Katařanům se ovšem do paměti vryl úplně jiný okamžik: 2. prosince 2010 se dozvěděli, že za dalších dvanáct let budou pořádat mistrovství světa ve fotbale.
Celý národ vyšel do ulic. Lépe řečeno vyjel, protože místní vyskakují z luxusních aut zřídkakdy. Raději si desetkrát zatroubí, aby jim poslíčci přinesli chleba, zmrzlinu, tradiční oblek z bílé bavlny dišdaš nebo natankovali plnou nádrž.
Tehdy v prosinci se slavilo omračujícím ohňostrojem a na druhý den emír vyhlásil neoficiální státní svátek. Načančanou metropolí Dauhá se nedalo projet, lidé si nechali posprejovat kapoty číslicí 2022, na střechách šermovali nabroušenými šavlemi a mezi palmami do omrzení mávali kaštanově hnědou vlajkou s devíti trny zabodnutými do bílého pole.
Katar měl pré. A má ho stále.
Bude to krásný turnaj, pokud...
„Byl to den, který změnil a ještě z mění naše životy,“ poznamená študák Ahmet, když v okázalém Muzeu islámského umění provází turisty. Čechům okamžitě nabídne šálek černého čaje, přinese brožurku v češtině a mezi řečí šokuje informací, že ví, jak se jmenuje dcera prezidenta Zemana: „Kateřina. Myslím, že je velmi užitečné znát takové maličkosti.“
Fotbalové mistrovství světa je všechno, jen ne maličkost.
Mělo by vypuknout za pět let. POKUD k tomu skutečně dojde, buďte si jistí, že turnaj se odehraje v pompézních kulisách. Na nových stadionech, které se pak rozeberou a přestěhují do chudších zemí. Aspoň takový je přípravný plán, za který Katar zaplatí více než 200 miliard dolarů.
Ale vraťme se ke slůvku POKUD, které je v našem příběhu podstatné. Katar, emirát z Perského zálivu, si totiž nejen podle britského listu Daily Telegraph pořadatelství koupil. Nebo minimálně pokusil se koupit. Podle policejního vyšetřování se to za éry zprofanovaného a později obviněného fotbalového šéfa Seppa Blattera dělo pravidelně.
„Nikdy jsem nepochopil, proč právě Katar dostal právo pořádat šampionát. Je to jeden z největších omylů v historii sportu,“ hněval se dnes již bývalý německý fotbalový předseda Theo Zwanziger.
Ano, není to příliš pochopitelné. Katar na velkém mistrovství nikdy nehrál, nemá prakticky žádnou fotbalovou historii a v aktuálním žebříčku reprezentací se krčí v podpalubí kolem stého místa. Jenže zároveň mu ze země stříká ropa a cestou do pouště sledujete zpoza ostnatých drátů, jak vrtné soupravy těží zemní plyn. Na první pohled se zdá, že zásoby jsou nekonečné. I proto má průměrná domácnost katarských občanů v bance přes milion dolarů úspor. Anebo spíš víc.
  |
V nejbohatší zemi planety sice žije 2,6 milionu lidí, jen jednou desetinou z nich jsou však Katařané, kteří tvoří nejvyšší procento dolarových milionářů na světě.
Poznáte je snadno. Mají všechno i daleko víc. Nestačí jim nejnovější telefon, chtějí ho se speciálním číslem, za které jsou ochotni zaplatit majlant. Milují velbloudí závody, pro své sokoly nechali v centru Dauhá postavit špitál, kupují si drahé parkurové koně a ještě dražší auta, která každou chvíli túrují na křižovatkách. Švitoří mezi sebou před umělým ostrovem Perla, děti pobíhají od výkladu Ferrari přes ulici k obchodu Rolls-Royce.
Z každého rohu na vás hledí portrét Tamíma ibn Hamada Al Sáního, což je ztepilý emír, vládce země a sportovní fanatik. Je to on, kdo se jako symbol malé země postavil blokádě okolních zemí, které Katar viní z podpory teroristických skupin.
... o něj nakonec nepřijde
Mimochodem, právě embargo od Saúdské Arábie a dalších sousedů je problém, který může mít fatální následky. Stále existuje velmi reálný scénář, podle kterého by Katar mohl o šampionát přijít. Jestliže by blokáda pokračovala, může napětí eskalovat. A pokud by se paralelně podařilo vyšetřit, jestli si Katar ke zvolení nepomohl úplatky, mohla by to být časovaná bomba. Však se Spojené státy nebo Anglie nenápadně chystají, že by šampionát narychlo zorganizovaly.
Ale nechme ty nepříjemné vize stranou, protože Katar je pořadatel – a snaží se.
Před pár dny se v Dauhá představila česká reprezentace a vyhrála mezinárodní turnaj, který se odehrával na velmi příjemném stadionku Abdulláh ibn Chalífa.
Kapacita? Dvanáct tisíc lidí.
Akustika? Dokonalá.
Zázemí pro diváky? Bezvadné včetně toalet na fotobuňku s bidetovou sprškou.
Jenže na zápas domácích byla aréna víceméně prázdná. Někdejší země rybářů a lovců perel ukázala svou pravou tvář.
Fotbal je pro Katařany vášeň, ale...
„Nepotkal jsem tu člověka, který by neznal Petra Čecha nebo Pavla Nedvěda. Katarské dámy si u mě v práci nenuceně vyprávějí, kdo skóroval o víkendu ve španělské lize za Osasunu. Já pomalu ani nevím, co to Osasuna je,” líčí marketingový expert Martin Jaroš o zkušenostech z telefonní společnosti Ooredoo.
Co byste tedy o šampionátu v Perském zálivu měli vědět vy?
V zemi je prakticky nulová kriminalita, což jeden ze znalců místního poměrů glosuje: „Poslední dva roky jsme ani jednou nezamkli dům, fakt nekecám. Kdybyste ode mne chtěli, abych našel klíče, budu bez šance.“
Počasí je snesitelné leda od listopadu do března. V létě se teploty vyšplhají přes padesátku a jsou roky, kdy vůbec nezaprší. I proto se šampionát musel revolučně posunout z obvyklého červnového termínu, kdy se venku sportovat nedá, do „zimy“ a klimatizovaných stadionů. Evropa kvůli tomu zastaví všechny velké soutěže, včetně Ligy mistrů. I proto turnaj potrvá osmadvacet dní, čili méně než vždycky, aby se evropská „dovolená“ neprodloužila příliš.
„Musím říct, že to byl fakt záhul,“ odfrknul si český obránce Vladimír Coufal předminulou sobotu, když v Dauhá dohrál přátelák proti domácím. Bylo dusno, večerní teplota těsně pod třicítkou, z Coufala lilo: „Kolem osmdesáté minuty jsem toho měl plné zuby. Zatímco ten borec, který hrál na mě, nebyl zpocený ani na hrudníku. Nechápu, jak to dělají. Asi se narodili někde na poušti.“ Ano, je to tak, Vladimíre. Území Kataru leží v horké poušti, takže když si v létě pustíte z kohoutku studenou vodu, hrozí vám, že se popálíte.
Razítko na pivo
Abychom nezapomněli, popíjení alkoholu na veřejnosti je striktně zakázáno! S lahváčem se prostě po promenádě neprojdete. Pivo vám načepují leda v nejlepších hotelech a restauracích. Na kraji Dauhá je zastrčený obchůdek, kde si zakázané nápoje koupit smíte, máte-li potřebný štempl od zaměstnavatele. A ještě drobnost: za alkohol můžete utratit jen deset procent měsíčního platu.
Alkohol je vůbec téma, které fanoušci řeší v předstihu. Co až do Kataru najedou hordy Britů, Australanů nebo Němců, kteří jsou zvyklí přes den popíjet a pak se houfně přesunout na zápas. Pořadatelé plánují, že vybudují fanouškovské zóny, ve kterých bude volnější režim. Objevil se i bláznivý nápad, že by se mohlo přes den popíjet na obrovských lodích volně na moři.
A ještě jedna věc: po venku můžete chodit v kraťasech a tričku. Byť se doporučuje dodržovat místní zvyky, za letní oblečení už vás nikdo nepotrestá.
Aby se Katar navzdory blokádě otevřel světu, zrušil nedávno vízovou povinnost pro občany z osmdesáti zemí, a to včetně Česka.
Zároveň však zůstává konzervativní, vyhraněný a rozkastovaný.
Hierarchie je v Kataru jasně daná. Nejvýš stojí místní honorace čili všichni Katařané. Následují manažeři z USA a západní Evropy. Většina lidí patří do spodní části. Filipínci, Súdánci, Indové, Srílančané, Nepálci, Bangladéšané. V tom případě můžete žít v Kataru klidně po generace, ale bez nároku na občanství.
Dělníci, hospodyňky, kuchaři, číšníci, kadeřnice, instalatéři a zhruba 250 dalších profesí dokonce nemají šanci získat řidičák. Emír se totiž před lety rozhodl, že už ho nebaví věčné stížnosti krajanů na dopravní zácpy, proto vymyslel fígl, jak silnicím ulevit.
Jenže přesně to jsou kroky, kterých si všímají nejen v Amnesty International. Z pohledu lidských práv Katar čistý není, což se projevuje především chováním k dělníkům, kteří aktuálně tvoří téměř 90 procent obyvatel. Před měsícem vyšel ve vlivném anglickém listu The Independent článek s výmluvným titulkem: „Dělníci v Kataru nejsou dělníci, ale otroci. A nestavějí stadiony, nýbrž mauzolea.“
Abyste si udělali obrázek, staví se všude a pořád. Z naplánovaných osmi stadionů zatím stojí jediný, zato pod Dauhá jsou vykopané tunely pro metro, které se za městem zvedne na povrch a pofrčí jako nadzemka do sousedního města Al Wakra. Na sever od metropole roste úplně nové město Lusail, přestavují se mrakodrapy, k nebi se tyčí další a další novostavby. K tomu dělníky potřebujete. Statisíce dělníků.
Pracuje se od šesti ráno do noci, obvykle dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. Zhruba za 200 dolarů měsíčně. Výjimkou jsou pouze dny, kdy se teplota vyhoupne nad padesátku. A v létě bývá přes poledne povinná siesta.
A teď k problému: jakmile dělníci dorazí, musí odevzdat pas, takže přestávají být svými pány. Domů odletět nemůžou, musí pracovat.
Pouštní Švýcarsko
O Kataru se traduje, že je Švýcarskem regionu. Ukázněný, pohostinný a perfektně čistý. Pro důležité hosty připravuje nebeský servis. A buďte se jisti, že fotbalové mistrovství je zrovna tou příležitostí, jak důležité hosty přivítat. Bez ohledu na to, že šampionát se ještě nikdy nekonal v tak malé zemi.
Zatím se Katar na sportovní svátek svědomitě připravuje. Pro začátek nechal kolem nových dálnic postavit cyklostezky, aby svým lidem ukázal, že sportovat by se mělo. Jenže cesty jsou bez živáčka...
V Aspire Academy se vychovávají vyvolení mladí sportovci, aby byli časem nejlepší na světě, emír mocně touží po závodech formule 1, do pařížského fotbalového klubu koupil Brazilce Neymara a chce bezpodmínečně vyhrát Ligu mistrů. Doma se Katařané za pochodu učí pořádat velké akce. Mistrovství světa v plavání se povedlo, halová atletika taky, předloni házená jakbysmet. V lednu se každoročně koná nabitý tenisový turnaj s Federerem a Berdychem, v roce 2019 vypukne otevřená atletika...
Je to tak, magické číslo 2022 se blíží.
