SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE |
I dnes na ty okamžiky pořád vzpomíná. „Přes velkou bolest v zádech jsem byl při vědomí. Odvezli mě do motolské nemocnice, kde se zjistilo, že mám ještě i poranění ledvin. Byl však večer, do složité operace se lékařům nechtělo, proto ji odložili na druhý den. A to byla chyba. Neměl jsem přerušenou míchu, ale pouze krevní výron, jenž tlačil na míšní nervy, které za dvě hodiny nevratně odumřely. Kdyby se výron operativně odstranil, nestal se ze mne invalida. Tohle mi ale řekli až lékaři ve Skotsku, kam mě vzal o rok později na prohlídku kamarád a mnohonásobný mistr světa Ivan Mauger z Nového Zélandu. Spřátelili jsme se, když jsem mu při Zlaté přilbě v sedmašedesátém půjčil svůj stroj.“
Chyb se však stalo více. Zaprvé: Erban jezdil jako první z našich reprezentantů s chráničem zad, jejž si však zrovna kvůli horku neoblékl...
VŠECHNY DÍLY SERIÁLU POHNUTÉ OSUDY ČTĚTE ZDE |
Zadruhé: tehdejší stroje neměly ještě výkyvné stupačky, pevná stupačka jezdce po zapíchnutí do dráhy katapultovala, takže po letu vzduchem narazil zády na ničím nechráněný tvrdý mantinel, k němuž byl osmdesátikilovou mašinou ještě přimáčknut. Mimochodem, ona díra v dráze je prý na břevnovské Markétě dodnes patrná; zřejmě na tom místě zůstává nadále nekvalitní podloží.
Po operaci, jež se konala ve střešovické ÚVN, hýřil optimismem. „Do roka se na dráhu vrátím!“ tvrdil, když ho kromě rodiny navštěvovali i kolegové plošináři. Jenomže člověk míní, ale osud mění... Další léčba pokračovala v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Tady cvičil a dřel, až posléze zvládl chůzi o francouzských holích. „Pořád jsem věřil, že budu chodit sám, bez pomůcek, a myslel na prsty u nohou. Kolikrát se mi už zdálo, že se hýbají, ale kouknu na ně pořádně – a ono nic. Hýbaly se pouze v mých představách, v mé hlavě...“
Jak dopadl boj Evžena Erbana s vlastním tělem? Dočtěte si celý díl pravidelného seriálu Pohnuté osudy v úterním vydání Lidových novin.
