11. července 2011 18:13 Lidovky.cz > Sport > Olympiáda v Riu 2016

Emmons: Už vím, že sport není pupkem světa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kateřina Emmons. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kateřina Emmons. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

PRAHA Čiší z ní pohoda, klid a štěstí. Olympijská vítězka z Pekingu ve střelbě Kateřina Emmons (27) se navzdory své výjimečnosti dál chová skromně až nenápadně a nepoužívá okázalých gest ani slov. Baví ji evidentně život, který prožívá. Těší se z dvouleté dcerky Julie a ví, že kdyby jí třeba zničehonic vzduchovka začala střílet kamsi za roh, svět se kvůli tomu už nezboří.

LN Česká média si už víceméně zvykla uvádět vaše příjmení jako Emmons. Rozčiluje vás ještě, když se o vás občas píše jako o Emmonsové?
Nerozčiluje. Jenom jsem vždycky chtěla, aby se moje jméno uvádělo správně. Považuji totiž za velkou blbost a za naprosto zbytečné, když se cizí jména přechylují. U českých jmen je to v pořádku, ale já se vdala za cizince a v dokladech mám napsáno Emmons. Často tuhle věc zahraničním soupeřkám vysvětluju, když tady jejich jména komolí. Rozhodně bych přechylování v těchto případech zrušila.

Kateřina Emmons

- První zlatou medaili ve střelbě ze vzduchovky získala v roce 2002 na mistrovství světa v Lahti.

- O dva roky později se stala mistryní Evropy a z olympijských her v Aténách si přivezla bronz.

- V červnu 2007 se vdala za Američana Matta Emmonse, olympijského vítěze ve střelbě z malorážky. Před dvěma lety se jim narodila dcera Julie.

- Na olympiádě v Pekingu (2008) triumfovala při střelbě ze vzduchové pušky. Za střelbu ze sportovní malorážky brala stříbro.

LN V červnu jste si na Světovém poháru v Mnichově vystřílela se vzduchovkou druhé místo a zároveň si tak zajistila účast na londýnské olympiádě. Z čeho jste cítila větší radost – že jste se po vleklých zdravotních problémech konečně při závodech prosadila, nebo z té olympiády?
Určitě se mi ulevilo, že to místo na olympiádu padlo, ale zároveň jsem byla samozřejmě šťastná, že jsme s docentem Pavlem Kolářem našli pravou příčinu mých potíží, odstranili ji a že už teď je zase všechno dobré.

LN Než jste zamířila k Pavlu Kolářovi, s vaším americkým manželem Mattem, mimochodem olympijským vítězem ve střelbě z Atén, jste upravili postoj při střelbě tak, aby vás zlobivá kyčel moc neomezovala. Takže Kolář vám ho znovu pozměnil?
Nene, s tímhle jsme ani moc nepracovali. Když se na mě podíval, hned věděl, kde je příčina potíží. Jednalo se o takovou... řekněme záležitost ženského rázu, a bylo hrozně lehké ji odstranit, aby se svaly zase narovnaly a začaly pracovat, jak by měly. Lépe jsem se cítila hned druhý den.

LN Dá se předpokládat, že se dáváte do kupy díky speciálním cvičením, ne?
O cvičení nejde. Jak to mám říct... Ale co, povím to na plnou pusu – šlo o druh antikoncepce, která mi tam dělala nepořádek. Myslím, že i spousta dalších holčin s tímhle může mít problémy.

LN Aha, že půl roku nemůžete pořádně trénovat ani závodit kvůli téhle zdánlivé banalitě, vás asi nenapadlo, co?
V poslední době už jsem o téhle možnosti trochu přemýšlela. Byla to totiž jediná věc, kterou jsem změnila. Cvičila jsem jako předtím, ale tělo nereagovalo jako dřív...

LN Neříkáte si teď – proč jen jsem k tomu Kolářovi nezašla dřív; ušetřila bych si mnohaměsíční trápení?
To jsou takové ty kdyby. Všichni jsme pak chytří... Jasně že jsem k němu mohla jít dřív, ale aspoň že jsem tam zašla teď.

LN Již za rok se znovu rozhoří oheň letních olympijských her. Změnilo vás nějak období po Pekingu?
Asi malinko jo, i když to není takový rozdíl jako mezi Aténami a Pekingem. Tehdy jsem dospěla určitě víc než teď. Ale zase mám dcerku Julinku a ta mě změnila hodně.

LN V čem?
Teď už třeba vím, že sport není pupek světa.

Kateřina Emmons.

LN Což je asi dobře. Člověk se pak nejspíš zbytečně nenervuje před důležitými závody, protože když se nezadaří, svět se hned nezboří...
Přesně tak, nezboří. Když už něco dělám, tak to ale chci dělat pořádně, to zase jo. Ale sport už pro mě není to nejdůležitější v životě. Nemám ho navěky, jen dočasně. Takže je nutné pootvírat si zadní vrátka a být připravena i na jinou dráhu v životě. Ale zatím si sport užívám. Baví mě, že mi střílení jde a že svými výsledky dělám lidem radost. Stává se mi třeba, že za mnou někdo přijde a děkuje. Že prý tomu sportu dávám ještě něco navíc, a že je proto tak krásný. Když tohle zaslechnu, je to nádherné. Podobná slova mě potěší ze všeho nejvíc.

LN Jenže ona ta pozornost fanoušků a příznivců někdy začne být až nepříjemná a vlezlá. Co s tím?
Jistě, říká se – všeho s mírou. Někdy si lidi myslí, že vás čapnou za ruku a vy s nima musíte někam jít, protože jste figura veřejná. Pravdou je, že někdo už občas skutečně nerespektuje moje soukromí.

ČESKÉ NADĚJE PRO LONDÝN 2012 - ROZHOVORY LN

Povede se vám olympiáda v Londýně víc než předchozí hry v Pekingu?
To si nemyslím. To fakt už nejde. (směje se)

Jakého sportovce byste chtěla v Londýně osobně potkat? Popovídat bych si tam chtěla třeba s Martinou Sáblíkovou. Možná tam pojede, už má docela nakročeno... Myslím, že jsme se ještě nikdy nesetkaly. Přijde mi hrozně blízká myšlením, normální holka, hrozně fajn. Ráda bych se s ní potkala a pokecala. Doufám, že se mi to splní.

V jakém sportu, kromě svého, byste měla na olympiádě největší šanci na úspěch?
Mně by toho bavilo hrozně moc, ale nemyslím, že mám na sporty nějaké tělesné propozice... Když jsem byla malá, chtěla jsem plavat, ale brzy jsem pochopila, že na to nemám. Myslím, že by mě bavil tenis, ale musela bych se ho nejdřív naučit...

Na jakém místě byste ráda viděla další olympiádu?
V Japonsku. Tam jsem se vždycky chtěla podívat.

Za kolik byste byla ochotná prodat olympijskou medaili?
Nula. Je neprodejná. Kdybych dřela bídu a šlo by mi vyloženě o život, nebo nevím, co hrozného by se muselo stát, tak bych ji asi prodala. Jinak je ale skutečně neprodejná.

LN Naučila jste se už někdy říkat ne?
Před Aténami jsem byla ještě dost hodná, po Aténách tak ještě jako docela hodná a po Pekingu už jsem se naučila někdy říkat ne. Bylo toho na mě opravdu hodně.

LN Brzy už pravděpodobně zase začnete vnímat tlaky okolí. Kdekdo se bude ptát – přivezete olympijskou medaili i z Londýna? Jste připravená na tenhle tradiční předolympijský kolorit?
Zatím ke mně nic podobného nedoléhá, ale vím moc dobře, že tohle začne. Před Pekingem jsem prožívala dost těžké období, protože jsem měla hrozně dobrou formu a ten rok jsem vyhrála úplně všechno. No, bylo to docela náročné. Aspoň ale teď už vím, do čeho jdu, a trochu se připravím. Já od sebe čekám finále, ale teprve uvidím, jak na tom budu. Letos se mi povedl zatím jediný závod, takže v prognózách jsem hodně opatrná.

LN Ovlivňuje výkony ve střelbě prostředí či klima? V Pekingu vládlo dusno a horko, k tomu jiné časové pásmo, v Londýně se dá čekat také kdovíco...
Záleží na každém sportovci, jak si tyhle věci bere. Já je vnímám jako výzvu. Mám hrozně ráda překážky, a ještě radši je překonávám. V Londýně se dá čekat třeba mlha a déšť, ale to jsou detaily, které mě nevykolejí. Čím těžší podmínky, o to víc mě všechno baví.

LN Takže si asi přejete, aby na britských ostrovech od rána do večera padaly kroupy, ať...
... tak to zase ne. (směje se)

LN Střílíte pod střechou, kde na vás mohou čekat i dost rozdílné teploty. Vyhovuje vám spíše teplo, nebo zima?
Místnosti jsou většinou klimatizované, ale pro mě je stejně lepší relativní chlad než úmorné vedro. V horku je mi někdy vážně až na padnutí.

LN Ještě k tomu vašemu postoji. Začínáte se vracet ke svému původnímu, nebo při tréninku a závodech používáte onen změněný, o němž jste se radila s manželem?
Pomalu se vracím k tomu původnímu. Podmínky v těle se změnily a já už zase dokážu se svaly pracovat a udržet je.

LN Když vás v posledních měsících neustále zlobilo zdraví, povzdechla jste si, že se nemůžete spolehnout na stabilitu a že se nesmíte bát vystřelit. Jak se to stane, že se člověk bojí vystřelit? To si říkáte – ještě ne, ještě ne?
Stabilitu si vlastně vytvářím v těle a svaly držím v určitém napětí. Jenže tohle mně najednou přestalo fungovat a já musela spouštět i v pohybu. Nebylo to v klidu, tělo se různě hýbalo a já v nějakém okamžiku musela spustit, protože se to nelepšilo. Normální je, když tělo pracuje, držím ho v napětí, jen se tak pokyvuje. Pak se najednou zastaví a já můžu pracovat v klidu s mířením. Jenže já teď vnímala neklid, nedůvěru v sama sebe. Občas do toho až moc dlouho koukám, jsem nedočkavá – a pak udělám chybu.

Kateřina Emmons.

LN Člověk by si řekl, tohle všechno, o čem mluvíte, už přece musíte mít za ta dlouhá léta závodění zautomatizované. Na co vlastně v těchhle chvílích myslíte?
Jistě, automat to do jisté míry je. Na něco si v těch okamžicích myslím a v duchu si povídám. Přesně neřeknu co.

LN Třeba, to jsem si dneska ráno na snídani pošmákla?
(směje se) Tak to zase ne. Spíš si připomínám, jak všechno udělat správně. Někdy jsem tak nervózní, že si třeba říkám, že by bylo nejlepší zbraň položit.

LN Co kromě střelby a fyzičky ještě musíte trénovat?
Mně pomáhá třeba jóga. Je založená na dost podobném principu. I při ní se tělo musí udržet v určité poloze, takže obojí má stejný základ. I díky józe se soustředím na svaly, abych věděla, kdy je mám držet a kdy uvolnit.

LN Střílíte někdy také z jiné zbraně, než je vzduchovka či malorážka?
Zkoušela jsem brokovnici, luk. Doma v Americe máme zbraně, kdyby šel okolo třeba vlk.

LN Kolem vašeho domu se potloukají vlci?
Občas se stane, že k nám zabloudí. Když přijel tatínek na návštěvu, museli jsme na silnici zastavit, aby mohl medvěd s medvídětem přejít.

LN Vy byste dokázala na vlka nebo medvěda vystřelit?
Asi bych musela. Matt mě se zbraněmi učil zacházet. Kdyby nezbývala jiná možnost, tak vystřelím. Byla bych taková medvědice obranářka (směje se). Myslím, že by tohle zvládl asi každý.

LN Povídala jste, že jste zkoušela střílet z luku. Jak vám to šlo?
První rána šla úplně doprostřed terče, vůbec nevím, jak se to stalo, Druhá už letěla někam za střechu. Myslím, že by mě lukostřelba bavila, pracovala bych i s větrem... Nevím ale, jestli bych v ní dokázala být dobrá.

LN Kdy jste naposledy střílela na pouti?
Už je to dlouho. V Úhercích za Plzní.

LN Jak se vám dařilo? Ptám se proto, že u vzduchovek na poutích bývají zpravidla naklepané mušky...
Já o tom vím. Však jsem se také moc netrefovala. A když jo, tak jsem sestřelila úplně jinou růži.

  • 0Diskuse