Hlavním propagátorem byl Ludwig Guttmann, vedoucí rehabilitačního ústavu v anglickém Aylesbury, který v roce 1944 zřídila britská vláda. Součástí terapie byl i sport vozíčkářů. V roce 1948 i v dalších letech šlo o soutěže veteránů z druhé světové války upoutaných na invalidní vozík. V roce 1952 se přidali Nizozemci a vznikla mezinárodní soutěž.
Guttmannův sen založit olympiádu vozíčkářů se naplnil v Římě 1960. V osmi odvětvích závodilo 400 sportovců z 23 zemí.
Od té doby se letní "hry silné vůle" konají jednou za čtyři roky, vždy několik dnů po skončení olympiády. "Chceme změnit postoj veřejnosti vůči postiženým. Oslavovat dokonalost paralympijského sportu," řekl šéf současných her Sebastian Coe.
V roce 1976 vznikla i zimní obdoba. Od té doby se paralympijských her účastní nejen vozíčkáři, ale i sportovci s různými druhy amputací či s dalším postižením. Počet účastníků narostl, v Londýně se čísla zastavila na počtu 4200 sportovců ze 166 zemí.
Od her v Soulu v roce 1988 závodí handicapovaní sportovci na stejných sportovištích a jsou ubytováni ve stejné vesnici jako olympionici. V 80. letech vznikl Mezinárodní koordinační výbor světových organizací postižených sportovců, který byl v roce 1992 přejmenován na Mezinárodní paralympijský výbor (IPC).
Významným milníkem se pro paralympiky stala letošní olympiáda. Nominoval se na ni totiž Jihoafričan Oscar Pistorius, jenž má od dětství amputované nohy pod koleny. S karbonovými protézami se dostal do semifinále na 400 metrů a se štafetou čtvrtkařů si zaběhl dokonce finále. "Být tady je požehnání a podpora publika je jedna z nejbláznivějších věcí, jakou jsem kdy zažil," popsal atmosféru na Olympijském stadionu.
Na paralympiádě pak získal dvě zlata a tříbro. Nevyšly mu ale dvě obhajoby. Na dvoustovce bral bronz, na stovce doběhl čtvrtý, přesto zůstává ikonou.
