Zku*vené dě*ky, řval Nastase. ‚Dítě Sereny bude jako čokoláda s mlékem‘ |
Proč vás čínská partnerka Šuaj Pcheng postavila po třech měsících spolupráce před hotovou věc?
Byla jsem z toho trochu překvapená, po semifinále v Miami jsme si sedly a ona mi řekla, že si mám najít parťačku na zbytek sezony, že ona se chce dál věnovat především singlu. Přitom to tak dělala už celý letošní rok.
To vám řekla i loni, kdy jste se dávaly dohromady?
Pochopitelně ne. Musím říct, že dlouho jsem nezažila takový šok. Navíc jsme se po Miami dostaly na první místo sezónního žebříčku pro Turnaj mistryň. O moc lepší výsledky jsme už mít nemohly. Hrozně jsem se těšila na následující tři grandslamy. Ale stalo se, už se k tomu nechci vracet. Musím se koukat dopředu.
Je tou cestou vpřed nová parťačka Timea Babošová z Maďarska?
Může to tak být, měla jsem i velké štěstí v tom, že byla jedna z prvních, které jsem napsala, protože jsem věděla, že nemá úplně silnou deblovou kolegyni. A ona se mi následně s nadšením ozvala, že chce hrát spoustu turnajů, domluvily jsme se během deseti minut. Začneme spolu na turnajích na antuce, první turnaj nás čeká v marockém Rabatu (od 1. do 6. května), proto nebudu hrát doma na Prague Open (koná se ve stejném termínu), což mě mrzí, ale je dobré, že můžeme začít hrát co nejdříve.
Jaké jsou její přednosti?
Hlavně hraje na bekhendu, což je pro mě super, má výborný servis, je to taková ranařka od základní čáry, na což jsem už zvyklá od Lucky Hradecké. Myslím, že z tohoto pohledu by mi to mohlo vyhovovat. Nechci si ale dávat žádné velké cíle, uvidíme, jak nám to společně půjde.
A co se týče těch dlouhodobějších cílů, koukáte se tenisově do roku 2018?
Chtěla bych hrát ještě příští rok.
Olympijské hry v Tokiu 2020?
Tím si nejsem tak úplně jistá. (úsměv)
  |
Ještě k tenisu: Jak vy osobně to máte s trenérem?
Já jsem dlouhodobě spolupracovala s Petrem Vaníčkem, trénovali jsme spolu dva, tři roky, od toho letošního ale musel kvůli rodině přestat cestovat, takže jsme nyní domluveni jen pro pár turnajů, uvidíme se až na evropské tour. Já jsem si zatím trenéra na objíždění turnajů nehledala, protože jsem spokojená s tím, jak to je. Jezdím sama, občas si sebou vezmu kondiční trenérku, občas bývalého trenéra Tomáše Peteru, prostě mám skupinu lidí, kteří se mnou občas vyjedou a já s nimi ráda trávím čas. Ale abych si hledala někoho nového, oťukávala se s ním, poznávala, na to už nějak nemám energii a chuť.
A jak to bývá ohledně trenérů v deblových dvojicích? Zvláště, pokud nejde o stálé dvojice deblistek?
Jsou deblové páry, které jsou stabilní, nebo se soustředí jen na čtyřhru, a ty mají většinou jen jednoho trenéra, který koučuje obě i případně v singlu. Já jsem takový „hybrid“ v tom, že jsem deblistka, která dříve hrávala singly a teď více a více tíhnu už jen k deblu. Takže když hrajeme čtyřhru, tak se ti trenéři spojí a řeší společně, co kdo a s čím nám poradí. Co se týče Timey, tak ta má svého trenéra, takže tam to budeme řešit společně.
Mimochodem, v několika rozhovorech jste řekla, že vás k tenisu přivedl otec a o opět let starší sestra. Proč ta ale u tenisu nezůstala?
Hrála do čtyřiadvaceti let, byla kolem dvoustovky na žebříčku, bojovala o to, ale neprorazila. A tak si řekla, že tenis není pro ni tak perspektivní jako škola, začala studovat práva a dnes z ní je advokátka.
Takže máte skvělý servis...
Absolutní. Sestra je advokátka, maminku mám doktorku, tátu sládka, myslím, že si nemohu lépe vybrat. (smích)
Vy sama máte poslední dobou hodně napilno, před pár dny jste dokončila zařizování bytu...
Po dlouhých letech jsem se rozhodla přestěhovat z Plzně do Prahy. A to i s ohledem k budoucnosti, protože i pokud jde o pracovní možnosti, je to v Praze snadnější. Od zimy jsem zařizovala byt a teď po turnajích jsem konečně měla čas všechno dodělat, takže už mám i kde spát, postel je na svém místě.
Jen vy, nebo i se snoubencem, Italem Fabriziem Sestinim?
Já budu mít v létě svatbu, takže už je to spíše manžel, já mu tak alespoň říkám. (úsměv) Konečně, po více jak sedmi letech. Zařizovala jsem to jen já, ale pochopitelně tu budeme společně.
Čeká na něj nějaké překvapení?
Ne, to ne, už tady v průběhu zařizování bytu byl, navíc ho průběžně informuji. (směje se) Ale ráda zařizuji byty, miluji interiérový design, je to takové moje hobby.
Čím to, že na svatbu dojde až letos? Zasnoubili jste se v roce 2014, vy jste zmiňovala, že by mělo dojít na veselku v roce 2016, nakonec se tak stane až nyní. To není úplně obvyklé...
Nemáme kam spěchat, nechci končit kariéru, takže svatbou se toho moc nezmění, protože já jsem pořád na cestách, manžel pracuje a je pořád na cestách. Nebyl na svatbu až takový tlak, ještě se nechystáme sestěhovat a mít děti. Chtěli jsme se brát v cizině, Kostarika, Řecko a podobně, nakonec jsme si řekli, že to takhle nikdy nedotáhneme, tak jsme se rozhodli udělat svatbu v Česku.
Praha, nebo Plzeň?
Nedaleko Plzně.
Takže maminka je v plném zápřahu?
Spíše táta.
Opravdu otec?
Ano, svatba bude v golfovém klubu, kde je otec mezi majiteli, takže proto je v tom hodně angažovaný. Brát se budeme na greenu u osmnácté jamky.
Kdy jste se s budoucím manželem vlastně seznámili?
Na Australian Open 2010. Znali jsme se už předtím, slovo dalo slovo, řekla bych, že to byla láska na první pohled.
Randili jste spolu během Australian Open?
Dá se to tak říct a poté se to rozjelo naplno. (úsměv)
Nerozptyloval vás nový vztah?
Nastoupil do mého života, když jsem byla v singlu na 170. příčce a do konce roku jsem byla ve stovce, v hlavním pavouku na Wimbledonu, rok na to jsem vyhrála v deblu French Open. Takže myslím, že rozhodně mě nerozptyloval. Tedy určitě mě nerozptyloval špatně, spíše naopak. (smích)
U vás tedy ten zlom k lepšímu začal s novým partnerem?
Už o něco dříve. Rok předtím, než jsme se dali dohromady, tak se mě ujal jeden trenér, který mi hodně herně pomohl. Vždycky jsem byla nad dvě stě na ratingu, nedokázala jsem prorazit, najednou to šlo, můj tenis šel nahoru, a když už jsem se dostala ke stovce, tak už bylo jasné, že u tenisu zůstanu a postupně přišly i úspěchy. Velké úspěchy.
Pracoval už tehdy váš snoubenec pro ATP (mužský tenisový okruh)?
Ano, už tehdy dělal pro ATP, nyní dělá pro WTA (ženský tenisový okruh).
Nemáte protekci?
Ne, určitě ne, dělá pro turnajovou stránku věci, se mnou nemá nic společného.
Že by vám pomáhal s nasazováním do turnajů?
To ne. (úsměv)
ANDREA HLAVÁČKOVÁ
|
Když už máte snoubence, který prošel jak mužskou, tak ženskou tour, jak spolu vlastně obě tyto organizace dle vás vycházejí, spolupracují?
V současné době je šéfem WTA Steve Simon (od roku 2015), který byl dříve turnajovým ředitelem obřího turnaje v Indian Wells. Je to člověk, který má blízko k oběma světům, ví, jak moc pro ženský tenis je důležitý ten mužský. Tedy doufám, že ví, protože každý na tour si to uvědomuje, byť mají některé holky problém si to přiznat, tak to tak je. Mužský tenis je nyní díky Federerovi, Nadalovi, Djokovičovi i Murraymu obrovsky silný, taková éra dlouho nebude, oni toho využívají, mají obrovské páky, a my se s nimi trošku vezeme. A myslím, že je to správně. Právě Roger s Rafou, ale i další chlapi, se postavili za zvyšování prize money, my jsme se svezly, musíme být za to rády. Nemáme tak silné tváře, tedy kromě Sereny Williamsové a nyní se vracející se Marii Šarapovové.
Mimochodem, co vy si o jejím návratu myslíte?
Své si odkroutila. Potrestali ji za doping, který zjevně brala, nešlo o žádnou náhodu, jak se může občas stát a je to hodně nešťastné. Vrací se, pro ženský tenis je přínos, že bude na okruhu, táhne sponzory, vyprodává arény. Dost ji potřebujeme.
Barboře Strýcové se ale moc nelíbilo, že se pro Šarapovovou moc nezměnilo, že má jistou protekci pro nasazování do turnajů, získávání divokých karet.
To je pravda. V tom s ní souhlasím. Nevadí nám její návrat, ale neomezený počet volný karet pro člověka, který se vrací po dopingu, by být neměl, na druhou stranu pravidla na něco podobného nemyslela, nedělá nic špatného, nepodvádí, neporušuje pravidla. Má na ně právo, je to bývalá světová jednička, grandslamová vítězka. A myslím, že je brzo potřebovat nebude.
Jak ji podle vás přijmou ostatní hráčky a jak diváci?
Diváci budou nadšení a hráčky si toho podle mne ani nevšimnou, kromě těch, které se s ní potkají v pavouku. Ona se s nikým na okruhu moc nebaví, sotva ji během turnaje vidíme, opravdu se toho moc nezmění. To není žádná holka, která by byla v zákulisí vidět, slyšet. Prostě přijde, odpracuje, odejde, my osobně si toho nevšimneme.
Jsou v tomto třeba sestry Williamsovy jiné?
Ne, úplně stejné.
Platí to tedy pro všechny podobné hvězdy?
Všechny ne. Dominika Cibulková, Caroline Wozniacká, Angelique Kerberová, Simona Halepová to jsou normální holky, pokecají, všechno v pohodě. Snad třeba jen Garbině Muguruzaová se drží trochu zpět, podobná byla dříve také Viktoria Azarenková.
A co Martina Hingisová?
Ta je možná nejukecanější ze všech.
Když je tak upovídaná, vyříkaly jste si ten váš incident z Ria, kdy vás trefila míčkem do oka?
Nějak už nebylo co. Vyříkaly jsme si to hned po olympiádě na US Open, kde se mně ptala, proč se to v médiích objevilo tak negativně, vysvětlila jsem jí to, ona na to „Ok, ahoj“. Více jsme to nerozebíraly, postupně jsem se začaly bavit více a více tak jako dříve. Vůbec to neberu jako nějakou křivdu. Ona už vůbec ne. Neberu si to osobně, já jsem měla uhnout, nebo ten míček zahrát, to je všechno, co mě na tom zajímá.
Hodně lidí tenistům závidí, že se mohou podívat do různých míst a destinací. Baví vás cestování, protože vedle golfistů toho nalétáte za rok ze všech sportovců nejvíce?
Jsem hodně vytížení, vlastně od ledna do listopadu pořád na cestách, když jsme doma, tak na pár dní, takže je pravda, že to mě až tolik nebaví. Netěším se na turnajová místa, na druhou stranu mě baví soutěžení, souboje se soupeřkami, to je ta droga a motivace. Jsem hodně soutěživá.
Strach z létání předpokládám nemáte...
(Smích) To ne, s podobnými fobie jsem skončila už dávno, myslím, že s nimi by to asi moc nešlo.
Kde se vám líbilo nejvíce?
Miluji Austrálii, miluji Melbourne, mám tam hodně přátel, známých, je tam krásné počasí. Beru to jako odměnu tam v lednu být. A pak Wimbledon, to je pro mě svátek, srdcovka, miluji hru na trávě.
Takže rok 2012 jste si užila (Hlaváčková hrála ve Wimbledonu finále čtyřhry, o necelé dva měsíce později na stejných dvorcích vybojovala s Lucií Hradeckou olympijské stříbro, pozn. autora)?
To tedy ano. To není náhoda. (úsměv)
Mluvila jste o radosti z návratů domů. Kde ale tedy jste vlastně doma?
Nyní čerstvě v Praze, ale je mi to jedno, jestli v Praze nebo v Plzni. V Plzni mám rodinu, hodně kamarádů a kamarádek, v Praze mám nyní sestru a už taky dost kamarádů. Zároveň ráda plním podobné mediální povinnosti, jako nyní s vámi. Prostě ráda ráno vstanu a obleču se ze skříně, a ne z tašky.
Ráda se oblékáte jinak než sportovně?
Určitě.
A ráda nakupujete?
Jednou za čas ano, je to taková terapie. Ale ne nijak vehementně, jednou za dva tři týdny si jdu něco nakoupit, podívat po obchodech.
Sama, nebo s partnerem?
Raději sama. Nejsem z těch, které by muže trápila, jeho to navíc vůbec nebaví. Nejsem z těch, které by byly na druhém závislé, naopak jsem hodně soběstačná, ráda mám i čas jen pro sebe.
Těšíte se tedy vlastně na to, až budete mít po kariéře a budete se sami sobě věnovat více? Protože předpokládám, že zase tolik času společně během roku nestrávíte...
Moc. Já se těším na všechno možné po kariéře. Hodně často si u něčeho řekneme, že tohle až po kariéře, přicházíme o hodně zážitků. Člověk nemůže jet kamarádům na svatbu, narozeniny, na nějaké sportovní a kulturní akce, protože je pořád pryč. Je i hodně míst, kam bych se chtěla podívat. Chci cestovat. Zdá se, že cestujeme, ale my každý týden absolvujeme totéž, každý rok se vracíme na stejná místa, stejné hotely. Málokdy se dostaneme mimo hotel a tenisové kluby, někam, kam bychom opravdu chtěli.
A jaké je vaše vysněná destinace?
Chtěla bych s Fabriziem do Afriky, na Safari, také do Jižní Afriky a procestovat Jižní Ameriku.
Nebojíte se cestovat do Jižní Afriky?
Už jsem tam jednou byla, takže člověk trochu ví. Určitě mám respekt, je třeba být opatrný. Ale na to Safari konkrétně se hodně těším. Možná vezmeme i mamku, protože ta miluje zvířata.
Při tom všem cestování a všem, co jste vyjmenovala, stíháte ještě oblíbená setkání s kamarádkami?
Málo. Všichni na mě doma tak trochu čekají, vlastně i ségra, která má čerstvě syna, ročního chlapečka. To, jak roste, to mi také utíká. Opravdu vím, jak naložit s časem po konci kariéry. (úsměv)
Takže o vás vědí známí a přátelé hlavně prostřednictvím sociálních sítí a médií?
S nejbližšími jsem v kontaktu neustále, skrze sociální sítě, voláme si, píšeme.
Baví vás osobně sociální sítě?
Věnuji se všem, které mám, sama. Instagramu, Facebooku a trochu i Twitteru. Začala jsem si je budovat od roku 2011, konkrétně Facebook. Baví mě to, učím se tím. Nejvíce chybami. Někdy udělám něco špatně a hned se to od fanoušků dozvím. Jde třeba o různé gramatické chyby, nelíbí se jim, když člověk moc odpočívá. Jenže já nemám moc čas dávat tréninkové fotky, protože když trénuji, tak se nefotím. Ale myslím, že lidi obecně více baví číst a sledovat ten mimo tenisový život. Že trefuji raketou míček, ví všichni.
Pomáhá mi vlastně jen Go-Pro, jsem jejich ambasadorem, takže když potřebuji sestříhat něco z určitého časového období, co natáčím jejich kamerou, tak to udělají, ale v tom případě jde především o umělecká videa než autentická. Vše ostatní si dělám opravdu sama.
Takže i vás „vlog“ (video ze zákulisí nejen turnajů)?
Ano, i ten.
Koho to vlastně napadlo?
Ta spolupráce napadla Ondru Novotného a mě, když jsem byla v jeho pořadu „Tak určitě!“. Ráda bych se věnovala po kariéře sportovním médiím, chtěla bych dělat reportérku, takže se postupně věnuji věcem, které by mne na toto mohlo připravit. Věřím, že mi to trošku snad i jde.
Začala jsem už asi před šesti lety psaním pro časopis Tennis Arena. Nejprve články, pak vlastní blog, nyní jsem dělala třeba rozhovor s Bethanií Matekovou-Sandsovou o Fed Cupu a podobně, každý měsíc něco. Ale psaní mě tak úplně nebaví. (smích) Je to hodně náročné ohledně uzávěrek, navíc přiznávám, že mi moc nejde gramatika, posílám jim to v hrozném stavu. Ale je to zkušenost, dělala jsem rozhovory s Rafou Nadalem, Novakem Djokovičem a dalšími.
Před dvěma lety jsem si poprvé zkusila komentování pro BBC Radio. Otestovali si mě v Austrálii a poté už to jelo, Indian Wells, Wimbledon, US Open. Prostě všude, kde jsou, tak si mě pozvou a pokud mám čas – což naštěstí tolik není, protože hodně hraji – tak komentuji. Beru to jako obrovskou zkušenosti. Je to živě, nesmí být ani chvíli ticho, je to v angličtině, britské angličtině, o moc větší test jsem si už najít nemohla. Samozřejmě to není dokonalé, což ale od Češky v anglickém rádiu ani nikdo nečeká. Vyzkoušela jsem si ale, že bych nechtěla být komentátorka zápasů pro televizi. Pořád mám chuť dělat jiné věci. Proto jsem začala dělat pro O2 TV Sport „vlog“, což je asi nejblíže tomu, čemu bych se chtěla věnovat, takže nyní podávám také video-zprávičky ze zákulisí tenisové života.
Jaké byly vlastně rozhovory s hvězdami Rafou Nadalem či Novakem Djokovičem?
Fajn kluci, s Rafou se známe už hodně dlouho. Nikdo mi ani z dalších tenistů nikdy neodmítl.
Mluvila jste o nervozitě. Byla jste nervóznější při rozhovorech s těmi, co znáte dobře, nebo naopak s těmi, co až tolik ne?
Spíše s těmi, co znám, protože mě znají z turnajů, jaká jsem normálně, a nyní před nimi stojím s mikrofonem, musím mít přípravu, být seriózní. Takže s těmi to bylo náročnější. Člověk pořád něco hlídal, kontroloval zda jede diktafon, vůbec je neposlouchal, takže nemohl reagovat na jejich odpovědi, byla to dřina a musela jsem na sobě postupně hodně pracovat.
Má to sympatická blondýna v této branži pro dělání třeba zmíněných rozhovorů jednodušší?
Mnohem. Myslím, že Novak Djokovič by si jen tak pro někoho volné odpoledne nenašel. (smích) Je výhodou, že je znám, mám s nimi dobré vztahy a že jsem žena. Určitě je to plus, není důvod zastírat, že ne.
Takže taková česká Barbara Schettová (bývalá hráčka a nyní tenisová experta stanice Eurosport)?
To by bylo moc hezké. S Barbarou se znám také, hodně mi i radila, co a jak. Abych si to vyzkoušela, využívala kontaktů.
Každopádně ta začala s novinařinou až po kariéře...
To ano, ale říkala mi, že kontakty a cestičku si připravovala už během ní.
Co vlastně bylo na práci novináře nejtěžší?
Ani nevím, moc se tím nezabývám, dělám to spontánně, tak je to pro mě nejjednodušší.
Měla jste vlastně někdy nějaký konflikt s novinářem tak, jako třeba v poslední době právě Djokovič?
Ne, na nic si nevzpomínám. Tedy asi jen na jeden rozhovor. Po prohraném finále US Open 2012 s Italkami Sarou Erraniovou a Robertou Vinciovou nás s Luckou Hradeckou naštval italský novinář, který se asi desetkrát Lucky ptal, jak je možné, že dala asi deset dvojchyb. Tehdy jsme se už opravdu chtěly zvednout a odejít, dával to Lucce opravdu pořádně sežrat. Ten mě hodně štval, ale jinak nikdo. Asi toho nemám tolik jako Novak. (úsměv)
Máte i mimo tenis opravdu hodně dalších aktivit. Dá se to stíhat?
Docela dobře. Na těch turnajích je strašně volného času, to byste se ještě divil, co dalšího stíhám. Nemyslím si, že toho mám hodně. Když vidím svoje kamarádky, sestru, ženy, které už mají děti, tak ty toho mají hodně. Ne já.
Chápu dobře, že trenéřina jako taková vás ale po konci kariéry moc neláká?
Je to tak, raději bych se vydala tou cestou, o které jsem už mluvila. Jediné, co jsem si začala s otcem budovat, je v Plzni pod mojí záštitou tenisová akademie. Takže tam budu ráda dojíždět, budu toho součástí, ukážu se tam, poradím i na kurtu, ale že bych chtěla někoho konkrétně vést, či trénovat každý den, to ne.
Kromě akademie ještě máte vlastní nadační fond...
Kvůli němu vlastně vznikl před těmi šesti lety můj Facebook. Měla jsem navíc bágl, tak mi někdo řekl, abych ho dala fanouškovi. Napsala jsem to na Facebook a někdo si ho tehdy asi za tři sta euro koupil. Já mu ho potom na French Open osobně předala. Postupně jsem si řekla, že začnu dělat aukce, abych pomáhala dětem třeba s vozíčkem, postelí a podobně. Říkala jsem si, že bych na to mohla třeba do konce roku našetřit. No a poté přišla olympiáda v roce 2012, se kterou přišel obrovský boom, strašně se to nakoplo. Rozprodala jsem celou olympijskou kolekci, něco jsem měla od holek i dvakrát, takže jsme to museli zlegalizovat, udělat nadační fond, aby to mělo všechny právní náležitosti a udělali webovky. A pochopitelně mi právně pomáhá sestra. (úsměv)
Jste velký perfekcionista?
Totální.
Jen na práci, nebo i v soukromí? Je hodně lidí, kteří v práci jedou na 200 procent, ale doma pak hodně poleví...
Já jedu pořád naplno, jsem perfekcionista ve všem. Jsem otravná. (smích)
Takže i na vaření?
V tom se budu muset hodně zlepšit. Nevadí mi, ale nebaví mě si nakoupit, uvařit a nechat jídlo ladem, když zase odjedu. A také hrozně ráda chodím do restaurací. Takže ve vaření nejsem ani průměr.
Zapracujete na tom?
Časem ano, až budu mít doma děti, tak budu mít plnou lednici jídla. Ale teď jsem ráda, že dokážu upéct kuře a uvařit těstoviny. Konečně jsem se třeba naučila podlévat kuře. Maminka i sestra vařit umí, nikoliv klasickou českou kuchyni, ale spíše už tu moderní, takže když bude třeba, tak mě něco naučí. Ségra mi třeba teď ukázala jeden super recept, který je hodně jednoduchý, ale vypadá to, jako bych byla fakt dobrá kuchařka. (směje se)
