Naposledy skákal přes laťku v roce 1998, na celý sportovní svět ale nejvíce zapůsobil přesně o třicet let dříve, na olympijských hrách 1968 v Mexico City.
Byla to svým způsobem výjimečná olympiáda. Černoští američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos předvedli při přebírání medaili slavné gesto se zaťatými pěstmi v černých rukavicích na podporu lidských práv.
Jejich krajan Bob Beamon předvedl „skok do 21. století“, když v dálce předvedl 890 centimetrů, což bylo zlepšení dosavadního světového rekordu o 55 centimetrů.
Češka Věra Čáslavská pak okouzlila v gymnastických soutěžích svým vystupováním, elegancí a také čtyřmi zlatými medailemi.
A pak tu byl ještě jeden, relativně nenápadný hrdina. Průkopník ve svém oboru.
Dick Fosbury.
Dick Fosbury.
Ostatně na své krajany Smitha s Carlosem vzpomínal i po letech také sám vytáhlý rodák z Portlandu v Oregonu. „Především oni dva mi ukázali, že sportovci mohou ovlivnit také běžný život. Vždy jsem měl sen, aby byl svět lepší, ale stejně tak jsem si musel uvědomit, že nektěré věci ovlivňuje především politika,“ svěřil se novinářům při návštěvě Česka v lednu roku 2013.
S výškou začal on sám naplno o padesát let dříve na střední škole v Medfordu. A příliš úspěšný nebyl. Tehdy nejrozšířenějším způsobem – tzv. stredlem – byl schopen skákat vlastně stejně vysoko jako nůžkami.
„Zkoušel jsem ho asi dva měsíce, pak jsem poprosil svého trenéra, abych se mohl vrátit k nůžkám,“ vyprávěl po letech muž, který v letech 2008 až 2009 porazil rakovinu. Nádor mu lékaři diagnostikovali na páteři.
„Je pravda, že mi to dodalo alibi k tomu, abych už nemusel nikdy skákat, i když jsem nyní zdravý,“ usmíval se před čtyřmi lety v Hustopečích. Ale zpět o půl století do minulosti.
Stredl pro Fosburyho nebyl, přestože se postupně zlepšoval a před odchodem na Oregonskou státní univerzitu vytvořil v Medfordu výškařský rekord (191 cm). Už tehdy – tedy v roce 1963 – zkoušel svůj vynález jménem flop.
Hodně mu pomohlo, že se v té době změnila doskočiště, místo do písku se začalo skákat do molitanu tak jako nyní. „V začátcích jsem se několikrát pořádně potloukl,“ přiznal výškařský průkopník.
Dick Fosbury a jeho slavný flop.
A také byl terčem posměšků. „Vyprávěl nám, jak se mu v té době smáli. Ale on vytrval. Je otázka, proč se k tomu odhodlal. Všichni známe tu historku o tom, jak zakopl při rozběhu a neměl jinou šanci, než skočit před laťku zády, ale je otázka, zda je pravdivá, nebo jen mýtus. Možností je více a pravdu zná jen on sám,“ řekl LN Tomáš Janků, bronzový výškař z halové mistrovství Evropy 1998 a stříbrný z kontinentálního šampionátu pod širým nebem 2006.
Sám Fosbury mluvil o tom, že jen při nůžkách jednou více vytáhl boky výše a přirozeně jej to tak donutilo se přes laťku překulit.
Tak, či onak, byť podobný styl zkoušeli v té době i jiní, nikdo na něm nepracoval tak důkladně, jako Fosbury. Ten měl i obrovskou výhodu ve svém trenérovi Bernym Wagnerovi, který když viděl, že flop jde jeho svěřenci daleko lépe než stredl, nechal jej skákat „jeho stylem“.
A Fosbury, v začátcích označovaný médii „za nejlínějšího atleta historie“ či „ryba, která skočila sama do lodě“, se mu odvědčil.
Vyhrál národní šampionát, následně těsně uspěl i v olympijské kvalifikaci, aby 20. října 1968 šokoval celý svět, když jako jediný ze závodníků přeskočil ve finále (na třetí pokus) laťku ve výšce 224 centimetrů a v novém olympijském rekordu slavil zlato.
Jako jediný ze závodníků, který skákal flopem. „Byl to úžasný okamžik. Věděl jsem, že když předvedu to, co umím, vyhraji to. Věděl jsem, že když budu chtít a toužit, dokážu to. A ono se to povedlo,“ jásal tehdy Fosbury, který se následně neúspěšně pokoušel o hodnotu světového rekordu ve výšce 229 centimetrů.
Mimochodem, světovým rekordmanem nikdy nebyl. Ještě v roce 1978 stanovil nové maximum – 234 centimetrů – Sovět Vladimir Jaščenko. Stredlem. Jako poslední mohykán. Už jeho předchůdce – Američan Dwight Stones – skákal flopem.
Když ale jako první výškař překonal hranici 230 centimetrů, v průběhu soutěže oba styly střídal. „Pro zábavu a také jsem chtěl zmást soupeře,“ vysvětloval tehdy americký elegán.
„Hodně skokanů tomu stylu ještě dlouho nevěřilo. Právě i pro to, že byli schopni stredlem skočit výše. Nechci říct, že je jednodušší, ale je založený na síle v odraze. Velké síle. Jakmile ale do tohoto sportu přišlo více rychlosti a švihu bez síly, začali tito výškaři využívat flop. A už se u něj zůstalo. Je efektivnější a lépe se na něj kouká,“ přidává Janků.
Dick Fosbury.
„Určitě to vypadá lépe. A stále pracuji na tom, aby se tento styl zdokonaloval. Snažím se zapracovat to, co jsem odposlouchal od odborníků v oblasti biomechaniky a fyziky. Myslím, že je možné ještě více pracovat s těžištěm, prací boků a kolen. Je to výzva,“ dodal Fosbury, , který v posledních letech přednáší na vysokých školách a spolupracuje s americkým olympijským výborem.
Posluchačům má rozhodně tento čerstvý sedmdesátník co nabídnout. Přestože nikdy nedržel světový rekord a přestože s atletikou skončil v pouhých pětadvaceti letech a dalších čtyřicet se živil coby stavební inženýr, změnil vnímání svého sportu.
Svým flopem se před téměř padesáti lety postaral o možná vůbec největší revoluci v historii atletiky. Bez výškařského talentu a „coby nejlínější atlet na světě“...
