Kdo se tu únorovou neděli rozhodl nevyspávat, nelitoval. Dvacetiletá Češka se postavila v Extreme Parku kavkazského horského střediska Roza Chutor na start čtyřikrát a ani na vteřinu před sebe nepustila žádnou ze soupeřek.
Nejprve ovládla ranní kvalifikaci, pak suverénně postoupila z prvního místa i ze čtvrtfinále a semifinále. Při čtvrtém průjezdu cílem už mohla vystřelit ruce nad hlavu a na celý svět vypláznout jazyk. Na květinovém ceremoniálu potom předvedla, jak vypadá mladistvá radost v té nejupřímnější podobě.
Na nejvyšším stupínku začala skotačit, jako by... Ale ano, vždyť právě vyhrála olympijské zlato! Nadějnou snowboarďačku znal před odletem do Soči málokdo. Samková přitom byla trojnásobnou juniorskou šampionkou, v aktuální sezoně vyhrála dva závody světového poháru a z prestižních X Games si přivezla stříbro.
    |
I proto považovala tuzemská média málem za hotovou věc, že přiveze medaili. Větší jistotou měla být už jen rychlobruslařská královna dlouhých tratí Martina Sáblíková.
Většina sportovních fanoušků ale věděla jen to, že je to jedna z těch tří českých holek na prkně. Do Soči se totiž vypravily také dcera zpěváka Janka Ledeckého Ester, která se vedle paralelního slalomu málem představila i na lyžích, a Šárka Pančochová, jež závodí v akrobatické disciplíně slopestyle.
Hlavně neudělat chybu
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se Samková na Kavkaze jakkoli prosadí. S ruskou tratí se dlouho nemohla sžít. Na skocích létala příliš daleko a pak padala. „Zpomal! Nájezdovou rychlost musíš hodně ubrat,“ nabádal ji trenér Marek Jelínek. Marně, pomlácená Samková byla zoufalá.
„Vy jste se snad zbláznili,“ vztekala se na svůj tým, který se rozhodl mazat její snowboard při tréninku stejně jako na závody. I proto jezdila až příliš rychle. Během prvního oficiálního tréninku třikrát spadla na zadek.
Ze tří jízd nezvládla bez pádu ani jednu. „Není to příjemné ani ideální. Nejsem teď po těch pádech v nejlepší náladě,“ stěžovala si. Přitom cítila obrovský tlak – ona přece je ta, od které se čeká medaile. Ideálně zlatá.
Samkovou trápilo, že náročnou trať nezvládá podle svých představ. Den před závodem opět proběhl ve znamení pádů, navíc si vyhodila rameno a pochroumala sval na noze. Trenéři do ní ládovali prášky, snažili se jí pomoci laserem.
Večer to na ni dolehlo. „Několikrát jsem si pobrečela. Na tajňáka, aby to nikdo neviděl,“ přiznala. Když za jejím týmem přišli pořadatelé, jestli by odjela olympijskou kvalifikaci s kamerou na helmě, Samková váhala.
„Pár setin to přece jen ubere,“ mínil trenér. Pak ale souhlasila – mělo to zapůsobit i jako sebevědomé gesto před soupeřkami, že prkotiny neřeší a pro medaili by si dojela třeba i s batohem.
„Je to psychologická hra,“ tvrdil pak Jelínek, jenž i díky své letité profesi filmového kaskadéra vnesl do snowboardcrossu nové gymnastické prvky. „Věděli jsme, že když neudělá chybu, vyhraje,“ potvrdil sebevědomí týmu i druhý kouč Jakub Flejšar, přes léto umělecký sochař.
Samkovou kamera s přijímačem na zádech opravdu nerozhodila, ale pořadatelé se od televizních společností pochvaly nedočkali. Místo atraktivních záběrů soubojů tělo na tělo ukazovala kamera pouze prázdnou trať. Před Samkovou totiž nikdo nebyl.
Havel by byl lepší
Stejné to bylo ve finálové jízdě. Před startem se široce usmála do kamery a zacvakala zuby. Vlci na helmě měli hnát ovečku na jejím prkně. K tomu tradiční namalovaný knírek pro štěstí, tentokrát v národních barvách. Vypadala suverénně. Po všech patáliích začala věřit, že může dojít i na zlato.
Závod se vyvíjel podle jejích plánů. Hned po startu poodjela ostatním, aby se nepřimotala k cizím pádům. V úvodních metrech odolala ataku Bulharky Alexandry Jekovové, pak na ni dotírala Kanaďanka Dominique Maltaisová, ale Samková zatáčku za zatáčkou zvyšovala náskok. Bylo jasné, že pokud neupadne, soupeřky nemají proti jejímu agresivnímu stylu šanci.
Před posledním skokem si dokonce mohla dovolit přibrzdit, zkontrolovat situaci za sebou a bylo dobojováno. V nekontrolovatelném záchvatu emocí začala šermovat rukama, odkopla prkno a poddala se zasloužené euforii: „Je to šílené! Vždycky jsem koukala na olympiádu v televizi – a teď jsem tady. Jsem tady jako olympijská šampionka. Bláznivé!“
Divokou show předvedla rodačka z Vrchlabí i při slavnostním medailovém ceremoniálu. Na večerní slávu do Soči si otočila bundu naruby, zlatá podšívka jí tak ladila s barvou medaile. Svým chováním dokázala strhnout i okolí.
ČTĚTE TAKÉ |
„Ona když si dá knír, dalších sto lidí si ho nakreslí taky, když si otočí bundu naruby, opičí se po ní i prezident. Tohle je ten faktor X, kterým Samková disponuje,“ vysvětluje kouzlo její osobnosti odborník na sportovní marketing Tomáš Janča.
S Milošem Zemanem se Samková setkala už před olympiádou. „Potkali jsme se vzadu a dali si cíčko – pan prezident si zapálil a já jsem to čuchala...“ smála se po neformální konverzaci na Pražském hradě. O tři měsíce později už jí Zeman na stejném místě oficiálně gratuloval k úspěšné olympijské reprezentaci své země.
Upřímná Samková ale po úvodním blahopřání ze Zemanovy kanceláře prohlásila, že by byla radši, kdyby se dočkala gratulace od Václava Havla.
„Možná to vyznělo, že nesnáším Zemana, ale tak jsem to nemyslela. Jen jsem vznesla to, že by se mi líbilo, kdybych se s ním (Havlem) mohla potkat. Je to moje osobní záležitost. Mám Havla ráda, byl mi sympatický a myslím, že byl dobrý člověk,“ vysvětlovala pak svůj postoj v deníku Sport.
Byla jsem spratek
Bezprostřednost, s jakou si Eva Samková pouštěla pusu na špacír v záplavě rozhovorů, k ní patří odmala. Na základní škole ve Vrchlabí prováděla lumpárny hlavně s Karolínou Erbanovou, dnes úspěšnou reprezentantkou v rychlobruslení.
„Byla jsem spratek, drzá holka se spoustou poznámek. Když jsem šla do nové školy, máma mi vždycky říkala: ‚Prosím tě, Evo, vydrž první týden hodná, udělají si o tobě obrázek a bude to víc v pohodě,‘“ vzpomíná. „Ale nepovedlo se, všichni jsme kravili.
Třeba jsme vytáhli učitelské kolečkové křeslo ze dveří, rozjížděli se s ním z chodby, zasekli ho o práh a nechali se vystřelit do třídy. Soutěžili jsme, kdo doletí nejdál.“
Polehávání doma ji nebavilo, na to měla příliš mnoho zálib – gymnastiku, saxofon, deset let závodně tancovala... Všechno postupně ustupovalo snowboardingu, ale díky Soči se do jednoho dětského snu mohla naopak vrátit.
Když se zástupci rodného města maminky ptali, čím by mohli její zlatou dceru odměnit, vzpomněla si, jak si malá Evka vždycky přála mít vlastního koně. Když ho při vítání na náměstí ve Vrchlabí uviděla, rozplakala se.
Eva Samková s koněm.
„Poprvé v životě jsem u něčeho takhle brečela, to mluví za všechno. Medaili jsem si nikdy nepřála, ale koně jo. Jestli to měl být osud, že se díky zlatu dostanu ke koníkovi, tak to za to stálo.“
Mladá závodnice význam olympijského úspěchu příliš nepřeceňuje, vnímá ho spíš jako možnost, jak v Česku stále málo známé disciplíně pomoci.
I proto se celý tým kolem manažera Samkové Martina Huleji rozhodl před aktuální sezonou pro rázný říz do zažitých pořádků. Snowboardcrossaři už nebudou spoléhat na problematické a opožděné financování z lyžařského svazu, prostředky na celou sezonu si chtějí zajistit sami.
Věří, že se to podaří právě díky fenomenálnímu úspěchu Evy Samkové.„Svaz si konečně musí uvědomit, že jeho podíl na mém úspěchu je tak 10 procent. Dokázala jsem to především proto, že mi trenéři věřili a fakticky mi zaplatili první sezonu. Pak jsem měla další obrovské štěstí, že se hned po roce ozval Red Bull – normálně začíná do sportovců sypat peníze nejdřív až tak po čtyřech letech. Díky nim jsem měla podmínky, jaké jsem měla. Že z toho bylo olympijské zlato, je vlastně strašná souhra náhod a svaz nemůže spoléhat na to, že se to bude dít pravidelně,“ řekla LN Samková, která teď část vydělaných peněz vrací zpátky do týmu. „Chceme něco vybudovat, třeba u toho zůstanu i po kariéře. Trénovat děti by mě bavilo,“ plánuje.
Občas je to otrava
V soukromí ale žije v podstatě skromně. V Praze dokonce stále bydlí na ubytovně Dukly. „Je to sranda, je tu třeba i Víťa Veselý (mistr světa v hodu oštěpem). Aspoň jsem tu pod dohledem, když už nejsem u našich,“ směje se, ostatně jako skoro všemu.
Na všudypřítomné projevy své popularity si přesto stále nezvykla. Mezi přáteli je jí vždy všude plno, z pozornosti neznámého okolí ale bývá nesvá: „Jdu na večeři a někdo se chce hned fotit. Nechci být na ty lidi nepříjemná, protože oni za to nemůžou, ale občas je to vážně otrava.“
Brilantně však zvládá další nezbytnost dnešních hvězd: komunikaci s fanoušky na sociálních sítích. Na Facebooku sleduje její neotřelé příspěvky přes 120 tisíc uživatelů. Také v rozhovorech s novináři se snaží být stále svěží, neopakovat zaběhnuté floskule a být přístupná. I když v poslední době už možná často se zatnutými zuby. Ač živelný extrovert, má ráda své soukromí.
I proto míří v dubnu do Kanady. Společně se sjezdařem Ondřejem Bankem, skikrosařem Tomášem Krausem a zkušeným freeriderem Robinem Kaletou budou mít na týden k dispozici helikoptéru, aby si mohli naplno užít jízdy v prašanu. „Taky mám respekt, žádný pekla jezdit nebudeme,“ slibuje pokorně sportovní objev roku 2014.
