Svůj první fotoaparát dostal od rodičů před osmi lety, aby se při bratrových závodech nenudil. Z chlapecké zábavy se ale záhy stala profese, která Chytkovi vynesla ve světě motorsportu uznání. „Je toho tolik, že je asi devět víkendů, kdy bych měl být na třech místech na světě,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz. Vypráví mimo jiné o tom, jak ho v poušti přejela motorka, přibližuje přátelské vztahy s nejlepšími závodníky a vysvětluje, proč během Dakaru téměř nespí.
Lidovky.cz: Jak se kluk ze Vsetína, který před několika lety neměl k focení žádný
Marian Chytka (27)
|
vztah, stane žádaným fotografem na nejslavnějším motoristickém závodě světa?
Rallye jsem začal fotit, protože brácha Dakar třikrát jel. První foťák jsem dostal na Vánoce v roce 2008, právě abych fotil bráchu, který v té době jezdíval závody po republice a střední Evropě. Vždy jsme s ním jeli na víkend celá rodina. Abych tam jen tak neseděl a nekoukal do blba, dali mi do ruky foťák. Ze začátku mě to ale extra nenadchlo.
Lidovky.cz: Přesto jste si cestu našel.
Zlom nastal v roce 2010, kdy jsem jel Dakar poprvé s bráchou. Od té doby jsem se tomu začal více věnovat. Po Dakaru jsem odjel na dva měsíce na brigádu na Island, kde jsem se začal zajímat i o postprodukci. Za peníze, co jsem tam vydělal, jsem si koupil nový foťák. Na začátku roku 2011 jsem jel totiž do Afriky vylézt Kilimandžáro, a když už jsem se tam chystal, chtěl jsem mít pěkné fotky. V březnu přišlo Mistrovství světa v cross country rallye v Itálii. Fotky, které jsem tam vyfotil jsem dal na facebook a napsali mi tři týmy, že by některé z nich chtěli koupit. Následně mě pozvali na další závody a pak už se vše přirozeně vyvíjelo.
  |
Lidovky.cz: Kdy jste si uvědomil, že nejde o chlapeckou zábavu a mohl byste fotit profesionálně?
V tu dobu bylo super, že jsem se nemusel rozhodovat, jestli fotit nebo dělat jinou věc, protože jsem byl ve škole na právech. Focení jsem bral jako brigádu. V roce 2013, kdy jsem jel Dakar znovu a tentokrát sám za sebe, jsem už ale věděl, že půjdu tímto směrem.
Lidovky.cz: Živí vás pouze focení?
Ano. Chvíli jsem zkoušel, když jsem se vrátil do Česka, chodit do advokátní kanceláře. Jenže vzhledem k tomu, že devět měsíců v roce jsem pryč, mi moc času nezbývalo.
V jeden moment na třech místech na světě
Lidovky.cz: Většinu času trávíte na cestách, což musí být finančně náročné. Potřebujete ke své práci sponzory?
Mám to půl na půl. Jsou akce, které si hradím sám, což je třeba Dakar, kde si platím letenky, hotel a prodávám fotky jednotlivým klientům, kterých bylo letos kolem 45. Náklady nejsou tak veliké, aby se na ně nedalo focením vydělat. Pak jsou další akce, kdy fotím pro někoho konkrétního, který vše hradí.
Lidovky.cz: Máte mezi sponzory jméno? Obrací se na vás často?
Teď je toho tolik, že je asi devět víkendů, kdy bych měl být na třech místech na svět
Na první Dakar si vzal vodáckou helmu. Teď trénuji štípáním dříví, říká legendární závodník Kalina |
ě a asi dalších osm, kdy bych měl být aspoň na dvou místech. Dostalo se to někam, kam jsem nikdy nepředpokládal. Začínám proto nabírat i lidi, kteří mi pomáhají.
Lidovky.cz: Jak to probíhá? Znamená to, že fotí za vás?
Ano. Snažím se s sebou postupně brát lidi, aby si na ně klienti zvykali. Aby tam mohl jet někdo i sám, když nemohu já. Není to jednoduché. Je třeba najít člověka, co něco umí, věnuje se jen focení a nepokusí se s vámi vydrbat.
Lidovky.cz: Co na to klienti, když si objednají vás a přijede někdo jiný?
Spousta lidí nechce, aby místo mě fotil jiný člověk. Trvá strašně dlouho ty lidi přesvědčit, že někdo má stejné postupy jako já a vyfotí fotku stejně.
Lidovky.cz: Skutečně lze někoho naučit, aby fotil stejně jako vy? Říká se, že každý fotograf má svůj vlastní rukopis.
Vyzkoušel jsem si to u svého bráchy, který odjel poslední čtyři Dakary se mnou. Doteď neví o focení žádné technické věci a foťák rozděluje na malý a velký. Je ale schopen vyfotit fotku, kterou bych vyfotil já, protože od začátku poslouchal a dělal, co jsem mu říkal. Když se do toho člověk nesnaží dostat nic svého, funguje to. Fotka nikdy nebude stoprocentně stejná, ale dá se dostat do fáze, kdy to klientům nevadí. Když jde o seriál dvanácti závodů a já jich odjedu devět, jsou schopni akceptovat, že nemůžu být všude.
Jenom focení úspěch nezaručí
Lidovky.cz: Čím jsou vaše fotky specifické?
Těžko hodnotit sám sebe, protože mně přijdou přirozené a strašně jednoduché. Od počátku se ale snažím pracovat s krajinou a to, co se děje, zasadit do okolí. Kdyby bylo jen na mě, fotil bych jenom krajiny a do nich malé autíčka s motorkami. Kvůli sponzorům, co týmy mají, to ale nejde. Další podstatnou věcí je editace.
Lidovky.cz: Snažíte se fotku vyfotit co nejlepší, abyste do ní už nemusel zasahovat, nebo naopak spoléháte na skutečnost, že ji upravit můžete kdykoliv?
Základem musí být dobrá fotka, protože ze špatné stejně nic nevykouzlíte. Když fotím, už vím, jak bude fotka vypadat a jak ji upravím. Dneska bez postprodukce nejde fungovat, zase nad ní ale netrávím hodiny. Na každou fotku mám maximálně čtyřicet vteřin.
Lidovky.cz: Kolik jich během dne pořídíte?
Na Dakaru zhruba dva tisíce, další dva tisíce udělá brácha.
Lidovky.cz: Na kolik je focení o talentu a tvrdé práci?
Nějaký talent určitě musí být. Focení se ale dá se naučit či odkoukat. Vidím to na bráchovi nebo na sobě, kdy moje fotky jsou jinde, než když jsem začínal. Je to kombinace. Samotné focení vám ale úspěch nezaručí.
Lidovky.cz: Co ještě je třeba?
Kontakty, které si musíte vybudovat. Musíte se nějak prezentovat, vystupovat, budovat vlastní značku a taky komunikovat. Znám lidi, kteří umí fotit, ale nikdy nebyli schopni se dostat dál, protože neumí jazyk nebo svou práci prodat. Můžete mít super fotky, ale když se na ně koukáte jen sám doma, jsou vám takřka k ničemu.
Lidovky.cz: Dakarskou rallye jste absolvoval letos pošesté. Jak se na takový závod připravujete?
Krom toho, že celý rok objíždím seriál závodů, abych měl na Dakar klienty, obnáší příprava také sehnání a přichystání auta, které mám pouze pro tento závod. Musí mít bezpečnostní rám, sportovní sedačky, pásy, upravený podvozek a splňovat předpisy organizátorů. Proto si ho nemůžu půjčit na místě a do Jižní Ameriky ho posílám. Fyzicky se nepřipravuji nijak a žádný problém jsem s tím zatím nikdy neměl. Poslední věcí je papírování a zaplacení akreditace.
Lidovky.cz: Na kolik vás celá akce vyjde?
Akreditace stojí zhruba na sto tisíc na jednoho. K tomu připočtěte letenky, hotely, jídlo, palivo, které vyjde zhruba na 50 tisíc. Za poslání auta zaplatíte 110 tisíc plus si do něj musíte pronajmout přístroje, které jsou povinné, aby nás organizátoři mohli sledovat. Skáče to dost. (smích)
Dvě hodiny spánku denně
Lidovky.cz: Přibližte svůj dakarský den.
Vyjíždíme zhruba ve tři hodiny ráno ještě před motorkami, protože na trasu nás hodinu před prvním motorkou už nepustí. Z bivaku vyjíždíme většinou alespoň hodinu a půl před nimi, abychom si našli dobré místo. Vyfotím fotky a večer se vracíme zpátky. Letos jsme nejdřív přijeli asi v sedm. Stalo se ale, že jsme dorazili i ve tři ráno a jeli zase hned dál.
Lidovky.cz: Toho moc nenaspíte.
Moc ne, spíš vůbec. Byly dny, kdy jsme spali chvilku přes den v autě a pak zase pokračovali dál.
Lidovky.cz: Nedokážu si představit, že bych takto fungoval dva týdny.
Taky mě to vždycky překvapí. Když během roku jedu z Prahy do Brna a usínám, říkám si, jak to budu dělat na Dakaru. Pak to ale nějak zvládnu. Když člověk ví, že musí, zapracuje adrenalin a vyjde to.
Lidovky.cz: Prožíváte závod ještě po letech, když jste na trati, nebo už se pro vás stal rutinou.
Prožívám. Pořád je to zážitek, i když asi ne tolik, jako napoprvé. Nyní mám větší odpovědnost, až mě místy svazuje. Letošní ročník byl snad nejnáročnější ze všech. Jenže na Dakaru je kouzelná právě jeho náročnost. Lidé si myslí, že tam jedu na dovolenou, protože na fotkách vše vypadá hrozně hezky. Co je za tím, už ale nevidí. O to víc jsou pro mě ty fotky cennější.
Přejetý závodní motorkou
Lidovky.cz: V čem byl letošní ročník výjimečný?
Hodně pršelo, taky se nám začalo kazit auto. A i když nakonec všechno bylo v pohodě, na psychické pohodě to nepřidá, když jedete s tím, že se auto může každou chvíli zastavit.
Lidovky.cz: Zažil jste chvíli, kdy byste s tím nejraději skončil a okamžitě se vrátil domů?
Určitě. Byl den, kdy jsem měl velkou krizi. Nejprve mě minulo několik lidí, které jsem potřeboval vyfotit. Pak jsme se na šest hodin ztratili cestou přes hory a na autě se nám porouchal diferenciál. Dvě hodiny jsme se snažili s tím něco udělat. Když jsme nakonec v jednu ráno přijeli do bivaku, já nebyl schopný poslat jedinou fotku a věděl jsem, že za hodinu a půl musíme jet zase dál, bylo to hodně zlé.
Lidovky.cz: Ocitl jste se někdy během závodu v nebezpečí?
Jednou mě přejela motorka. Jela minimálně padesátkou. Trefila mě do kolena a trochu se mi projela po břiše. Nakonec jsem z toho měl modřiny a potrhané ucho, ale mohlo to dopadnout mnohem hůře.
Lidovky.cz: Jak se taková situace přihodí?
Když jste v poušti, trasu nejde vypáskovat. Není možné, aby pořadatelé byli na 600 kilometrech trasy. Vy se tak můžete postavit, kam chcete, jenže nikdy nevíte, kudy závodníci pojedou.
Lidovky.cz: Co pro vás Dakar znamená?
Před dvěma lety jsem vydal knížku, která se jmenuje Dakar is my lifestyle (Dakar je můj životní styl – pozn. red.) a to stále platí.
Lidovky.cz: Dokážete si představit, že byste jej už nikdy nefotil?
Letos jsem si to myslel a představoval. Jak se ale člověk vrátí zpátky a je v pohodě, je to nepředstavitelné. Někdy ten moment přijde, ale Dakar je pro mě pořád vrchol motorsportu.
Konkurence mě nezajímá, jezdci jsou přátelští
Lidovky.cz: Denně se setkáváte se slavnými a úspěšnými jezdci. Připouštíte si, v jaké se pohybujete společnosti?
Vzhledem k tomu, že už jsem s nimi v kontaktu delší dobu, tak ne. Ostatně i proto jsem chtěl tuto práci dělat, abych se setkal s lidmi, které jsem vídal v televizi. Nyní se s nimi setkávám i mimo rallye, mám s nimi přátelský vztah, můžu se u nich zastavit, kdykoliv budu poblíž. V tomhle jsou závody super, že se během nich stírají jakékoliv rozdíly.
Lidovky.cz: Ke komu máte nejblíže?
V poslední době asi k Nasseru Al Attiyahovi, protože s ním dělám nějaké projekty. Super vztah mám i s Nani Romou, který dokonce přiletěl do Prahy, když jsem měl křest knížky a prohlásil, že kdykoliv budu něco dělat, podpoří mě.
Lidovky.cz: Jsou rallye jezdci skutečně tací pohodáři, jak se říká?
Všichni jsou hodně příjemní. Nikdy jsem s nikým žádný problém neměl. Člověk asi musí být v pohodě, aby to zvládl celé.
Lidovky.cz: Je mezi fotografy na Dakaru konkurence? Cítíte tlak nebo už jste si vypracoval takovou pozici, že se obávat nemusíte?
Konkurence určitě je a ne malá. Pro mě osobně jako freelancera (osoba na volné noze – pozn. red.) jsou největší konkurencí agentury. Já se o ni ale moc nestarám. Snažím se dělat svou práci.
Legenda Moto GP Valentino Rossi.
Lidovky.cz: Zmínil jste, že Dakar je pro vás motorsportu. Znamená to, že víc už dokázat nemůžete? Nemáte žádný profesní cíl? Co třeba formule 1?
Formule 1 mě láká i neláká. Nechtěl bych objíždět každý závod, ale vzhledem k tomu, že jsem byl na Dakaru už tolikrát, říkám si, že bych si formule také rád vyfotil. Nejde mi ani o takové velké akce, ale láká mě spíše vlastní focení. Vzít Valentina Rossiho a vyfotit s ním, co chci já. Tohle je podle mě úplně někde jinde, protože to nemůže udělat každý. Je super, že jsem s Rossim mohl fotit, stejně tak jako třeba s Lewisem Hamiltonem.
Lidovky.cz: Existuje fotka, které byste si vážil nejvíce?
Jsem věčně nespokojený, protože vím, že vždycky můžou být lepší. Je více fotek, které mám rád, ale není jedna, kterou bych vyzdvihl.
Lidovky.cz: Tak jinak. Máte naopak v hlavě představu, kterou byste rád na fotografii vystihl?
Nad tím jsem dosud nepřemýšlel, takže asi ne. Spíš jsou obecné vize, že bych chtěl fotit něco mimo eventy, co by bylo spojené s těmi sportovci.
Lidovky.cz: Jak jde s vaší profesí skloubit soukromý život?
Dost těžce. Posledních pět let jsem focení obětoval téměř vše a osobní život šel úplně stranou. Teď se snažím, aby nějaký osobní život byl, ale těžko říct, jestli to zvládne druhá strana. S přítelkyní jsme spolu krátce, ona ještě neví, co vše ji čeká. (smích) Ale věřím, že to skloubit jde. O to víc si jeden druhého pak váží.
