27. ledna 2018 13:30 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Druhý je jen první poražený. Historie si pamatuje jen vítěze, říká legendární Loprais

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Legenda Dakaru Karel Loprais. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Legenda Dakaru Karel Loprais. | foto:  Michal Šula, MAFRA

frenštát pod radhoštěm/praha V tomto týdnu uplynulo přesně 30 let od doby, kdy se stal Karel Loprais se svou posádkou prvním českým vítězem Rallye Dakar. Na svůj první triumf pak ještě pětkrát navázal. Bývalý závodník v kategorii kamionů je dosud nejúspěšnějším českým závodníkem v počtu titulů.

Když se řekne Monsieur Dakar, každý motoristický závodník či fanoušek ví, že se jedná o Karla Lopraise. Osmašedesátiletý řidič se stal první velkou osobností nejpopulárnějšího „offroadového“ závodu. 

Vždyť například v roce 1994, v němž se jelo z Paříže do Dakaru a zpět do francouzské metropole, obsadil v absolutním pořadí napříč kategoriemi šesté místo, čímž stanovil dosud nepřekonaný rekord kamioňáků.

Řada českých reprezentantů přiznala, že se závodu účastní především kvůli tomu, že v osmdesátých a devadesátých letech hltali všechny informace, které se Lopraise týkaly.

Jak se vám to po letech poslouchá?

Každý je rád, když může být pro někoho vzorem. Vždycky mě těšilo, že jsem jezdil po besedách, o které byl velký zájem. Rallye Dakar byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let úplně něčím novým, a proto ty přednášky táhly.

Jak jste se vůbec k závodu dostal? A co stálo za tím, že jste už při své třetí účasti dokázal triumfovat?
Měli jsme zkušenosti z jiných závodů na silnici, ale když jsme tam v roce 1986 jeli poprvé, bylo to pro nás úplně něco nového. Hodně nám pomohly informace od lidí z Liazu, kteří jezdili Dakar už nějakou dobu před námi. Nic, co jsme doposud znali. Poprvé jsme byli v Paříži na rampě, poprvé jsme jezdili na písku, všechno pro nás bylo úplně nové. Na druhou stranu jsme si rychle zvykli a v dalším roce jsme i kvůli těm zkušenostem byli druzí a v roce 1988 první. Sice jsme nemohli ve výkonu motoru konkurovat některým strojům, které byly třikrát rychlejší, využívali jsme však lepší znalosti terénu. A navíc jsme nebláznili jako někteří jezdci, kteří neuměli zpomalit a jeli na plný plyn i v písku.

Vaši kolegové si vás chválili kvůli tomu, že jste od začátku do konce jel stabilně stejným tempem a zbytečně neúměrně neriskoval. Bylo i pojetí vaší jízdy důvodem toho, proč jste Dakar šestkrát vyhrál?
Vždycky je důležité být rychlý a mít co nejmenší počet technických závad, protože pokud musíte auto pořád opravovat, nemáte šanci uspět. I kvůli výborné práci konstruktéra a navigátora v jednom Slávka Krpce jsme měli auto v nejlepším pořádku a mohli jsme se měřit s nejlepšími. Jen je mi líto, že u toho našeho prvního titulu jako navigátor nemohl být, protože se podílel na konstrukci nového vozu. Velké díky pak patří i mechanikovi Radku Stachurovi, který se mnou byl na třinácti Dakarech a byl u všech šesti titulů.

Když už jsme u těch titulů, na který z nich máte nejlepší vzpomínky?
Nejradši určitě vzpomínám na rok 1994, kdy se jela Rallye Paříž–Dakar–Paříž a my jsme měli pak jednodušší návrat domů. Především jsme ale nejenže vyhráli mezi kamiony, ale zároveň jsme byli v absolutním pořadí šestí, což je pořád mezi kamiony rekord. A navíc jsem poznal jednu věc, být druhý znamená být první poražený. V našem sportu buď vyhrajete, nebo si vás nikdo nepamatuje.

Ocenění se nevyhnul ani několikanásobný vítěz rally Paříž-Dakar Karel Loprais.
Rallye Dakar - 14. etapa Córdoba - Córdoba. Kamion Tatra Phoenix týmu Buggyra Racingod pilota Martina Šoltýse.

Jak vzpomínáte na časy, kdy vám – na rozdíl od dnešních závodníků – chyběla satelitní navigace a museli jste si pomáhat jen mapami a kompasem?
Bylo to samozřejmě náročnější, ale všichni se s tím museli nějak vyrovnat a měli stejné podmínky. V té době byly i náročnější profily tratí, až v letošním ročníku se to vrátilo k dřívější obtížnosti.

Jak jste vnímal, že se Dakar letos vrátil do Peru, kde se jezdí v hlubokých dunách? Jezdci sami uznávali, že šlo o závod jak za starých časů, kdy neměli plánovači tratí se závodníky slitování.
Hluboké písky jsou návratem ke kořenům, byl to opravdu náročný terén a pro mě to byl zas po dlouhé době opravdový Dakar.

Jak byste vůbec zhodnotil letošní české vystoupení? Martin Macík skončil na pátém místě, Martin Kolomý až do poslední etapy figuroval na sedmém místě...
Martin Macík měl vynikající závod, nebýt technických potíží a několika dlouhých oprav, mohl být na stupních vítězů. Martin Kolomý měl smůlu od začátku do konce a vybral si ji v závěru, kdy dojel do cíle daleko za všemi vozy. Motorismus jde výrazně dopředu a čeští závodníci mají tu výhodu, že držíme, co se týče techniky, s ostatními zeměmi a velkými automobilkami krok. O budoucnost nejen našich kamionů, ale i všech našich jezdců se vůbec nebojím.

Před letošním ročníkem jste tvrdil, že váš synovec Aleš má šanci vrátit se zpět na stupně vítězů. Co vás k tomu vedlo?
Aleš je totiž stejný jako já. Je rád, že může jezdit v písku. Umí to v něm a letos tam bylo spoustu etap, kdy to mohl potvrdit. Bohužel ale musel ze závodu odstoupit kvůli technickým problémům auta. Měl prostě smůlu. Jestli se ale pojede na podobných tratích i v příštím roce, věřím, že na stupně vítězů bude schopný jet. Má nejlepší techniku, jakou kdy měl, vyzrál a to by mu mělo pomoct zpátky na výsluní.

  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz