedával nic navíc,“ líčil upřímně, když před rokem a půl do Slavie přišel. „S přechodem k dospělým jsem se musel změnit. Ale kdybych se probudil v patnácti šestnácti, mohl jsem být jinde.“
Sotva se usadil v liberecké brance, začala ho místo hlavy brzdit bolavá achilovka. Vynechal rok a půl a přemýšlel, že kariéru úplně zabalí: „Nic nezabíralo, achilovku jsem měl rozpíchanou kortikoidy a pořád hrozilo, že se úplně utrhne.“
Nohu mu nakonec vyléčila desetiminutová operace a Slavia z něj za pětadvacet milionů udělala nejdražšího brankáře ligové historie.
V sešívaném dresu už vychytal osmatřicet nul, šest v posledních sedmi zápasech.
Pokud Slavia příští týden nepokazí domácí odvetu, ta úterní může být ze všech nejdůležitější.
