29. července 2018 15:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Dopingové kontroly měla vždy v pořádku, říká Kocembová o Kratochvílové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Taťána Kocembová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Taťána Kocembová | foto: Jaroslav OžanaMAFRA

jihlava Už 35 let drží Jarmila Kratochvílová světový rekord v běhu na 800 metrů. V době jeho výročí se o Kratochvílové rozpovídala Taťána Kocembová Netoličková, někdejší běžkyně a její kamarádka. Mluví o dopingu, historkách ze soustředění i trénincích v tretrách na ledě.

Znají se už desítky let. Před pětatřiceti roky na světovém šampionátu v Helsinkách získala jedna z nich zlato, druhá stříbro – a společně si pro stříbrnou medaili doběhly ve štafetě. 

Dnes šestapadesátiletá Taťána Kocembová Netoličková kdysi o Jarmile Kratochvílové řekla: „Byla taková moje atletická máma.“

Přátelství někdejších československých běžkyň přetrvává dodnes. Pravidelně se potkávají na atletických mítincích. 

Zuzana Hejnová (vlevo) a Jarmila Kratochvílová

Zuzana Hejnová (vlevo) a Jarmila Kratochvílová

Kromě toho, že Netoličková ve volném čase trénuje svoji dceru, sprinterku Janu Slaninovou, tak jejím hlavním povoláním je řízení sportovního centra v Ostravě. „Staráme se asi o 85 sportovců z 24 olympijských sportů,“ vykládá.

V tomto týdnu oslavila Jarmila Kratochvílová výročí 35 let od zaběhnutí rekordu na 800 metrů v čase 1:53,28. Nejen na to zavzpomínala Kocembová Netoličková.

Jaká historka z minulosti se vám vybaví, když se řekne Jarmila Kratochvílová?
Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsme byly na soustředění ve Francii, v Pyrenejích. Ztratila jsem se v lese. Byla bouřka, strašně lilo. Běhaly jsme okruhy po červené trase, jenže já ji najednou opustila. Místo toho, abych ten úsek doběhla za deset minut, bloudila jsem, čas letěl, už to bylo dvacet, pětadvacet minut. Na místě, kde na mě zbytek týmu čekal, už bylo dusno. Jarmila byla nervózní, že jsem se ztratila, tak šla pomoct trenérům s hledáním. Naštěstí to dopadlo dobře. Byla jsem tak šťastná, že ji vidím, když mě asi po padesáti minutách s trenéry našla. Od té doby se hodně bojím bouřky. Vždycky, když udeřil blesk, tak jsem měla pocit, že ho mám za zadkem. Bylo to pro mě hodně stresující. Jarmila mi nalila becherovečku, abych se uklidnila. A ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu.

Poslouchám.
Tuším někdy v dubnu roku 1985 jsme byli s týmem na soustředění v Itálii a prožili tam zemětřesení. Asi za dva dny po zemětřesení si naši chlapi vzrůstu (diskaře) Imricha Bugára – všichni stokiloví hoši, vrhači – vymysleli, že nás vystraší a udělají nám zemětřesení. Jezdili ohromnými těžkými křesly po dlažbách sem a tam, že se budova začala chvět. S holkama jsme si opravdu myslely, že je zemětřesení, raději jsme tedy v přízemí skočily z okna. A venku na nás čekali chlapi s plnými kýbly vody a začali nás polévat.

Imrich Bugár a Jarmila Kratochvílová. 1980.

Imrich Bugár a Jarmila Kratochvílová. 1980.

Ale kromě vtipných společných historek spolu máte i sportovní úspěch z mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983, kde jste ve štafetě na 4x 400 metrů získaly stříbro. Co se vám vybaví?
Považuji to za náš nejkrásnější společný zážitek. Díky Jarmile jsem absolvovala čestné kolo. Já sama bych se do toho asi nepustila, bylo mi tak strašně nevolno. Ale ona mě po doběhu chytla za ruku, tak trochu mě za sebou táhla. Nebylo zbytí, musela jsem s ní to kolečko absolvovat. Dodnes jsem jí za to vděčná. Sama bych to asi neudělala. To jsou přitom ty nejkrásnější chvíle.

Tolik jste byla vyčerpaná, že nezbyly síly na oslavné kolo?
Já jsem tím byla pověstná, že mi bylo vždycky nevolno. Že jsem byla takový kamikaze – běžela jsem rychleji, než na co mám.

Kdysi jste prohlásila, že pro vás Kratochvílová byla „atletickou mámou“. Jak to?
Mnoho lidí mi říká, že jsem měla smůlu, že jsem běhala za éry Jarmily, ale já to považuji za plus pro mě. Byla pro mě opravdovou atletickou mámou. Když jsem přišla na první závody v roce 1982 v Miláně, byla jsem z toho vytřepaná. Nevěděla jsem, kam mám jít, kde jsou záchody. Člověk z toho byl v mladém věku hodně nervózní. Ona mi ale všechno ukázala, uklidňovala mě. A když jsme pak byly ve finále dvě, snášela jsem to o mnoho lépe.

Taťána Kocembová

Bývalá atletka, jejíž disciplínou byl běh na 400 metrů. Narodila se 2. května 1962 v Ostravě. Na kontě má dvě stříbra z mistrovství světa v Helsinkách 1983 (ze štafety a čtyřstovky) a stříbro ze štafety a bronz ze čtvrtky z mistrovství Evropy v Aténách 1982. Je několikanásobnou mistryní Československa. Provdala se za bývalého fotbalového brankáře Jaroslava Netoličku, s nímž má syna Tomáše. Z prvního manželství má dcery Lucii a Janu. Šéfuje sportovnímu centru v Ostravě.

Řekněte, v čem byla Jarmila Kratochvílová tak dobrá, že dodnes drží rekord na osmistovce?
Byla pracovitá, houževnatá, dříč, ale zároveň i přes úspěchy zůstala skromná. Neviděla jsem ji nikdy, že by remcala, že by se vymlouvala. Prostě zatnula zuby a nikdy nic neošidila. To dnes mnohým chybí.

Jaké tréninkové metody používala? Mluvilo se například o tom, jak tahala velké pneumatiky.
Víte co, nad tím se každý pozastavuje, že tahala pneumatiku za sebou, ale dnes už je to úplně běžný tréninkový prostředek. My jsme to přivezli do Česka, protože jsme trénovali s Italy. Tamní nejlepší sprinter Pietro Mennea to tak dělal, tak jsme to přitáhli k nám. Tady totiž jiné možnosti nebyly, pokud člověk chtěl opravdu silový trénink. Každý, kdo viděl, s čím Jarmila běhala, se nad tím pozastavoval, co to má za špatnou věc. Dneska už s tím ale trénují děcka od sedmnácti let. Říká se tomu tahač, má to jiný tvar, není to tedy pneumatika, ale je to běžný tréninkový prostředek.

Jaké další speciální tréninkové prostředky používala?
Moc možností tehdy nebylo. U Jarmily obzvlášť, nechtěla jít totiž do Prahy, byla hodně fixovaná na rodinu, což trvá doposud, a neměla tedy možnost trénovat v hale. Co tak vím z vyprávění – protože já jsem s Jarmilou netrénovala, potkávaly jsme se na soustředěních a na závodech – že například chodila trénovat v tretrách starty na zmrzlý rybník, což si dneska asi někteří mladí ani nedovedou představit.

Dodnes však rodačka z Golčova Jeníkova čelí podezření, že dopovala. Co si o tom myslíte?
Já si to nemyslím, protože jsem s ní absolvovala řadu dopingových kontrol a vždycky to bylo v pořádku.

Překoná někdo její rekord?
Teď se k tomu času přiblížila Caster Semenyaová. Už před časem tady ale byla Jelimová, velice šikovná, štíhlá holka, měla k tomu velice blízko. Myslela jsem si, že ona bude ta, která rekord překoná. Nestalo se. Myslím si ale, že ten rekord jednou bude překonán. Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly.

Sledujete ještě atletiku?
Jistě, trénuji i svoji dceru. Nejsem tedy profesionální trenérka, ale atletiku každopádně pořád sleduji.

Beatrice Chepkoechová z Keni slaví u tabule se svým rekordním časem.
Zdeněk Stromšík.

Dělají trenéři atletiku správně?
Já bych nikdy nikomu nechtěla mluvit do tréninkových metod. S řadou trenérů jsem na soustředěních a vidím, že to dělají opravdu dobře. Věnují se tomu se vším všudy. Ale je i řada trenérů, kteří chtějí výsledky strašně rychle a brzy. Nechci být konkrétní, ale někdy jsou děti přetěžované a projeví se to tím, že v době, kdy mají vylétnout, tak jsou otrávení nebo zranění a s atletikou radši skončí.

A co byste trenérům doporučila?
Aby byli trpěliví. Že výkon přijde, pokud to dělají dobře a pokud je do toho jejich svěřenec zapálený.

Kde je hranice, kdy ještě výsledky neočekávat a kdy už ano?
To je individuální, to se nedá říct. Někdo je rychleji svalově vyvinutější, má úspěchy už v žactvu, ale v dorostu má slabší výkonnost, ovšem to ještě těží z talentu. Jenže v momentě, kdy přijde věk, že se jim chce randit, mají jiné zájmy a je potřeba tréninku dát trochu víc, tak mnozí končí a radši jdou do kina. Řekla bych, že v pubertálním věku patnácti šestnácti let se to láme.

Jak zamezit konci?
Těžko říct, na to asi musí přijít každý trenér sám, protože nejlépe zná své svěřence. Těžko někomu radit, když neznám dotyčného atleta. Ale udělat to tak, aby trénink byl záživný a aby měli prostor i na rande. Myslím, že všechno se dá skloubit.

Takhle jste to dělali kdysi vy?
Dá se říct, že ano. Určitě.

Co byste řekla o dnešní generaci mladých atletů?
Není až takový zájem. Když jsme kdysi jezdili na ligu, tak jel jeden autobus můžu a další autobus žen. Dnes jede jeden autobus můžu, žen i vedení dohromady. Je to složitější.

Jste proto do budoucna spíše pesimistická?
To zase ne. Třeba u nás v Ostravě je veliký zájem dětí ve školkách. Tady jsou trenéři, kteří docházejí do školek, dělají to zábavnou, herní formou a dětičky to baví. Není samozřejmě zaručené, že u atletiky zůstanou, ale tak minimálně je atletika základ pro všechny sporty.

Michal Jindra
  • 0Diskuse